(10.30 hodin)
(pokračuje Klaus)
Nebylo náhodou, že jsem v roce 1996 jako předseda vlády za naši republiku do Evropské unie podal přihlášku a že jsem v roce 2004 jako prezident v Athénách podepsal naši přístupovou smlouvu.
V této složité organizaci se teprve učíme pohybovat. Snažíme se, aby přínosy plynoucí z našeho členství byly vyšší než nemalé náklady, které jsou s ním spojeny. Snažíme se přispívat i k tomu, aby tato organizace fungovala co nejlépe a aby se v ní neztrácelo to, co my sami považujeme za největší přínos celého našeho polistopadového období - důsledná demokratičnost a transparentnost politického rozhodování, bezprostřední odpovědnost politiků veřejnosti, rozhodování co nejblíže k občanovi, maximum svobody jednotlivce, omezování zbytečné intervence a poručníkování shora. Je logické, že právě my tyto věci cítíme tak silně.
Naše ekonomika po naprosto nevyhnutelném transformačním otřesu na počátku 90. let roste relativně velmi rychle. Ve svém novoročním projevu jsem uvedl jedno porovnání. V roce 1993, tedy v okamžiku vzniku České republiky, jsme byli úrovni HDP na hlavu na 53 % patnáctky nejvyspělejších evropských zemí. Dnes jsme na více než 73 %. To je velký vzestup, který nelze zpochybnit a není třeba ho ani znevažovat. Pokud neuděláme nějakou zásadní chybu, rychlejší růst než ve starých členských zemích může pokračovat. I odstup, který si udržujeme od většiny nových členských zemí, zůstává poměrně velký. Chtějme stále více, ale v dohánění ekonomické úrovně se zázraky dělat nedají.
Ke své dnešní kandidatuře chci říci, že se o své znovuzvolení ucházím s plnou vážností a s dostatečným vědomím a vlastním prožitkem toho, co prezidentská funkce znamená. V roce 2003 jsem si na vlastní kůži ověřil, jak je zvolení do této nejvyšší funkce v zemi těžké. Možnosti být prezidentem republiky jsem si nesmírně vážil a nesmírně bych si vážil vaší důvěry a zvolení i do druhého funkčního období. Není ode mne třeba očekávat žádná překvapení. Zbavit se kontinuity se sebou samým pro mne možné a představitelné není. V náhlé prozření sebe sama ani nikoho jiného nevěřím, i když je prezidentování, ostatně jako cokoli jiného, učením se za pochodu. Tak tomu u mne v minulých pěti letech bylo, tak by tomu bylo i v období následujícím. Mé názory jsou pevné, ale celospolečenskou diskusi u nás i ve světě pozorně vnímám, snažím se jí aktivně zúčastňovat a vše nové promýšlet, vstřebávat a využívat.
O obtížnosti prezidentské funkce jsem se přesvědčil. Jde v ní o zvláštní kombinaci povinností domácích i zahraničních, o aktivní účast ve "velké" politice, ale i o vnímání individuálních a hluboce lidských problémů jednotlivých občanů naší země. Jako příklad bych uvedl veřejností právem velmi pozorně sledovanou problematiku milostí. I když prezident důvody svého rozhodnutí vysvětlovat nemusí, každou jednotlivou milost jsem veřejně zdůvodnil. Za pět let jsem udělil 195 milostí, a ačkoli jde o záležitost vysoce citlivou, nejen veřejnost, ale ani politici či média tato má rozhodnutí nikdy nezpochybňovali.
Co úřad prezidenta znamená, vím. Postupně jsem poznával, co prezident smí a co nesmí. Ale pochopil jsem, že jsou i věci, které musí. Prezident nesmí být korouhvičkou otáčející se podle větru. Prezident nesmí říkat jen věci líbivé a nekonfliktní. Prezident nesmí být politickým aktivistou, ale musí být aktivní. Prezidenta musí vedle věcí velkých trápit i běžné starosti deseti milionů jeho spoluobčanů. Prezident musí, ale nikoli za zavřenými dveřmi, jednat s politiky. Prezident musí být v intenzivním kontaktu s občany, o což jsem se i s manželkou Livií po celou dobu velmi snažil.
Nemám ambici příliš vznešenými, a proto nutně vyprázdněnými frázemi naznačovat, co by se u nás v následujících pěti letech mělo stát. Témata nám doba jistě přinese. V našem ústavním systému nemá být jejich strůjcem či iniciátorem, ve většině případů ani řešitelem prezident. Nemáme prezidentský systém. Prezident by např. neměl být tím, kdo přichází s detailními názory na tolik potřebné reformy penzijního, školského či zdravotního systému. S těmito problémy jsem se utkával ve svých předcházejících funkcích, ale souboj o naši budoucnost patří v našem parlamentním systému primárně občanům a jejich reprezentantům v suverénních politických stranách, tedy vám.
Nehodlám formulovat prezidentský politický program, protože jsem vždy odmítal představu, že by měl prezident na Hradě vytvářet alternativní mocenské centrum. Naznačím však svou představu, jakou si Českou republiku přeji, resp. co si přeji od nás všech.
Dnes jsem si jist ještě více než dříve, že hlavním úkolem prezidenta je obhajoba základních rozměrů a pravidel našeho politického a veřejného života. Jako prezident chci stát především tam, kde jde o svobodný a demokratický prostor pro politickou soutěž v rámci státu na straně jedné a o obhajobu zájmů, individuálních práv a svobod občanů na straně druhé. Chci přispívat k tomu, aby byla svoboda vyvažována odpovědností, abychom k životu přistupovali s maximální pokorou a abychom mysleli na druhé. Přeji si, abychom naši zemi předali budoucím generacím jako suverénní, sebevědomý, demokratický a prosperující stát svobodných občanů a jako stát ze své vlastní vůle spolupracující s ostatními demokratickými státy Evropy a světa. I když se některé věci řeší lépe na celokontinentální, nebo dokonce na celosvětové úrovni, pro většinu z toho, co nás trápí a zajímá, je zcela adekvátním rozhodovacím prostorem naše republika, její regiony a obce.
Chci, abychom byli v Evropě pevně zakotveni a abychom v ní byli aktivním hráčem. Evropská unie nebude nikdy jednat zcela podle nás, neboť jsme její pouhou dvacetisedminou, ale to, co považujeme za správné a našim zájmům odpovídající, v ní prosazujme ze všech sil. Chci, abychom si uvědomili, že se nemůžeme spoléhat na spásu zvenčí, na někoho, kdo naše problémy vyřeší za nás. V náš prospěch se to v historii nestalo nikdy a nebude tomu jinak ani v budoucnu.
***