(10.20 hodin)
(pokračuje Vlček)
Návrhy kandidátů na prezidenta republiky byly společné volební komisi Poslanecké sněmovny a Senátu předloženy v zákonné lhůtě 48 hodin před dnem volby. Z těchto návrhů byly vytvořeny sněmovní tisky 364, 375 a 384 a senátní tisky 154, 155 a 157, které vám byly rozdány předem.
Společná volební komise na své dnešní schůzi ověřila, že kandidáti na prezidenta republiky Václav Klaus a Jan Švejnar splňují podmínky volitelnosti podle článku 57 Ústavy České republiky.
Žádám určené ověřovatele, aby se dostavili v k předsednickému stolu a vylosovali pořadí kandidátů, v jakém budou vystupovat, požádají-li o slovo. (Provádí se losování kandidátů.)
Ústava ani jednací řád způsob volby prezidenta republiky nestanoví, proto navrhuji, aby volba prezidenta republiky byla provedena takto. Navrhuji, aby volba prezidenta proběhla tajným hlasováním. Upozorňuji, že v případě, že nebude přijato tajné hlasování podle § 75 jednacího řádu, znamená to, že bez dalšího hlasování se bude volit prezident republiky hlasováním veřejným.
Otevírám rozpravu k navrženým kandidátům a ke způsobu volby. Žádám, aby se každý řečník v úvodu zřetelně představil.
Jako první vystoupí kandidáti na prezidenta republiky podle vylosovaného pořadí. Jako první vystoupí Václav Klaus. Prosím, pane prezidente, máte slovo.
Prezident ČR Václav Klaus Páni předsedové, vážené senátorky a poslankyně, vážení senátoři a poslanci, vážená vládo, dámy a pánové, po pěti letech před vás opět předstupuji jako kandidát na úřad prezidenta republiky. Velmi si toho vážím. Je mi ctí ucházet se o vaše hlasy. Rád bych poděkoval těm, kteří mne před pěti lety zvolili. Vám všem bych chtěl poděkovat za spolupráci, ve které bylo přátelské setkávání se i občasné utkávání se. V demokratické zemi tomu nemůže být jinak. Vás všechny bych chtěl požádat o podporu při volbě dnešní.
Jako fungující prezident musím začít ohlédnutím se zpět. Nezačínám od nuly a nemělo by smysl, abych se takový dojem pokoušel vyvolávat. Důvod začínat od nuly nemá ani naše země. Česká republika potřebuje kontinuitu s rozumnými korekcemi, korekcemi nikoliv směru, ale některých jednotlivostí.
Mé pětileté období ve funkci prezidenta České republiky bylo obdobím jejího relativně úspěšného vývoje, ale nikoliv obdobím klidu a politické stability. Velmi těsné výsledky voleb do Poslanecké sněmovny v letech 2002 i 2006 si, a to na všech stranách politického spektra, vybíraly svou daň. Některá fakta ukazují nestabilitu velmi výmluvně. Za pět let jsem se na snad už tradičním novoročním obědě prezidenta s premiérem setkal v Lánech se čtyřmi různými premiéry. Jenom ten současný tam byl dvakrát. Na plesy nechodím s výjimkou jediného. Jako velitel ozbrojených sil navštěvuji ples Armády České republiky. I v tomto případě mne tam za pět let vítali čtyři různí ministři obrany, pátý žádný armádní ples dokonce ani nestihl.
V minulém volebním období Poslanecké sněmovny jsem byl u dvou vládních krizí a výměn vlád a premiérů, což byly poměrně velké politické otřesy. V těchto složitých chvílích jsem přispěl k řešením, která respektovala volební výsledek a která umožnila dokončit celé volební období bez zvratu politických poměrů a bez předčasných voleb.
Ani v roce 2006 volby nikomu nenabídly dostatečnou většinu, a proto se vládu s důvěrou Sněmovny podařilo vytvořit až po více než sedmi měsících od okamžiku voleb. Rozložení politických sil bylo a i dnes je takové, že se nedaly a nedají vytvořit vládní koalice, které by mohly fungovat s potřebným klidem a rozhodností.
Ve všech těchto situacích jsem postupoval v souladu s Ústavou České republiky. To, že si v různých okamžicích leckteří z vás, a to snad ze všech politických stran, přáli, abych více zatlačil v tom či onom směru, a že prakticky všichni měli někdy pocit, že výsledné řešení nebylo přesně podle nich, je důkazem toho, že mé jednání bylo nadstranické. To ostatně je povinností prezidenta.
Po celé pětileté období jsem byl v intenzivní komunikaci s oběma komorami Parlamentu. Velkým tématem se hned na počátku ukázala nezbytnost urychleného vybrání nových členů Ústavního soudu ve fázi stále ještě ne zcela stabilizovaného českého soudnictví a při trvajícím hledání místa této instituce v našem ústavním systému. Rozsudky Ústavního soudu potvrzují, že jsem si sobě nějak mimořádně nakloněnou skupinu ústavních soudců nevybral, což je určitě správné. K takzvanému vetování, ve skutečnosti vracení zákonů Sněmovně k novému projednání, jsem vždy přistoupil až po velkém uvážení a v drtivé většině případů tehdy, kdy došlo k zásadně protikladnému postoji obou komor Parlamentu. Celkový počet mých vet byl jednorázově vychýlen kvůli mimořádnému počtu narychlo připravovaných zákonů před koncem volebního období minulé Sněmovny. Určitá zdrženlivost v přijímání zákonů těsně před koncem volebního období by měla být pro vládní koalice všech barev pravidlem. Jen ve velmi malém počtu případů jsem uplatnil svůj silný osobní názor, ale bylo to doplněno podrobným a veřejně publikovaným zdůvodněním, proč jsem to udělal.
Mé prezidentské období bylo charakterizováno dvěma dominantními událostmi: vstupem České republiky do Evropské unie a rychlým růstem naší ekonomiky.
Členství v Evropské unii završilo naše úsilí překonat dědictví minulé éry a opět se stát normální evropskou zemí se všemi atributy, které k tomu patří. Členství v Evropské unii je jedním z nich a ničím jiným není zastupitelné. To říkám zcela jednoznačně a velmi důrazně těm, kteří některé mé kritické postoje k Evropské unii nechtějí pochopit nebo je úmyslně karikují.
***