(11.00 hodin)
(pokračuje Švejnar)
Vy, představitelé politických stran, do tohoto společného projektu vnášíte soutěž myšlenek o konkrétní řešení. To je nezastupitelný základ demokracie. Jako nadstranický prezident bych do něho vnesl vůli k dohodě, starost o dlouhodobá témata a o zájem státu, který není ani pravý, ani levý, ale náš společný. Společně se tak pokusme k našemu projektu přispět důrazem na slušnost, toleranci a vzájemný respekt.
Česká republika si zaslouží úspěch. Pojďme ho společně spojenými silami zajistit. Proto vás dnes prosím o váš hlas a o vaši podporu.
Děkuji vám za pozornost. (Dlouhotrvající potlesk zleva.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Do rozpravy se dále přihlásili pan premiér Mirek Topolánek. Dále jsou to ministr Bursík, pan místopředseda Filip, pan poslanec Grebeníček, pan poslanec Paroubek, paní poslankyně Kateřina Jacques, pan poslanec Hašek, ze senátorů jsou to paní senátorka Gajdůšková, Paukrtová, pan senátor Čunek, Novotný, Mejstřík a Horník. Prosím, pane premiére, máte slovo. Připraví se paní senátorka Gajdůšková.
Prosím, pane premiére, máte slovo.
Předseda vlády ČR Mirek Topolánek: Vážené paní senátorky a poslankyně, vážení páni senátoři a poslanci, pane prezidente Václave Klausi, pane Švejnare, vážení hosté.
Úřad prezidenta republiky se v naší zemi tradičně těší mimořádné úctě. Parlament bohužel právě naopak jen nevelké popularitě. Obávám se, že uplynulé týdny, dny a hodiny ukázaly, že tomu tak není náhodou. Nedůstojné tahanice, mediální útoky, účelová argumentace, polozpravodajské hry a snahy omezovat a kontrolovat svobodnou volbu senátorů a poslanců, které doprovázejí výběr nového prezidenta republiky, ukazují, že se určité síly na naší politické scéně nezastaví takřka před ničím. V panice z vlastní neschopnosti čelit férovými politickými prostředky další volbě úspěšného prezidenta a v zoufalé snaze nahradit hysterickou pseudoprezidentskou kampaní normální opoziční politiku znevážily věc tak váženou a odpovědnou, jakou volba prezidenta republiky nepochybně je.
K demokracii patří soutěž, snaha o změnu a prosazování vlastní politiky. V tomto smyslu vítám, že Václav Klaus není kandidátem jediným. Ovšem cena, kterou už teď platíme my všichni v tomto sále - znechucení veřejnosti, další ztráta důvěry v politiku a v politiky - se mi zdá příliš vysoká. Volíme prezidenta pro deset a půl milionu občanů. Ti měli a mají právo na volbu důstojnou a svobodnou. Stejně jako kandidáti a stejně jako my volitelé.
Já zde stojím nyní proto, abych vám sdělil, že kandidátem většiny českých občanů, kandidátem Občanské demokratické strany, kandidátem řady dalších poslanců a senátorů a kandidátem mým je Václav Klaus.
Plautus kdysi řekl: "Poslouží-li staré slovo nové příležitosti, je to dobře." A to platí i dnes. Před pěti lety jsem totiž doporučil našeho kandidáta těmito slovy: "Profesor Václav Klaus napsal a řekl toho tolik, že jeho názory na každou jednotlivost společenského života jsou veřejnosti důvěrně známé. Svými politickými skutky vždy potvrzoval, že to, co míní, míní vážně. A v politice je jen málo lidí tak transparentních, čitelných a důsledných. Nesnadno se pronáší laudatio na člověka, o kterém všichni vědí všechno."
