(11.50 hodin)
(pokračuje Filip)
Pan prezident Václav Klaus je jistě symbolem velké části polistopadového vývoje, včetně vzpomenutých devadesátých let, ale pro mne včetně rozbití společného státu. Ale je symbolem i současnosti, která je opět dobou opakovaně nazvanou reformní, což je jen zakrývání všeobecného zdražování, vnucování trhu do netržních systémů zdravotnictví, sociálních věcí, školství, ale zejména dalšího rozdělování společnosti se zhrubnutou politickou scénou, plné urážek pro odlišný než většinový názor. Žel s pochody neonacistů, kterým se více brání občanská společnost než vládní moc. Neobviňuji z toho Václava Klause, ale očekávali jsme od něj větší díl práce na sjednocování společnosti, na obrušování zbytečných hran a ostří. Žel, musím říci, že se mu to nepodařilo a zatím se nedaří. Je jednou jeho výhodou, že opravdu víme, co od něj můžeme čekat.
O druhém kandidátovi se hovoří, a projevilo se to i v dnešních projevech, jako o menším zlu pro levici, o naději, o novém přístupu. Ale žel, my ho známe jen z rozhovorů, z akademických návrhů a ze slibů, a tady si dovolím říci, že slibů v této společnosti od roku 1990 padlo mnoho a v prezidentské volbě snad ještě více. Mimo jiné ve volbě v prosinci roku 1989 vystoupil před poslanci tehdejšího Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky Václav Havel a podotýkám, že dnes jde o nejtrapnější a možná i nejsměšnější veřejné prohlášení, které je, žel, symptomatické pro následující vývoj v České republice. Dovolte mi, abych odcitoval slova Václava Havla: "Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítel socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách světového imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte." Jak tedy máme věřit slibům, které nám někdo dává, aniž bychom znali jeho činy? To jsou totiž základní podmínky, o kterých jsme uvažovali.
Odpovězme si tedy na otázku, jaká je ta naděje vkládaná velkou částí veřejnosti do druhého kandidáta. A slouží panu Švejnarovi ke cti, že si udělal čas na občany v jednotlivých krajích České republiky. Ale naděje slibů nebo skutků je málo. Ptám se, jestli dojde k naplnění toho, co řekl, nebo budeme mít americký radar, budeme ještě více rozhádaní se sousedy, nebo se opravdu pohneme kupředu? Já to nevím a skutečně je to velmi složité. Říká se, že slibem nezarmoutíš. Ale mám obavu, že za sliby tady už dlouho nenásledovaly žádné činy.
Proto se musím veřejně ptát, jestli pan Švejnar bude naslouchat názorům oněch více než 70 % obyvatelstva a postaví se alespoň za radar, za referendum o radarové základně v České republice, nebo bude směřovat ekonomiku ve prospěch občanů, nebo ji bude směřovat ve prospěch jiné skupiny globálního kapitálu. Otázek bych mohl položit mnohem víc. Není to asi potřeba a slíbil jsem, že nebudu zdržovat. Protože otázky si klade většina naší veřejnosti. Odpovědí se jim žel nedostává.
A tak zopakuji - ani stranický, ani vnucený kandidát není kandidátem pro zákonodárce KSČM. Chceme, aby volba byla důstojná. Proto se zachováme tak, aby ve všech kolech prvé volby dostali oba kandidáti šanci, ale bez snahy o jakoukoli obstrukci říkáme, že nejlepším výsledkem pro občany České republiky by byla podle nejen mého názoru druhá volba s jinými kandidáty.
Opakuji, že Komunistická strana Čech a Moravy je připravena na jednání. Jsme připraveni na jednání rovnoprávné, bez vnucování cizích názorů. Budeme se tedy jako suverénní rovnoprávná politická síla této země, mající odpovědnost k vlastním voličům, ale i k občanům České republiky, tak chovat v dnešním jednání společné schůze obou komor Parlamentu České republiky.
Dovolte mi na závěr říci věc, která se přímo nabízí. Je evidentní, že občané přestali věřit svým politikům. Je evidentní, že je tomu tak proto, že neumíme naslouchat jeden druhému, že osočování a vulgarita je trochu normou naší práce. Já bych chtěl, aby příští prezident vedl společnost k tomu, aby se vrátila k opravdu slušnému chování jednoho k druhému, bez vytýkání politického názoru takového nebo onakého. Byl bych rád, kdybychom byli schopni právě proto, že respektujeme jeden druhého, si najít čas a pro případné rozhodování v prezidentské volbě měli přece jen trochu blíž k tomu, abychom dospěli k výsledku na této společné schůzi. Žel tomu tak nebylo a klub KSČM se bude muset zachovat podle těch kritérií, která sám sobě dal jako podmiňující pro rozhodnutí ve volbě.
Děkuji vám. (Potlesk.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Nyní vystoupí pan senátor Čunek. Prosím, pane senátore, máte slovo. Připraví se pan poslanec Grebeníček.
Senátor Jiří Čunek: Vážené senátorky, vážené poslankyně, vážení poslanci, vážení senátoři, pane prezidente, pane profesore Švejnare. Vyslechli jsme projevy dvou kandidátů, kteří se ucházejí o úřad prezidenta České republiky na období dalších pěti let. Obraz o jejich postojích a názorech jsme si mohli vytvořit a určitě si ho každý z nás zde přítomných vytvořil nejen z toho, co jsme slyšeli dnes, ale také z jejich veřejných vystoupení a z jejich publikací. Každý z nich má za sebou kus svého osobního i veřejného života, provázeného událostmi, které nám alespoň do jisté míry dávají nahlédnout do oblasti jejich životní filozofie. Víme leccos o úspěších a výsledcích, kterých až doposud dosáhli. Zdá se také, že k dnešnímu dni se oba těší srovnatelné přízni naší veřejnosti.
Rád bych v tuto chvíli a na tomto místě také ocenil způsob, kterým oba kandidáti vedli svou předvolební kampaň. Kultivovanost, věcnost, korektnost a absence osobních útoků či invektiv, to byly charakteristické vlastnosti naprosté většiny vystoupení obou pánů v předchozích dnech. Myslím, že takový způsob kampaně znamenal nemalý posun v politické kultuře naší země. Myslím si, že takový postup bychom my tady měli uplatňovat i dnes, protože jsem přesvědčen, že přesvědčené nikdo házením bláta nepřesvědčí. Oba kandidáti nám politikům nastavili laťku vysoko. Jsem přesvědčen, že bychom se jí ve všech dalších politických kláních měli snažit alespoň přiblížit, a bude to jistě ku prospěchu nás všech.
Neobávejte se, vážení přítomní, že bych se zde chtěl dopustit nějakého hodnocení kvality či volitelnosti prezidentských kandidátů. Vím, že by to nebylo objektivní, a tudíž by to nebylo spravedlivé.
Před sebou máme dva dobré kandidáty a každý z nás má nepochybně ke každému z nich určité sympatie a patrně také určité výhrady. Obojí mohou vyplývat z hledisek týkajících se budoucnosti naší země a občanů, kteří v ní žijí, obojí však mohou být také poznamenány zájmy, které souvisejí s tím, čemu se neříká politika, ale spíše politikaření.
***