(11.10 hodin)
(pokračuje Topolánek)
Řekl jsem tehdy také: "Václav Klaus je bytostně zakořeněn v českém prostředí. Nikdy se nesnažil být ředitelem všehomíra, ale jen a jen českým politikem. Celé jeho počínání doma i v zahraničí vychází z jediné priority, a tou jsou zájmy českého státu. Svůj osobní úspěch vždy poměřuje úspěchem České republiky. Budiž mi dovoleno použít trochu archaického výrazu. Václav Klaus je to, čemu se říkalo dobrý český vlastenec. V globalizujícím se světě tato vlastnost určitě nebude na škodu prezidentovi České republiky." A nebyla! Obzvlášť při dnešní volbě je zmíněná vlastnost veledůležitá.
Dwight Eisenhower měl nepochybně pravdu, když prohlásil: "Každý problém ve svém počínání jsem poměřoval jedním jediným metrem: Je to dobré pro Ameriku?" Měl pravdu, protože byl prezidentem americkým. Prezident, kterého zvolíme my, by se měl ve svém počínání poměřovat jiným metrem: Je to dobré pro Českou republiku?
Na závěr mi dovolte ryze osobní vyznání. O mých neshodách s Václavem Klausem byly popsány tuny papíru. Většinou to byly nesmysly, mýty, někdy pouze názorové rozdíly, odlišné pohledy na danou věc. Dnes mohu s čistým svědomím prohlásit: Po listopadu 1989 jsem svou představu o vlastenectví, demokracii a svobodě měl spojenu spíše s hrdiny mých oblíbených knih, měl jsem ji vyčtenou, neprožitou, vypovídající spíše o formě než o obsahu. Jestli někdo ovlivnil mé porozumění těmto základním hodnotám, jestli někdo do vysněné a vyčtené formy vložil obsah, byl to Václav Klaus. To on mě naučil takovému vnímání vlastenectví, které je na hony vzdáleno nacionalismu či fangličkaření a evokuje pocit národní hrdosti a sounáležitosti. Takovému chápání demokracie, které nevyžaduje rezignaci na pevný vlastní názor, takovému pojetí svobody, které předpokládá osobní odpovědnost a nebere jiným právo na jiný kus pravdy.
Děkuji Václavu Klausovi nejenom za tuto jeho roli v mém životě, ale hlavně za jeho prvních pět let v prezidentské funkci. A pevně věřím, že dostane-li šanci v dalších pěti letech, přesvědčí vás všechny tak, jako přesvědčil mne. To říkám s plným vědomím toho, že jsem přijal osobní politickou odpovědnost za jeho zvolení. Neutíkám před ní, nehledám už dopředu kličky a vytáčky. Věřím, že stejně se zachovají i ti, kteří si zvolení Václava Klause nepřejí. Ti, které neinspiroval tak jako mě a nenaučil je vítězit.
Zvažte prosím rozdíl mezi vítězstvím a porážkou, zvažte rozdíl mezi jistotou a skokem do neznáma, zvažte prosím skutečnost, že volíme prezidenta pro 10,5 mil. obyvatel. Volte zodpovědně a svobodně! Děkuji. (Potlesk, převážně v pravé části sálu.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Nyní vystoupí paní senátorka Gajdůšková. Prosím, paní senátorko, máte slovo. Připraví se pan ministr Bursík.
Senátorka Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedající, vážený pane Václave Klausi, vážený pane Jane Švejcare, ctěný Senáte, ctěná Poslanecká sněmovno, dámy a pánové. Dnešní den je velmi významný pro nadcházejících pět let, nicméně nacházíme se v paradoxní situaci. Podle Ústavy ČR je funkce prezidenta jediná ústavní pozice v zemi, o jejíž kompetence se mohou podělit ostatní ústavní činitelé. Nic vážného se dlouhodobě neděje, pokud tato funkce není obsazena. Přesto vzhledem ke své symbolice má tato volba vážnost mezi občany i politiky, kterou nemají žádné jiné volby.
Ve svém vystoupení se dotknu úlohy a vnímání role prezidenta v české společnosti a naplnění této role Václavem Klausem. Jménem senátorského klubu České strany sociálně demokratické uvedu důvody pro volbu Jana Švejcara i naši pozici ke způsobu volby.
První prezident Tomáš Garrigue Masaryk byl v roce 1918 zvolen pouhým povstáním poslanců jako obrovský symbol existence samostatného státu. Prezident je nejvýznamnějším obrazem republiky v zahraničí. Je tím, kdo svými personálními rozhodnutími také výrazně ovlivňuje úroveň fungování právního státu. A nejen tím by měl být morální autoritou směrem dovnitř země.
Prezidentskou volbou jen málo rozhodujeme o každodenním dění v zemi. Na to má český prezident jen omezený vliv. A pokud respektuje ústavu a ústavní procesy, pak by každodennost země neměl ovlivňovat vůbec. Boj o to, kdo bude českým prezidentem, je boj o onen symbol České republiky, o to, jak bude Česká republika, a tedy každý její občan nahlížen za našimi hranicemi evropskou i světovou veřejností. Boj o prezidenta je také bojem o ideu českého státu formulovanou Tomášem Garriguem Masarykem jako společenství lidí spojených ideálem humanity, úcty k člověku a jeho lidským právům, solidarity, demokracie. Jde o vládu práva a samotný základ demokracie České republiky, kterým je respektování ústavou dané dělby moci mezi zákonodárce, vládu a nezávislé soudy.
Má se odpouštět, a proto se nechci zabývat minulostí. V historii se však nevyplácí zapomenout a nepoučit se. Není možné dál dovolit poškozování vysokého mezinárodního kreditu a dobrého jména ČR, které dokázal získat naší zemi Tomáš Garrigue Masaryk a Václav Havel. Dobrého jména, které je dnes v jiné rovině reprezentováno každým, kdo je z našich občanů ve světě úspěšný, ať je to vědec, sportovec, umělec, dobrý řemeslník, manažer nebo firma.
Jak může být vnímána jako spolehlivý a důvěryhodný partner země, jejíž prezident podal žádost o vstup do EU, aby při referendu k tomuto vstupu mlčel a nakonec vyplynulo, že byl proti onomu vstupu? Za jak věrohodnou může být považována země, jejíž prezident se o své vůli - nemusel, je to kompetence premiéra - připojil k podpisu přístupové smlouvy ČR k EU, v níž byl i náš závazek přijmout již v té době hotový text euroústavy, který nyní je formulován v nové Lisabonské smlouvě, a stejně tak vstup do eurozóny, aby vzápětí jak euroústavu, tak přijetí eura zásadně odmítal a dost nevybíravě kritizoval? V obou případech bohužel navíc nikoliv věcnými argumenty! Jakou důvěru má partner, který vzápětí po podpisu dohody proti ní vytáhne do boje? Jak mohou lidé věřit ve fungování právního státu, když jeho prezident místo toho, aby svými personálními rozhodnutími v oblasti své kompetence vůči soudům garantoval nejvyšší kvalitu a vládu práva, odmítá sám respektovat rozhodnutí soudů a mluví o soudcokracii? Jak může být prezident prezidentem všech, když místo dialogu s občanskou společností mluví o nebezpečí NGOismu a krizi parlamentarismu, kterou prý způsobují občané!
***