(12.10 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Chci také věřit tomu, že informace jistého politika o údajném prokorupčním potenciálu Jana Švejnara jsou jenom trapně účelovým předvolebním tlacháním. A pokud Jan Švejnar rozhořčeně veřejnosti oznámil, že se v současné napjaté předvolební atmosféře dozvěděl o pokusu diskreditovat ho prostřednictvím minulosti jeho rodiny, tak to už skutečně vstoupil do proudu velké české politiky, kterou tak dobře znám! Něco podobného jsem totiž pocítil na vlastní prožité zkušenosti a dobře vím, že nejen střela, mina, granát či bomba, ale i křivé, podlé slovo zabíjí.
Dámy a pánové, filozofie českých dějin vytvořená Palackým a Masarykem byla kdysi vynikajícím intelektuálním výkonem. Dnes však, alespoň podle mého názoru, sotva může být oporou státní politiky, protože scéna Evropy a světa je značně odlišná. Filozofie dějin je dokonce chybějící článek v naší současné politické scéně, a tak nalezení Barbory Škrlové se stalo senzací pro první stránky deníků, ale po ztracené filozofii našich národních dějin nebylo ještě v politických kruzích zahájeno pátrání.
Dějiny prý neznají žádné návraty. Proto nepředstírejme myšlenkový návrat k Masarykovi a první republice. Vždyť dnešní Česká republika představuje pravicový a konzervativní režim, který se zjevně rozešel jak s Masarykovou filozofií českých dějin, tak i s jeho pojetím socializující republiky.
Moje politická orientace je v plném souladu se šesti univerzálními hodnotami, které Organizace spojených národů prezentovala v deklaraci pro třetí tisíciletí. Jde o svobodu, rovnost a solidaritu, toleranci, nenásilí, respekt vůči životnímu prostředí a sdílenou odpovědnost za stav světa. S tím pochopitelně souvisí i moje orientace na formování mírové a spolupracující Evropy na kontinent vzájemně výhodné ekonomické spolupráce, na kontinent solidarity silných se slabými, kde je respektována suverenita států a kde národy mají prostor pro svobodný rozvoj politický, ekonomický, sociální i kulturní. Hlavní prioritou je pro mne úsilí o budování sociálně spravedlivé společnosti a prosperující ekonomiky, samozřejmě s rostoucí životní úrovní obyvatelstva.
Podstatou tohoto snažení je pak zejména starost o slušné a důstojné životní podmínky obyčejných lidí. Proto považuji Evropskou sociální chartu za nepochybně důstojný dokument a sociální stát za prvotní pozici, ze které by měla levice ve sjednocující se Evropě vycházet. Ano, stále tvrdím, že ti, kdo relativizují pravolevou diferenciaci a opakují matné fráze o tržní společnosti, chtějí především popřít možnost nutné změny, vyloučit existenci alternativy k tomu, co ani vzdáleně nepřipomíná iluze z počátku 90. let minulého století. Rád bych viděl, jak se české politické spektrum přestává dělit na ty, kdo hájí zájmy lidí průměrných a nižších příjmů, a na ty, kdo prosazují platby školného a platby za základní zdravotní péči. Rád bych viděl, jak strany, které lobbují za zájmy podnikatelů, navrhují zlepšení mzdových a pracovních podmínek zaměstnanců.
Kdo a koho bude volit prezidentem republiky při současném rozložení sil ve Sněmovně a Senátu a při obdobně pravicově profilovaných kandidátech, je vcelku jasné. Volba však není diktát, jakkoliv by to ODS a ČSSD, každá svým vlastním způsobem, rády naorganizovaly. A volba bez vzájemného demokratického dialogu stran a parlamentních klubů, bez skutečného hledání kvalitních osobností, jak ji obě tyto strany, ale i zelení a lidovci, vnucují, hrozí rizikem, že demokracie bude opět jen formální slupkou, která přikryje politické kšefty zainteresovaných.
To, kdo a jak kvalitně bude v příštích letech zastávat funkci hlavy státu, nezáleží na zdvořilostních setkáních a slovech, která zazní kdesi mimo zraky veřejnosti. Troufám si říci, že to záleží především na kvalitě parlamentních reprezentací, na lidské i odborné kvalitě poslanců a senátorů, na demokratickém či opačném chování parlamentních klubů a vlády.
Osobně nemám pocit, že dnešní volba prezidenta ČR je skutečně volba z alternativ. Jde spíše znovu o hru, v něčem sice novou, ale v něčem tak podivně stejnou, jaká se zde hrála před pěti lety. Kladu si proto otázku: Je a může být rozumné a odpovědné k levicově smýšlejícím, ale obecně ke všem demokraticky myslícím a sociálně vnímavým občanům volit jednoho ze dvou pravicových kandidátů? A to v době, kdy se útočí na jejich životní úroveň, na jejich ekonomická a sociální práva, kdy v kombinaci s balíkem návrhů zdražujících bydlení, energie, potraviny, zdravotní péči a vzdělání? To nutně může vést k extrémním projevům společenského vyřazení, na které už česká společnost dávno není zvyklá!
Možná si dělám zbytečně těžkou hlavu a moje snaha uplatnit na ty, kdo se ucházejí o vrcholnou reprezentativní funkci, alespoň měřítka obecně lidských vlastností, už není vůbec nutná. Zdá se totiž, jak nám to nedávno připomněl jeden z lidoveckých ministrů, že lidské přednosti nebo nectnosti nejsou asi v politické volbě rozhodující. A pokud skutečně, alespoň podle vyjádření zmíněného ministra, by nemělo jít o projev důvěry v lidské kvality navržených, ale o bezmála třísetmiliardový obchod ve věci tzv. církevních restitucí, tak mne skutečně začíná mrazit v zádech! Jistě, byl by to asi velmi jednoduchý proces, kdyby takováto licoměrnost měla původ biologický; stačilo by vydat heslo - lékaři všech zemí, zakročte!
Dámy a pánové, dějiny jsou prý souborem událostí, jimž bylo možno předejít. I o tom je dnešní volba prezidenta České republiky! I o tom je budoucnost občanů ČR i celé naší vlasti! Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost. (Potlesk poslanců a senátorů KSČM.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Nyní vystoupí pan senátor Novotný, připraví se pan poslanec Paroubek. Prosím, pane senátore, máte slovo.
Senátor Josef Novotný: Vážený pane prezidente, vážený pane Švejnare, vážení kolegové a kolegyně, také před pěti lety jsme na tomto místě, v tomto sále, volili prezidenta republiky a já jsem věřil, že dnes bude většina problémů, které mě tehdy tížily, už vyřešena. Opak je ale pravdou! Za posledních pět let se i při solidním ekonomickém růstu veřejné zadlužení téměř zdvojnásobilo. Na každého občana už připadá 200 tis. korun veřejných dluhů. Zadlužení zlehčujeme tvrzením, že ho vyspělé země mají ještě vyšší. Česká republika si ale půjčuje na spotřebu, nikoliv na rozvoj a budoucí prosperitu, a z toho pohledu je naše zadlužení velice nebezpečné. Naše země tak stojí před zásadními rozhodnutími, která by měla určit její podobu, bohatství a vývoj na několik desítek let dopředu.
**