(17.20 hodin)
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedo, z reakce kolegy Římana zjišťuji, že mě poslouchal. Musím, bohužel, konstatovat, že nikoli dost pozorně. Já jsem si dával velký pozor, abych když jsem mluvil o těch 200 miliardách a o kontrole státu, se vyvaroval zjednodušené formulace. Proto jsem řekl - právní formy této kontroly tu nebudu rozebírat.
Je samozřejmé, že ten proces a ta struktura je složitá, o to nejde; ale ještě bych vám tu připomněl jedno základní ustanovení ústavy, abychom si uvědomili, že veřejný majetek, jakkoli z hlediska postavení ve vztahu k jiným formám vlastnictví nemá jeho vlastník menší okruh práv než má ten, kdo je vlastníkem vlastnictví soukromého, ale veřejný majetek má jinou funkci, veřejný majetek něčemu slouží, slouží účelům, které jsou obsaženy například v onom právu občanů na bezplatnou zdravotní péči. A tím je dána funkce veřejného majetku, s tím je spojeno i to, jak se tento veřejný majetek realizuje z hlediska různých vlastnických atributů, aby tuto funkci mohl splnit.
A ještě bych vám přečetl, abychom si přece jen některé věci ujasnili: "Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob." Čili z toho nepochybně plyne, že tento návrh zákona není protiústavní, ale realizuje toto ustanovení Listiny základních práv a svobod.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Jičínskému. Nyní vystoupí pan poslanec Josef Janeček.
Poslanec Josef Janeček: Já jsem byl vyzván panem poslancem Jičínským. Já se domnívám, že nakonec v té odpovědi jako by první výpověď trošku změnil, takže si myslím, že už se shodneme. Ano, stát musí mít a také má možnost kontrolovat oněch 200 miliard, a to prostřednictvím zákonů, neboť stanovuje výši pojistného, kdo a jak ho vybírá a za jakých podmínek je toto pojistné distribuováno poskytovatelům zdravotní péče. To vše je popsáno, jsou popsány i mechanismy, to je, jaké vyhlášky dává Ministerstvo zdravotnictví, takže skutečně třeba volná úvaha pojišťoven v této oblasti je silně omezena.
To, co bychom si měli říci, jsou vlastní dopady tohoto zákona, protože se domnívám, že opravdu některé námitky o tom, že přesně neznáme tu dikci, jsou pravdivé. Odcitoval bych § 34 odst. 2. Zde se říká: "Síť veřejných zdravotnických zařízení musí být uspořádána tak, aby spádová území veřejných zdravotnických zařízení v kraji na sebe účelně navazovala a byla zajištěna dostupnost jimi zajišťované zdravotní péče." To znamená, že tato spádová území obsadí vlastně veškeré území, a nepotřebujeme žádná další zdravotnická zařízení.
Dále se zde říká: "Kraj zajišťuje, aby na území kraje bylo v každém okrese umístěno nejméně jedno veřejné zdravotnické zařízení." To znamená - v těch třech okresech, o kterých jsem hovořil, kde není žádné veřejné zdravotnické zařízení, musí kraj ze zákona podstoupit onu podle mě hloupost, že musí postavit nová zdravotnická zařízení, to je nemocnice, a to přestože pacienti v těchto okresech jsou s dostupností a kvalitou poskytované péče spokojeni. To bude ještě o to horší, až porovnáme ony okresy s těmi zdravotnickými zařízeními, která jsou v příloze zákona vyjmenována neplatně, neboť jsou uvedena pod jinými názvy a pod jinými identifikačními čísly.
Upozorňuji na to, že tento návrh skutečně ohrožuje dostupnost a kvalitu zdravotní péče, neboť vám garantuji, že ona zdravotnická zařízení, která jsou ze zákona povinna poskytovat a garantovat dostupnost zdravotní péče, toho prostě fyzicky nejsou schopna.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Janečkovi. Nyní vystoupí pan poslanec Schwippel a připraví se pan poslanec Pospíšil.
