(11.30 hodin)
(pokračuje Bursík)
Jednou z nich je předsednictví Evropské unie. Rozhodujeme dnes o tom, zda v tomto citlivém období bude Českou republiku reprezentovat vyhlášený euroskeptik, či pro některé dokonce eurofob, který se netají svými extrémními názory, nebo zda to bude prezident s pozitivním světonázorem, jenž si nehledá nepřítele, ale má vůli spojovat, místo aby rozděloval. Potřebujeme evropského a světového prezidenta a tím je pro nás Jan Švejnar.
Českou republiku čekají také důležité úkoly na poli ochrany klimatu. Během našeho předsednictví v Evropské radě budeme moderovat debatu při hledání konkrétních kroků společné akce rozvinutých a rozvojových zemí, které by měly pomoci odvrátit hrozby spojené s globálními klimatickými změnami. Budeme vyjednávat dohodu evropské sedmadvacítky nad novým energeticko-klimatickým balíčkem. Česká republika bude jménem Evropské unie jako první jednat s novou administrativou Spojených států o jejím postoji k připravované globální dohodě o ochraně klimatu, která má být přijímána v prosinci 2009 v Kodani. Při vyjednávání celosvětové dohody budeme potřebovat prezidenta, o jehož postoje se budeme moci opřít, ne prezidenta, za jehož extrémní názory na globální změny klimatu se budeme stydět a budeme mařit čas sanací napáchaných škod před světovým společenstvím.
Dnešní prezident s oblibou označuje svůj extrémní názor na klima za názor mlčící většiny. Tady je na místě logická otázka: jak ví dnešní prezident, že mlčící většina si myslí to, co on, když mlčící většina mlčí? To však není vše. Zkušenosti z předvolební kampaně a z návštěvy dnešního prezidenta na klubu Strany zelených nás bohužel přesvědčily o tom, že jeho poněkud bizarní postoje na poli environmentální politiky popíráním globálních změn nekončí. Vrcholem bylo, když se nás snažil přesvědčit, že živočišných druhů na planetě Zemi neubývá, ale naopak přibývá.
Otázka zní: Je moudré znovu zvolit za prezidenta člověka, který žádné ničení planety nevidí, nikdy v životě neviděl a nemyslí si, že nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci? K tomu je potřeba říci, že žádný z vrcholných státníků evropských se nevyjadřuje podobně dogmatickým způsobem. Černobílé je i schéma my versus naši nepřátelé v oblasti věcí veřejných. Vyhlašovat tu občanskou společnost, tu zastánce Evropské unie, tu ochránce životního prostředí za nepřátele svobodné společnosti, to je dogmatický přístup, který znehodnocuje volný trh myšlenek, znemožňuje demokratickou diskusi a poškozuje demokracii jako takovou.
Nechceme prezidenta, který bude svoji odvahu dokazovat tvrdošíjným hájením svých extrémních názorů proti celému světu a pak se v klíčových okamžicích raději stáhne. Volíme kandidáta, který prokázal ochotu být týmovým hráčem, šéfa týmu, o jehož podporu a autoritu se budeme moci opřít a který na mezinárodních fórech prezentuje názory, za které se můžeme hrdě postavit. Jan Švejnar nás přesvědčil, že chce a umí takovým kandidátem být.
Navzdory tomu, dámy a pánové, že na Pražském hradě nevlaje evropská vlajka, jsme Evropané. Je naším národním zájmem, abychom jako Evropané, kteří budou v příštím roce předsedat Evropské radě, dokázali, že jsme schopni zvládnout čestně a profesionálně předsednictví. To není nic diskontinuitního. Navážeme na evropsky velmi respektovanou politiku posledních Přemyslovců, Lucemburků a na našem trůně i Jiřího z Poděbrad. Není důstojnějšího místa a důstojnější chvíle, než to říci tady a teď. Tihle naši předkové byli evropskými politiky, aniž přestali být politiky národními. To je odkaz, na který chceme navázat.
