(11.20 hodin)
(pokračuje Gajdůšková)
Skutečně lidé chtějí v čele státu člověka, který o Listině základních práv a svobod tvrdil, že zaplevelila ústavu lidskými právy, a zakotvení lidských práv je pro něj jedním ze zásadních důvodů odmítání evropské integrace? Je státníkem člověk, který odmítá zabývat se budoucností, protože - cituji - je potřeba započítávat diskontování budoucnosti, nebo trochu srozumitelněji, opět cituji Václava Klause - z pohledu zisku se vše, co se vzdaluje od současnosti, rovná nule.
Prezident je v českém ústavním systému víc symbol než člověk ovlivňující každodenní politiku. Měl by být víc tvůrce vize a konsensu než realizátor, být reprezentant země navenek než velitel doma. Bohužel, Václav Klaus v těchto rolích nejenže nenaplnil naše představy o jejich obsahu, ale nesplnil ani své vlastní sliby.
Kandidátem senátorského klubu sociální demokracie je Jan Švejnar. O jeho morální integritě, úspěchu ve vědeckém světě i veřejné oblasti boje se světovou chudobou a obrovské práce na kultivaci ekonomických náhledů ve světě i v České republice nikdo nepochybuje. Své zkušenosti sdílel i se všemi sociálně demokratickými premiéry a o jeho představách fungování světa a vizí, které jsou našim mnohem blízké, by se dalo mluvit dlouho. Dovolím si použít zkratku.
Příběh Jana Švejnara je pohádkou o českém Honzovi, kterého jste z naší pece vyhnali do světa. Honza se učil, bojoval, sbíral zkušenosti, aby se hned, jak to bylo možné, tím vším obohacen vrátil do své země. Jan Švejnar od roku 1990 pomáhal naší zemi v budování vědeckých institucí, stavět se na vlastní nohy. Nyní je připraven jejímu lidu sloužit, jak jsme to zde slyšeli.
Vážené dámy, vážení pánové, to není ojedinělý příběh v našich dějinách. V téměř všelidovém hlasování byl jako největší Čech vybrán Karel IV., který měl téměř před sedmi sty lety podobný osud. Odešel ze země, aby se učil, vrátil se, aby zde sloužil a tvořil.
Václav Klaus kritizoval a odmítal mnohé. Za mnohé problémy v této zemi, zvláště v období 90. let, je osobně odpovědný. Nikdy však neformuloval svou dlouhodobou vizi, představu budoucího vývoje země, a neudělal to ani dnes. Představu směřování země a její orientace v globálním světě, jak se od státníka očekává.
Jan Švejnar naopak staví vizi budoucnosti, jako principiální moto své představě role prezidenta. Jeho styl a schopnosti i osobní profil napovídají, že úlohu prezidenta bude ve prospěch České republiky, tedy nás všech, schopen hájit úspěšněji. Již v kampani před prezidentskou volbou ukázal, že je tím, kdo je schopný pomoci nám vrátit se ke kultivované politice, transparentnosti, úctě k člověku i právu.
Dámy a pánové, stanovisko senátorského klubu sociální demokracie k prezidentské volbě je jednoznačné. Nebudeme volit Václava Klause. Jeho nedůvěryhodnost při vystupování v zahraničí, egocentrismus a stranickost doma, odmítání zabývat se budoucností není pro nás kvalitou státníka. Budeme volit Jana Švejnara, který přináší pozitivní změnu pro nahlížení České republiky v zahraničí, kultivaci politického stylu, vizi budoucnosti v důstojném postavení České republiky i jejích občanů v Evropské unii i ve světě. Toto stanovisko chceme hájit veřejně. Každý sám za sebe si přejeme svým voličům říci, koho volíme svým prezidentem. Být poctivý vůči občanům, které tu dnes reprezentujeme a za které budeme prezidenta volit.
Považujeme za podstatu demokracie moci otevřeně říkat své názory a mít právo otevřeně je hájit. Stejně jako právo občanů na názory těch, které si zvolili. Považujeme za základní princip demokracie ctít vládu práva. Proto budeme trvat na dodržování zákona i v celém procesu volby. Nic víc, nic míň.