Na tomto laudatiu bych dnes nemusel měnit ani čárku. A zkušenost, kterou jsem s Václavem Klausem, prezidentem této země, udělal, mě nenutí ke změně. Doba jeho prezidentování nebyla vždy idylická. Svět se proměňoval rychleji než dříve, podobné to bylo u nás. Česká republika byla v mezinárodním kontextu aktivní politicky, vojensky i humanitárně. Jestliže si dnes v mezinárodním porovnání stojíme docela dobře a rovněž si poměrně dobře žijeme, jestliže rychle doháníme, co jsme zmeškali, pak to nebylo mimo Klause, navzdory Klausovi, nýbrž za jeho přičinlivé a kritické spoluúčasti. A právě Klausův pozitivistický kriticismus je to, co by nikoho nemělo odrazovat, nýbrž inspirovat.
Řekl jsem tenkrát: "V domácích poměrech se Václav Klaus vyznačuje zdůrazněnou korektností, smyslem pro fair play, úctou k danému slovu, psaným nebo ústním dohodám, byť by to byly dohody s politickými odpůrci, respektem k právu každého na odlišné politické názory." Chce s tím snad někdo polemizovat? Pak nevnímá, a prezident už to vzpomněl - na Nový rok vítal v Lánech už čtyři premiéry za posledních pět let.
Mnohokrát naše politická scéna prožívala zmatky a turbulence na pokraji opravdové krize. Jako normální lidé z masa a kostí, i my v ODS jsme často měli za to, že jenom naše postoje jsou ty správné, že jenom našem názory jsou v zájmu celé společnosti. Nezažívali jsme najednou pocit ukřivděnosti z prezidentovy zdůrazněné nadstranickosti a neutrality? Teprve časem jsme poznali, že to nebyla jen neutralita, nýbrž nadhled, rozhled, schopnost vidět dál a zůstávat prezidentem všech, i těch, kdo se ostýchali olíznout poštovní poznámku s prezidentovým portrétem a bláhově si zapíchli do klopy odznáček "Klaus není můj prezident."
Odvolával jsem se tehdy na obavu Václava Havla, aby se příštím prezidentem nestal nějaký zasloužilý profesor egyptologie, který nakonec bude zvolen jen proto, že nikdy nikomu nevadil a nikdy nikoho nenaštval. Pokud někdo do tohoto popisu dokonale sedí, tak to není Václav Klaus.
Komu vždy vadil a koho vždy štval? Trpaslíky na špičkách, generály po bitvách, génie průměrnosti. Ty, kteří si dodnes pletou Evropskou unii nekriticky s definitivním rájem na zemi. Ty, kteří si z klimatického fenoménu zřídili politickou živnost. Ty, kterým je milejší světově evropské nevystupování z řady. Ty, kterým je milejší provinčnost politické žvanírny před činem. To proto, že je to muž silných názorů, které nikdy nebývají aritmetickým průměrem momentálně platných pravd a módních banalit. Jeho transparentnost, čitelnost a důslednost nevyvěrají z jednoduchosti. Každou obecnou pravdu se snaží podrobit analýze, každý problém se pokouší do hloubky poznat a přetavit v pozitivistické, a nikoliv malomyslné řešení. Takovému mysliteli se říká člověk idejí, je to konzervativní myslitel.
Sloveso conservare v latině znamená schraňovat nebo ochraňovat, proto jeho myšlenkový svět nemůže být zcela cizí těm, jimž také leží na srdci ochrana významných hodnot, lidských práv a občanských svobod, rodiny, sociálních jistot nebo přírody. Důležité je, že svými silnými a rázovitými názory se nikdy nepokoušel zatarasit cestu ke společenskému diskurzu. Spíše burcoval a provokoval k přemýšlení.
Ano, ve světe se toho o něm hodně napsalo, souhlasného i nesouhlasného. Česká republika má zkrátka prezidenta v nadstandardním provedení, prezidenta v dobrém slova smyslu exkluzivního, prezidenta, jehož názory svět poslouchá a přinejmenším o nich diskutuje. Neslaných nemastných názorů, které nikoho nebolí, nevzrušují, nezajímají a které vždy kopírují pohodlný většinový proud, které kloužou po povrchu populismu, těch je plno.
***