Volíme dnes prezidenta, který u nás nemá velké pravomoci, jeho úřad je však v naší zemi nadán obrovskou symbolikou, vážností a autoritou. Přesto, nebo právě proto je na místě otázka, proč je osmnáct let po revoluci dominantní motivací letošní volby strach, proč se tolik politiků tváří a chová, jako by šlo o jejich politickou kariéru, když sami na prezidenta nekandidují. Proč se tolik politiků bojí změny na postu hlavy státu? Proč by měla stát a padat vláda na tom, kdo se stane prezidentem republiky? Jakéže politické otřesy a katastrofy v důsledku obsazení jediného, byť významného úřadu, máme očekávat? Copak jsme státem jednoho muže? Jakou vizitku dáváme tomuto státu, o kterém společně tvrdíme osmnáct let, že je demokracií, když to vypadá, jako by se nezvolením Václava Klause vše zhroutilo? Proč zdůrazňujeme kontinuitu a bojíme se diskontinuity? Kontinuita, to je dědičná monarchie, dámy a pánové, střídání, to je demokracie. Bát se střídání rovná se bát se demokracie - a to je podivné.
Dnešní prezident o sobě rád tvrdí, že se chová jako nadstranický prezident. Jak tomu ale můžeme uvěřit, když ODS zvolením svého kandidáta téměř podmiňuje existenci vládní koalice a bezmála existenci vlastní? Byla to sama ODS, kdo z Václava Klause udělal straníka jako hrom. Přitom prvním předpokladem k tomu, aby prezident republiky přispěl ke kultivaci politiky, je jeho skutečná nadstranickost, tj. neutralita v politické soutěži a schopnost měřit všem stejným metrem. Prezident bude muset svým vlivem působit tak, aby soutěž politických stran probíhala korektně a věcně. Musí otevírat klíčová témata pro budoucnost země. Otevírat témata, nikoli vnucovat svá řešení. Musí se ozvat, když dojde k faulům vůči politické slušnosti, ať už je faulujícím či faulovaným kdokoli. Musí dát politickým stranám jasné záruky, že zákulisně nehraje žádnou vlastní politickou hru. Musí své jednání před a po volbách učinit maximálně průhledným a předvídatelným a držet slovo.
Potřebujeme prezidenta aktivního v prosazování dobrého jména České republiky v zahraničí, prezidenta, který bude především dobře sloužit své zemi, nikoli propagovat sebe sama. Jeho místo není na reklamách či seminářích politicky vyhraněných think-tanků, nýbrž na prestižních mezinárodních fórech, na státních návštěvách, na významných kulturních či společenských akcích, kde může posílit pozitivní vnímání České republiky. Česká republika potřebuje prezidenta, jenž bude vystupovat jako hlava státu odpovědná za národní zájmy, a nikoli jako soukromá osoba propagující své privátní zájmy a názory.
Jan Švejnar má k úspěšnému zvládnutí nelehké role hlavy státu všechny předpoklady intelektuální i kvality osobnostní. České republice nade vši pochybnost prospěje méně konfliktní prezident, který významnou měrou přispěje ke zklidnění české politické scény.
Pane prezidente, dámy a pánové, nastal čas pro změnu.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk v části sálu.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Nyní vystoupí paní senátorka Paukrtová, připraví se pan místopředseda Filip. Prosím, máte slovo.
Senátorka Soňa Paukrtová: Vážené paní senátorky, vážené paní poslankyně, vážený pane prezidente, vážený pane profesore Švejnare, vážení senátoři, vážení poslanci, prezident republiky má v politickém systému naší země zcela mimořádné postavení. Je tradičně považován za nositele autority spíše než moci, který stojí nad partikulárními politickými zájmy prezentovanými politickými stranami. Jeho faktická role nemusí být nutně identická s ústavním postavením prezidenta díky tradici, osobnímu nasazení, charismatu apod.
Volba hlavy státu má v českých zemích mnohasetletou tradici. Poprvé byla zakotvena do podoby zákona v roce 1212 ve Zlaté bule sicilské a byla vždy velkou událostí. S volbou hlavy státu bývala spojována naděje do budoucna. Kladu si otázku, zda platí i dnes spojení volby hlavy státu s počátkem nového období.
Bylo tady již řečeno, že dnes je 8. 2. 2008. Symbol významných osmiček se tak promítá i do dnešního dne, do dnešní volby. Přelomová data naší minulosti často souvisela s číslem 8 a přinášela události šťastné i tragické. Z minulosti mi dovolte: v srpnu 1278 bitva na Moravském poli, po které následovala zlá léta, 8. listopad 1620 - bitva na Bílé hoře. Na druhou stranu založení Nového Města pražského a Karlovy univerzity 1348 a konečně 28. říjen 1918 - vznik samostatného Československa.
***