Děkuji vám. (Potlesk.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Nyní vystoupí pan ministr Bursík, připraví se paní senátorka Paukrtová. Prosím, pane ministře, máte slovo.
Místopředseda vlády a ministr životního prostředí ČR Martin Bursík: Vážené paní senátorky, vážené paní poslankyně, vážený pane prezidente, vážený pane profesore Švejnare, vážení páni poslanci, vážení páni senátoři, dámy a pánové, vážení hosté. Volba prezidenta je bezpochyby historickým okamžikem. Čím to však je, že co pět let tu zažíváme současně s povznášejícími pocity tohoto historického okamžiku i pocity jisté trapnosti z nepříliš povedeného představení? Přispívá volba prezidenta republiky k důvěryhodnosti naší nové demokracie? Obávám se, že nikoliv.
Osmnáct let tvrdíme my politici veřejnosti, že jsme ti, kteří dokáží odpovědněji a lépe než občané vybrat hlavu státu. A tak se zde opět po pěti letech schází pouhých 281 lidí, aby těm deseti milionům venku, u televizí, u rádií, naplnili jejich představu o hlavě státu.
Abyste mi dobře rozuměli - mám z toho vše jiný než dobrý pocit. Kdyby se přímá volba konala dnes, šlo by o čestnou soutěž dvou kandidátů, lidé by vybírali lepšího kandidáta. My politici bychom si mohli mnoho věcí odpustit. Jedna politická strana by neměla zapotřebí, pokoušet se vylekat jinou politickou stranu tím, co udělá, když nebude zvolen její kandidát. Neměla by důvodu přesvědčovat v prezidentské volbě konkurenční politickou stranu, aby přijala pro ni nevýhodná pravidla hry. Vnitrostranické opozice v jednotlivých politických stranách by neměly důvodu stát předsedům vlastních stran na krku a tvrdit, že jejich předsedové nejsou dostatečně aktivní při vyjednávání podpory jejich stranickému kandidátovi a přitom ve skutečnosti realizovat na pozadí prezidentské volby vnitrostranický zápas. Prezidentští kancléři by se nemuseli scházet s nedůvěryhodnými lobbisty. Ptáte se proč? Protože by o výsledku nerozhodovaly politické strany, ale občané. Jenže namísto toho, abychom my politici umožnili změnou ústavy a prováděcím zákonem přímou volbu prezidenta, sedíme tady před veřejností tak trochu pocákáni zákulisními handly, špatně utajenými schůzkami lobbistů a intrikami.
Možná by tenhle poněkud odpudivý obraz politiky už téměř nikomu nepřišel divný, kdyby nepřišel Jan Švejnar a nešlápl do tohoto nevábného bahna tím nejúčinnějším možným způsobem. Místo aby přijal pravidla zákulisních obchodů, rozjel se mezi lidi. Nepřijal místní tezi, že volí volitelé, a není tedy třeba cokoliv vysvětlovat veřejnosti. Pochopil, že veřejnost vyvíjí tlak na své poslance a senátory, aby vyslyšeli jejich vůli.
Jan Švejnar již nyní vykonal mnoho dobrého pro posílení důvěry občanů v politiku, když během své kampaně nevídaným způsobem pozvedl zájem veřejnosti o prezidentskou volbu, a to i navzdory skutečnosti, že veřejnost nemůže ovlivnit výsledek volby. Za to mu patří můj, a nejen můj, vřelý a upřímný dík. Jan Švejnar však může vykonat ještě mnoho dobrého pro Českou republiku jako její prezident a já pevně věřím, že se mu této příležitosti dostane.
Období nadcházejícího pětiletého prezidentského mandátu bude pro Českou republiku v mnohém výjimečné a zásadní. Čekají nás výzvy, které před námi dosud nestály. A svět nás bude posuzovat podle toho, jak se jich zhostíme.
***