(15.50 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Mnozí dokonce hovoří o chorém, nekrofilním myšlení zákonodárců. Upozorňují zejména na zmatenost pojmovou, na hrubé znásilňování dějin, na politickou účelovost. Nepřeháním, když řeknu, že jsou zděšeni tím, co má být schváleno. Koneckonců i ze stanoviska, už zmiňovaného stanoviska vlády Mirka Topolánka vyplývá zcela jasně, že v případě senátního návrhu zákona o Ústavu paměti národa nelze mluvit o nějakém legislativním fešákovi. Posuzovaný návrh zákona o Ústavu paměti národa totiž nejen podivně zachází s historií, prohřešuje se i proti prvnímu a základnímu stavebnímu kameni demokracie, kterým je zásadní otevřenost jejího hodnotového systému.
Pokud se autoři posuzovaného zákona považují za demokraty, nemohou například absolutizovat hodnotu tradičního vlastnického práva a stejně tak nemohou s absolutní platností zatracovat nahrazení tržního hospodářství direktivním řízením. A už vůbec nelze spojovat direktivní řízení pouze s autoritativními režimy, jako byl například režim sovětský. Dirigismus, direktivní řízení nebo etatismus mají totiž svůj původ podstatně širší. Porodila je uznaná impotence samotného tržního hospodářství, které stálo bezradně před opakovanou hospodářskou krizí a donutilo stát, aby svými rozšířenými pravomocemi a zmocňovacími zákony se ujal iniciativy ve zvládání toho, co tržní hospodářství samo o sobě zvládnout nedokázalo. Právě to zrodilo ve Spojených státech amerických New Deal a řadu let tu rovněž fungovalo jakési válkou vynucené plánované hospodářství, které také bylo direktivním řízením. Znovu a znovu se tedy ukazuje, že každé absolutizování hodnot, které jsou zcela logicky relativní, například určitého ekonomického modelu, a jejich uzákonění je porušováním svobody občanů a dochází tak k teroru proti nositelům odlišných názorů, k teroru, který sama námi posuzovaná předloha odsuzuje. Takové počínání by bylo právem označeno za tendenční, neslučitelné jak s otevřenou, tak i s občanskou společností.
Dámy a pánové, to, co předkládá Senát jako návrh na zřízení rozsáhlé instituce Ústavu paměti národa, nemá tedy nic společného se skutečnou pamětí českého národa ani s upřímnou snahou kvalifikovaných historiků a dalších odborníků o postižení jednoho z významných období naší novodobé národní minulosti. Jde tu, jak plyne z navrhované formy a kompetencí, v první řadě o zájem části senátorů zřídit Senátu podřízenou politickou státní instituci.
Dámy a pánové, to, co nám Senát předkládá k posouzení a co navrhuje, nemohu označit jinak než jako produkt politické účelovosti, která se pokouší politicky usměrnit historické bádání a samotným historikům vnutit pomocí zákona primitivně stranické vidění světa jako jediný kanonizovaný a přípustný směr bádání, ale i výkladu celého složitého období let 1945 až 1990. Jde o trapný ideologický záměr institucionalizovat a uzákonit dosavadní nedůstojné pokusy o falšování historie s přesahem do kampaní politického charakteru.
Dámy a pánové, Senát nám i celé české společnosti fakticky navrhuje zatáhnout celou historickou obec do toho, co není záležitostí odbornou, ale politickou. Až dosud se policejně stranickým přístupem k národním dějinám vyznačovali jen někteří vyšetřovatelé a tzv. také historici, často přímo placení nebo s úzkou vazbou na Ministerstvo vnitra a bezpečnostní složky státu. V tomto smyslu lze předkládaný návrh považovat za cílený záměr ovlivnit vědeckou obec, zasáhnout do svobody historického bádání, do svobody odborného nezávislého posuzování a interpretace historických faktů a souvislostí.
Dámy a pánové, s jistotou říkám, že tento pokus znásilnit historickou vědu a vlámat se do ní ohrožuje nejen dobré jméno kvalifikovaných, poctivě bádajících historiků, tento pokus ohrožuje i věrohodnost České republiky jako právního státu. Ano, otevřeně říkám, aby nevznikly náhodou pochyby: Také v období let 1945 až 1990 byla omezována a porušována řada základních lidských práv a svobod. Také v tomto období se odehrály akty státního násilí, a dokonce došlo i k ničím neospraveditelným justičním vraždám. Ale tvrdit, že dějiny let 1945 až 1990 byly jenom o těchto jevech, mohou jen lidé, nezlobte se na mne, já to řeknu, kulturně, negramotní nebo lidé nepoctiví, lidé, kterým nenávist a zášť zaslepuje zrak a nedovolují říkat celou pravdu o dějinách československé státnosti.
Dámy a pánové, tak jak je senátní návrh zákona o Ústavu paměti národa a o změně některých zákonů formulován, zesměšňuje český stát a je v přímém rozporu s ústavou a její Listinou základních práv a svobod. Proto jej navrhuji podobně jako někteří předřečníci rovněž k zamítnutí. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Slova se ujme Radko Martínek. Připraví se paní poslankyně Jacques. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Radko Martínek: Děkuji, pane předsedo. Dámy a pánové, vážené kolegyně, kolegové, jestliže při minulém zákoně jsem byl myslím velmi vstřícný k senátnímu návrhu, tak bohužel musím konstatovat, že tentokrát tomu tak nebude.
Ti, kteří jsou pamětníci, tak vědí, že tento návrh zákona zde není poprvé, že zde byl již několikrát. A myslím si, že mezitím došlo k určitému posunu a ten je potřeba reflektovat. Já jsem velmi rád, že se v této Poslanecké sněmovně podařilo zlepšit práci archivníků tím, že jsme opravili a zlepšili archivní zákon ve spolupráci s archivní veřejností. Myslím, že také český stát a vláda udělaly spoustu pro to, aby se neutěšená situace českých archivů zlepšila, protože ten, kdo znal situaci okresních archivů nebo krajských archivů, tak ví, v jakých podmínkách archiváři pracovali. A to nemluvím už o celé řadě odborných archivů. Nicméně zejména tady v této části se udělal obrovský pokrok a dneska archivní služba v mnoha případech už pracuje v úplně nových podmínkách, v podmínkách, které jsou odpovídající 21. století. A to je bezesporu správný trend.
***