Poslanec Jan Schwippel: Děkuji, pane místopředsedo. Vážené dámy a pánové, prezident republiky ve svém zdůvodnění uvádí: "České zdravotnictví zásadní systémovou změnu potřebuje. Zákon o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních vracím, protože tuto potřebnou změnu nepřináší." A dále: "Zákon ve své logice znamená opuštění principů, na kterých se celá naše společnost a s ní i zdravotnictví vyvíjely od listopadu 1989." Dopis prezidenta republiky pokračuje dále a uvádí další zásadní argumenty, proč vrací tento zákon. Uváděla je zde částečně paní poslankyně Talmanová.
Zároveň zastánci tohoto zákona tvrdí, že je zcela v souladu s trendy v evropských zemích a že zavádí formu, která je zcela standardní a běžná. To je v rozporu, a já tvrdím, že toto tvrzení zastánců zákona je nepravdivé, a pokusím se to dále doložit.
V lednu 2005 se v Paříži konala konference HOPE, což znamená Hospitals for Europe neboli sdružení evropských nemocnic. Na této konferenci se setkalo 130 odborníků z 12 převážně západoevropských zemí. Tato konference měla moto, které je vzhledem k projednávanému zákonu zajímavé, a to znělo "Nemocnice veřejné, nebo soukromé - která volba je pro zdravotnické systémy správná?".
Musím předeslat, že jednotlivé zdravotnické systémy v evropských zemích se samozřejmě podstatně liší a jsou mezi nimi velké rozdíly, ale pokusil bych se stručně o nich zmínit z jednoho dílčího hlediska, a to jsou právní formy nemocnic. Neříkám, že to je jediné možné hledisko, ale reaguji tak na určitou trivializaci, kterou tady prezentují zastánci zákona.
Začnu Nizozemím. V Nizozemí téměř neexistují veřejné nemocnice. Jsou tam nemocnice neziskové, to je pravda, ale jsou to nemocnice soukromoprávní. Jejich zřizovateli jsou jednak církve, jednak různé nadace a spolky. K žádnému zhroucení tam nedošlo, ba právě naopak, Světová zdravotnická organizace hodnotí nizozemské zdravotnictví na jednom z čelných míst, pokud jde o jeho efektivitu, což je jistě zajímavé z toho pohledu, že tady zaznívaly argumenty o rizicích plošné privatizace. Nizozemské zdravotnictví je v hodnoceních WHO ještě výše než například zdravotnictví ve Švédsku nebo v Británii, kde je potřeba poctivě uvést, že většina zařízení je veřejnoprávních.
Dále bych se krátce zastavil u jedné spolkové země, která je nám z hlediska počtu obyvatel nejbližší, to je Bavorska. V Bavorsku, které má 12 mil. obyvatel, je 400 nemocnic, z toho 102 jsou nemocnice soukromé. Čistě soukromé nemocnice tam tvoří 25 % z celkového počtu, a tento stav se v poslední době mění, a to v neprospěch veřejnoprávních nemocnic. Dochází k jejich transformaci na soukromoprávní subjekty. Hlavním důvodem je, že veřejnoprávní nemocnice hromadí schodky a spolkové země a obce nejsou dále ochotny tyto deficity hradit.
Chtěl bych na tomto místě citovat pana Ralfa-Matthiase Heydera ze Spolkové federace nemocnic, který tento trend vysvětluje následujícími slovy: "Soukromé společnosti disponují nespornými konkurenčními výhodami, pokud jde o aplikaci moderních metod řízení a financování investic. Sklon k racionalizaci nákladů není u nich omezován jinými konfliktními cíli. Jinými slovy, nejsou u nich ve vedení politici, a tedy ekonomická hlediska a hlediska kvality péče nejsou komplikována hledisky politickými." Pan Heyder také uvádí, že privatizace má své přirozené meze. V některých lokalitách například nemůže existovat komerční nemocnice, a v tom případě nastupují nemocnice neziskové, ale soukromoprávní, tedy opět nemocnice, jejichž zřizovateli jsou církve nebo nadace.
Chtěl bych zdůraznit, že i v Ústavě Spolkové republiky Německo je příslušné ustanovení o povinnosti zajistit kvalitní a dostupnou zdravotní péči.
***