(15.40 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Tento ústav by měl kumulovat řadu funkcí, které po mém soudu se spojují dosti obtížně. Po mém soudu něco jiného je svoboda historického bádání a něco jiného je využívání archivu k případnému trestnímu šetření a podobně. I tady se uvádí, v tom stanovisku vlády, že není v potřebné míře řešena souvztažnost s jinými institucemi, ať už vědeckými nebo těmi institucemi, které se nyní touto problematikou zabývají. Mám na mysli například ÚDV. Teď proběhly tiskem zprávy, že snad ÚDV se má nějakým způsobem reorganizovat, což mi přijde zvláštní, protože tato předloha zdaleka nebyla Sněmovnou projednána tak, aby se dalo vycházet z toho, že se zákonem stane. Takže nezdá se mi dobré, pokud by bylo zasahováno do těch institucionálních zařízení, která se zabývají problematikou, jež je navrhována jako součást úkolů Ústavu paměti národa.
Ústav paměti národa. Už tady Luboš Zaorálek hovořil o tom, co to znamená, poznávání minulosti. Možná že jste někdo z vás včera sledovali první díl dokumentů o historii předcházející 17. listopadu 1989, a z něj je také zřejmé, že poznávání pravdy o tom, jak se vyvíjela československá a česká společnost v průběhu oněch čtyřiceti let komunistického režimu, že to zdaleka není především záležitostí studia spisů StB. To je jenom jeden z momentů této skutečnosti a rozhodně není nejpodstatnější. To, jestliže tady fungovala normalizace, tak jak fungovala, nebylo vyvoláno tím, že tu byla StB. Sami dobře víte, že většina občanů za starého režimu přímo do styku s orgány StB vůbec nepřišla. Takže i tenhleten moment je třeba brát v úvahu.
Osobně si nemyslím, že by u nás neexistovala svoboda vědy včetně bádání o těchto čtyřiceti letech. Po mém soudu padesátá léta jsou dostatečně zpracována. Historicky je tu řada základních prací a nemyslím si, že tu z hlediska vnitřního vývoje se objeví nějaké nové práce, které přinesou poznatky, jež už by v nějaké podobě nebyly. Mohou tu být samozřejmě určité věci, které nejsou známy, pokud jde o existenci archivů mimo území Československé republiky, které ukáží na některé mezinárodní souvislosti vývoje za železnou oponou, to nemohu vyloučit. Ale pokud jde o vnitřní zdroje informací, ty jsou k dispozici, historikové s nimi svobodně nakládají. Již vláda poukazuje na to, že tu je řada historických ústavů, které se touto problematikou zabývají. Stejně je tomu tak, i pokud jde o léta sedmdesátá, osmdesátá. Já už jsem tu v průběhu minulých diskusí k této problematice citoval už dnes zesnulého historika Karla Bartoška, který také konstatoval, že historikové mají volný přístup k historickým pramenům, že jim v tom nikdo nebrání. Takže není třeba tu vytvářet nějakou zvláštní instituci, která se bude touto problematikou zabývat.
A opět opakuji, že i to, co pan senátor zdůrazňoval, zabývat se historií zejména ve vztahu k činnosti StB, je zkreslující hledisko. Možná že si také uvědomujete, že nejednou došlo i k tomu, že i pokud jde o jednotlivé spory, třeba o platnosti lustračních osvědčení a podobně, že ti pracovníci, kteří se zabývají problematikou Státní bezpečnosti, mají tendenci tyto spisy považovat za dokonalé a stavějí je výše, nad rozsudky soudu demokratického právního státního státu. Projevuje se tu zřejmě určitá profesionální deviace, která bývá běžná. Ale nepovažoval bych to zrovna za dobrý vklad pro takovýto přístup k tomu, co má být pamětí národa, takovýto přístup k zpracovávání historie. A když jsem poslouchal ono slyšení, které bylo v Senátu k této problematice, a úvodní vystoupení jednoho z historiků, který je s tímto návrhem nepochybně spojen, tak to byl tak subjektivistický výklad polistopadového vývoje, že opravdu jen málokdy se člověk s něčím podobným může setkat.
Takže i já se připojuji k tomu, co říkal tady Luboš Zaorálek, že jsou tu vážné otázky, které si musíme klást ve vztahu k minulosti. Ale musíme si také klást otázky, jestliže máme za to, že jsme se s těmito problémy dostatečně nevypořádali. Ale to vypořádání je nikdy neukončený proces. Pak si tedy odpovězme, zda to je v naší subjektivní neschopnosti, tyto věci poznat, nebo v tom, co on nazýval nechutí se zabývat určitými problémy toho, jak česká společnost v tomto období fungovala, žila. A zda to je něco, kde nám snad nedostatek institucionálního zařízení brání v tomto smyslu jít dále. Já si myslím, že prostě naše vědecké ústavy, které tu jsou, jsou z tohoto hlediska dostatečné.
Jiný problém je to, jak se tato historie nebo tato část moderní historie vyučuje na školách. A tam rozhodně s tím, jaké jsou znalosti naší mládeže o moderní historii, s tím spokojeni být nemůžeme. Vím to i ze zkoušek na právnické fakultě, že tyto znalosti jsou chabé. Ale to není problém zřizování nějakého zvláštního ústavu. Tady si myslím, že i to, co jsme tady ve Sněmovně také posuzovali, spojování historie a občanské nauky, je nešťastné a povede k tomu, že znalost historie bude dále oslabována.
Opět také upozorňuji kolegy ze Sněmovny, už to tady bylo konstatováno, že obec archivářů se staví zásadně proti tomu. Pokud by snad Sněmovna postoupila návrh do druhého čtení, mám od nich velmi podrobné připomínky, které by bylo třeba při dalším posuzování tohoto návrhu posoudit. A stejně tak se proti tomuto návrhu z důvodů, které jsem se částečně pokusil vysvětlit, staví většina naší historické obce.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Slovo má pan poslanec Grebeníček, připraví se pan poslanec Radko Martínek. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, v Římě, jak nepochybně všichni víte, mají ještě po Etruscích ústa pravdy. Pověst praví, že se sevřou, když do nich vsune ruku ten, kdo lže. Je to poučná pověst. Kdyby tato ústa byla v českém Parlamentu, mám pocit, že pokud by jejich stisk vyzkoušeli například někteří předkladatelé senátního návrhu zákona o Ústavu paměti národa, mnohým z nich by už ruka chyběla.
Ale zcela vážně. Pokusy stanovit občanům zákonem, jak si mají vykládat dějiny, se v posledních letech objevily už několikrát. Mistrování historie prostřednictvím zákonů není tedy po listopadu 1989 něčím neobvyklým. Vždy to však šokuje nejen odbornou veřejnost, ale i soudně myslící neodborníky, kteří upozorňují, že nejde o žádnou neškodnou snahu kádrovat historii a nařídit českým učitelkám, abych užil někdejšího výroku Milana Uhdeho, jak správně vykládat dějiny.
***