(12.00 hodin)
(pokračuje Čunek)
Určitě bychom z této volby neměli dělat boj o vítězství pravice či levice nebo jedné či druhé strany. Říkám to přesto, že jako předseda strany, která vlastního kandidáta nenavrhla a k žádnému z navržených se jednoznačně nepřihlásila, mohu být podezírán z toho, že se tu snažím pouze dělat z nouze ctnost. Říkám to proto, že bychom opravdu měli navzdory všem spekulacím, které volbu prezidenta provázejí, každý hlasovat opravdu ve svobodě podle svého uvážení a přesvědčení, jsouce ovlivněni spíše lidmi, které bychom zde měli zastupovat.
Volme tedy toho, o kom jsme si jisti, že nám nejlépe pomůže překonat slabiny naší posttotalitní demokracie a spolu s námi se dokáže postavit čelem ke všem výzvám, před něž nás staví vývoj v dnešním světě. Jsem přesvědčen, že jenom tak se může stát dnešní volba důstojným aktem a splnit to, co od nás lidé opravdu očekávají. Jenom po takové volbě se budeme moci svým voličům klidně podívat do očí a vysvětlit jim, pro koho a proč se každý z nás svobodně rozhodl.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk napříč celým sálem.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Nyní vystoupí pan poslanec Grebeníček, připraví se pan senátor Novotný. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně a senátorky, vážení páni poslanci a senátoři, vážení hosté, málokdo je schopen nevzrušeně a nahlas projevit názor, který je na štíru s předsudky ostatních. K politické svobodě však prý patří svoboda ústní i písemné artikulace politického přesvědčení každého z nás. Vnímám naprosto jasně, ale bez jakékoliv lítosti, že srozumění a soulad s jinými má i v mém případě své hranice. Naučil jsem se totiž jednat nejen pod vnějším tlakem, ale i podle jakéhosi vnitřního nezbytí.
Mnozí máme v paměti, jak vypadala volba prezidenta republiky před pěti lety. S plnou odpovědností si jako člověk, který absolvoval v dané věci řadu významných jednání, dovolím prohlásit, že nikdo jiný vedle Občanské demokratické strany neměl tehdy větší zásluhu na volbě Václava Klause prezidentem České republiky než Česká strana sociálně demokratická. Především tím, že podstatná část sociálně demokratických poslanců a senátorů fakticky odstřelila vlastní kandidáty. Mnozí z nás pak zírali i bez mycího prášku.
Prostě se ukázalo, že múza dějin, zlomyslná Kleió, nikdy nezahálí. Hannibal před branami Říma byl svého času pro mnohé stejně nemyslitelný jako v roce 2003 Václav Klaus na Hradčanech. Copak slon může překročit Alpy? Ano, může. A tak se vítězem sociálními demokraty režírované prezidentské volební hry stala početně nepříliš silná Občanská demokratická strana a její čestný předseda. Václav Klaus byl sice zvolen až ve třetí, opakované volbě jako kandidát, který na rozdíl od svých oponentů a jejich navrhovatelů projevil nebývalou výdrž, na výsledku ale počet kol nic nemění. A nad tím, že snad nedodržel veřejně dané předvolební sliby, že bude prezidentem všech občanů, a nikoliv přednostně prezidentem svých straníků a jejich sympatizantů, je pozdě plakat stejně jako nad rozlitým mlékem.
Znovu však připomínám, že tehdy vládní sociální demokraté nedali Parlamentu šanci, aby se prezidentem mohl stát někdo lidsky a občansky jinak profilovaný než tato pravicová, tenkrát ostře stranická, dialogu s levicí málo nakloněná osobnost.
Chci ale být ve svém úsudku objektivní. Václav Klaus, co se týče funkce prezidenta České republiky, odvedl zjevně lepší výkon než jeho od reálného života republiky a občanů v podstatě odtržený předchůdce. Nic na tom nemění skutečnost, že je mu často vytýkána nechuť k evropské integraci, k občanské společnosti i k ekologickým problémům světa. Beru na vědomí také to, že Václav Klaus je označován za relikt divokých 90. let minulého století a jisté opoziční smlouvy. Rozumím dokonce těm, kteří v souvislosti s úřadujícím prezidentem prohlašují, že by to chtělo konečně změnu. A tak jsme již několik týdnů svědky svérázného střetu dvou nesporně výrazných osobností, jejichž šance zejména v širší veřejnosti jsou vcelku vyrovnané.
Je ovšem víc než příznačné, že vedení České strany sociálně demokratické, ale ani KSČM neprojevilo rozhodnou snahu navrhnout a s ostatními parlamentními stranami projednat vlastního, levicového kandidáta. Výsledkem je opět poněkud svérázná předvolební realita. Na jedné straně monolitní Občanská demokratická strana stojící za čestným předsedou, který jí ve funkci prezidenta prokázal jistě velmi dobré služby. Na straně druhé pravicový kandidát Václava Havla a předsedy zelených Jan Švejnar, který je vcelku srozuměn s tím, co Občanská demokratická strana dělá pod krycím názvem reformy a co je ve skutečnosti přízemním přerozdělováním národního produktu a výsledků zaměstnanecké práce ve prospěch odměn lidí s příjmy nad 100 tisíc korun měsíčně, a který má dnes plnou podporu i v České straně sociálně demokratické.
Od Václava Klause se Jan Švejnar neodlišuje ani tím, že se nebrání zřízení základny národní raketové obrany Spojených států amerických na českém území a že nevidí v té věci žádný silný důvod k referendu.
Jen tak mimochodem připomínám, že to není tak dávno, co někteří představitelé prý suverénního českého státu, pravicoví poslanci, těsně před příjezdem někdejší ministryně zahraničí Spojených států amerických Albrightové do České republiky oživili Havlův návrh, aby ta, která nesla přímou vinu za prolévání krve nevinných lidí na Balkáně, byla navržena na českou prezidentku. Po právu jeden ze senátorů poznamenal, že s podobným projevem servility k velkému bratrovi se nesetkal za celý svůj život.
Ne, netrpím fobiemi před nikým a před ničím. Jinak bych se asi nemohl pohybovat v politice a čelit jejím nástrahám. Proto připouštím, že Jan Švejnar působí na mnohé naše spoluobčany jako člověk přístupný demokratickému dialogu a je považován za člověka schopného vnímat a brát v úvahu názory jiných.
***