(12.20 hodin)
(pokračuje Mejstřík)
Na závěr trochu latiny: Quae male lucrantur, male perduntur - čeho se zle nabude, toho se zle pozbude. A neplatí to jenom pro církev a pro KDU-ČSL.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Nyní vystoupí senátor Čunek, připraví se pan místopředseda Liška.
Senátor Jiří Čunek: Vážený pane předsedo, vážení kandidáti, vážené kolegyně, vážení kolegové, po záplavě slov, která jsme zde slyšeli, mně zbývá asi jediné. Proto, abyste s úctou neusnuli všichni, nebudu hovořit dlouho a řeknu jedinou větu. Ten minulý týden, nejenom sobota a neděle, ale i ty dny, co následovaly, jsme moc u občanů neuspěli. Dnešní den můžeme udělat reparát a možná bude takových dní ještě víc, pokud dneska nezvolíme. V každém případě všichni apelují na to, aby ten dnešní den a ty další dny byly jiné. A já spolu s vámi všemi si to moc přeji, a možná ta atmosféra, která tady je, tomu nasvědčuje, že jiné být mohou. Pak mi zbývá už jen to, abychom si přáli býti jiní a abychom my jako politická reprezentace mohli býti vzorem pro mnohé naše spoluobčany. A pak je dobře možná udělat to, že bychom se jim měli omluvit za to, co jsme předvedli v tomto týdnu a o minulém víkendu.
Já se vám tedy za sebe, vážení spoluobčané, omlouvám a zkusím přispět k tomu, abych se už stydět nemusel. Díky.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Nyní vystoupí pan místopředseda Liška, připraví se pan senátor Kalbáč. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.
Senátor Jiří Liška: Vážený pane předsedo, vážená paní Bobošíková, pane Švejnare, hodně mluvíme o tom, jak veřejnost vnímá volbu prezidenta a jak posuzuje naše postupy a vystupování při této volbě. Během uplynulého týdne jsem stejně jako vy vyslechl na téma volba prezidenta mnoho názorů a na rozdíl od jednoznačných mediálních názorů jsem z těchto osobních setkání poznal, že mnoho lidí chápe, že nejde o jednoduchou záležitost. Lidé chápou, že mezi tajnou a veřejnou volbou se nedá najít kompromis. A chápu také, že máme, nebo že jsme měli dva kandidáty, které se snaží prosadit početné a poměrně vyrovnané politické uskupení.
To, co veřejnosti - a musím říci také mně - nejvíce vadí na volbě prezidenta, jsou především ty hry kolem volby, nenazývání věcí pravými jmény, snaha maskovat taktiku ušlechtilými motivy. Jak by bylo všechno jednodušší, vážené kolegyně a kolegové, kdyby ti, co například prosazují veřejnou volbu, neříkali, ač to zní, a mně se to také docela líbí, že rozsvěcují ve Španělském sále, že dávají možnost lidem vědět, jak hlasují jejich poslanci a senátoři. Ale co kdyby řekli třeba pravdu, že chtějí mít své poslance a senátory pod kontrolou, protože jim nevěří? Říkat pravdu, to by byl ten dobrý první krok k tomu novému lepšímu politickému stylu, o kterém se tu ve spojení s jedním z kandidátů tak často hovoří.
Novým politickým stylem by také mohlo být respektování názorů Senátu, druhé parlamentní komory. Potom bychom se nemuseli přetahovat o paragrafy jednacího řádu. Stačilo by jen se vzájemně uznávat a respektovat jednu ze základních zásad demokracie, že většina rozhoduje, a v našem konkrétním případě i o proceduře, jak volit prezidenta. Ale vážené kolegyně, kolegové, mám obavu, že toho se ani dnes nedočkáme. Volba prezidenta, nebo spíš nevolba, se stala pro několik politických vůdců natolik osobní a prestižní záležitostí, že nástup nového politického stylu budeme proto muset asi ještě odložit.
A ještě mi dovolte poznámku ke způsobu volby. Pro mě, senátora Občanské demokratické strany, je volba velmi jednoduchá. Mým kandidátem je stávající prezident Václav Havel (smích a potlesk v sále) - stalo se, stalo se, pane prezidente Klausi, a já se za to omlouvám.
Já jsem s volbou Václava Klause vnitřně zcela ztotožněn. Umím si ale představit, v jaké komplikované situaci jsou některé kolegyně a někteří kolegové, kteří by rádi volili jiného kandidáta, než jim to nařizuje vedení jejich politických stran. A veřejná volba brání jejich svobodnému rozhodnutí. Je to totiž velký útok na jejich vnitřní svobodu. Hlasování proti svém přesvědčení je v tomto případě těžkým zásahem do integrity osobnosti a prožitek nedostatku odvahy a selhání bude všechny ty, kteří se rozhodnou politicky si nekomplikovat život, pronásledovat po celý život.
Vážené kolegyně, kolegové, padlo zde mnoho výzev, abychom zvolili prezidenta, abychom obstáli před veřejností, ale já k tomu přidávám ještě jednu výzvu - abychom obstáli sami před sebou. (Potlesk.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane místopředsedo. Nyní vystoupí pan senátor Kalbáč, připraví se paní senátorka Juřenčáková.
Senátor Josef Kalbáč: Vážený pane prezidente, paní europoslankyně Bobošíková, pane profesore Švejnare, milé kolegyně senátorky, vážené paní poslankyně, milí kolegové senátoři, vážení páni poslanci, vážené dámy, vážení pánové. Když jsem před týdnem, v sobotu v poledních hodinách, nedobrovolně pro náhlý zdravotní kolaps způsobený verbálním útokem nezodpovědného člověka opouštěl tuto slovutnou společnost, netušil jsem, že z pouhého prostého pošumavského senátora, o kterém jeden novinář v Mladé frontě napsal, že je senátorem nevýrazným, že okamžitě se rozpoutá nejen mediální, ale kampaň lidská v mém obvodu, která zejména výrazně poškodí moji rodinu.
A já jsem chtěl toto své krátké vystoupení začít tímto citátem: "Svou povinnost vždy najít ráno a plniti ji celým dnem, a večer, vše když vykonáno, zrak zavřít s klidným tichým snem." Tento citát nám vštípila od dětství do duše moje maminka, ne abychom ho recitovali, ale abychom se jím řídili, abychom s každým východem slunce vítali nový den a při západu tohoto slunce s uspokojením odcházeli na to lůžko, že jsme ten den účinně naplnili.
A já, když jsem v pátek před týdnem v pozdních nočních hodinách odcházel z těchto míst, tak jsem nemohl ty oči zavřít. Já jsem usínal v půl druhé, protože, vážení, to, co nás 281 tady předvedlo, to nebylo důstojné této ctihodné společnosti.
***