(17.20 hodin)
(pokračuje Dundáčková)
A koneckonců ono to těsně souvisí s tím, kterak se zachovala vláda dnes a její premiér, protože pokud se správně dívám, nesedí tu v tuto chvíli ani pan premiér, ani žádný jiný člen vlády, a to v době, která je určena pro výkon základního práva každého poslance, který tu sedí jako zástupce lidu, zástupce občanů České republiky, a sice interpelovat předsedu vlády a její členy.
V ústavním nálezu číslo 50 z roku 2004 se konstatuje: "Vláda v průběhu řízení o původním návrhu napadenou právní normu formálně zrušila a přijala novou právní úpravu, materiálně obdobnou úpravě předchozí. Vláda tak navíc učinila poté, co nesouhlasila s upuštěním od ústního jednání, a to těsně před termínem nařízeného ústního jednání. Vláda přitom v době, kdy byl návrh nařízení připravován, o tom Ústavní soud nespravila, ačkoliv si musela být vědoma toho, že přijetím nařízení bude výrazně dotčeno i řízení před Ústavním soudem. Několik dní před ústním jednáním pak zástupce vlády pouze Ústavní soud informoval o přijetí nové právní úpravy s tím, že se nehodlá ústního jednání účastnit, neboť očekává zastavení řízení." To prosím není zpráva o průběhu jednání u Ústavního soudu, to je součást odůvodnění nálezu Ústavního soudu.
Pokračuji v citaci: "Pokud by Ústavní soud akceptoval takový postup vlády a řízení zastavil, jak vláda předpokládala, znamenalo by to za dané situace popření účelu a smyslu abstraktní kontroly norem. Daným postupem, jejž vláda zvolila, by mohl být Ústavní soud kdykoliv v budoucnu stejným způsobem vyloučen z možnosti jakoukoli napadenou právní úpravu přezkoumat. Jinak řečeno, zastavení řízení by znamenalo nepřípustný precedens pro postup státních orgánů v budoucnu. Byla by tím přímo zmařena ústavodárcem zamýšlená funkce specializované a koncentrované abstraktní kontroly norem. Takový postup by ve svém důsledku celkově oslabil ochranu ústavnosti v České republice, a tak i princip materiálního právního státu."
Z citace je zcela zřejmé, že vláda České republiky v čele se svým premiérem opovrhuje Ústavním soudem jako demokratickou institucí zřízenou Ústavou České republiky. Netoliko dnešním přístupem a svou nepřítomností Jiří Paroubek prokázal, že opovrhuje taky občany České republiky, neboť se snažil nejen vyloučit Ústavní soud z možnosti provádění kontrolní činnosti, ale také dnes zástupce lidu vyloučil z možnosti vykonávat aktivně a účinně kontrolní funkci, která Parlamentu přináleží. Konkrétnímu poslanci Miloslavu Kučerovi pak omezil a znemožnil realizovat právo, které mu přiznává právní řád v České republice.
Já jen pevně věřím, že občané České republiky jsou si toho vědomi a budou podle toho konat v červnových volbách.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji paní poslankyni Evě Dundáčkové. Ptám se, zda se někdo hlásí do rozpravy dále. Není tomu tak. Končím tedy rozpravu.
Pana kolegu Kučeru prosím, aby ještě jednou přednesl návrh usnesení pro Poslaneckou sněmovnu, o němž budeme hlasovat také až zítra ráno.
Poslanec Miloslav Kučera: Žádám Poslaneckou sněmovnu, aby podpořila můj návrh na nesouhlas s odpovědí pana premiéra.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám za tento návrh. Přerušuji projednávání této interpelace a hlasování se uskuteční, jak jsem již řekla, zítra. Tolik interpelace na předsedu vlády.
Nyní je zde poslední z dnes předložených odpovědí, s nimiž nebyli poslanci spokojeni, a ta se týká odpovědi ministra zdravotnictví Davida Ratha na interpelaci poslance Miloslava Kučery ve věci hrazení standardních postupů ošetřovatelské péče. Interpelace spolu s odpovědí nám byla předložena jako tisk 1288.
Otvírám rozpravu. O úvodní slovo prosím poslance Miloslava Kučeru.
Poslanec Miloslav Kučera: Paní předsedající, děkuji za slovo.
Co ještě říct? Interpelace na členy vlády je podle mne jedním z nejdůležitějších pilířů parlamentní demokracie. Umožňuje opozici před zraky veřejnosti ptát se členů vlády na jejich nejasná či problematická rozhodnutí. To, že v poslední době velice často členové vlády ignorují toto právo a neúčastní se projednávání interpelací, je jasným projevem, že neunesli tíhu moci, a dokazuje to, že ke skutečným demokratům mají především někteří členové této vlády včetně pana premiéra hodně a hodně daleko.
Druhého února jsme měli tady v sále moji písemnou interpelaci na ministra Ratha projednat. Ale pan Rath těsně před začátkem jejího projednávání ze sálu odešel. Pokud by odcházel z nějakých vážných důvodů demokrat, dohodl by se před svým odchodem o odložení projednávání tohoto bodu na jiný termín. Ale demokratem pan Rath pravděpodobně není. Kdyby odcházel slušný člověk, přišel by za mnou do lavice a omluvil by se a určitě by mi slíbil, že na všechno, co řeknu zde do mikrofonu, mi dodatečně odpoví písemně. Ale buňkami slušnosti příroda pana Ratha asi neobdařila, a tak odsud odešel těsně před začátkem projednávané interpelace jako to boží hovádko.
Jak, dámy a pánové, všichni víte, ministři mají na odpověď na písemnou interpelaci zákonem stanovenou lhůtu 30 dnů. Já jsem tuto projednávanou interpelaci podal dne 19. října a odpověď mi od ministra Ratha přišla po 55 dnech. Za to by se i hodně a hodně podprůměrně slušný člověk alespoň nějakým náznakem omluvil. Ale jak je vidět, do jeho hlavy namyšlené a sebestředné se pravděpodobně ani ten úplně nejmenší gen slušnosti neměl kudy dostat.
Bohužel to není konec tohohle příběhu s touto interpelací, protože když takto zmařil mé právo na konfrontaci a odpověď, podal jsem celou písemnou interpelaci znovu. Znovu stejných osm otázek písemnou formou na ministra zdravotnictví pana Ratha. Tentokrát lhůtu protáhl o 22 dní. Obálka mi přišla, i popsaný kus papíru, ale ani na jedinou z těch osmi otázek mi neodpověděl. Ani na jedinou.
Co k tomu dodat? V písemné interpelaci jsem se ptal ministra zdravotnictví, proč neexistují rámcové neboli národní standardy ošetřování. Proč neexistují, přestože byla ustanovena pracovní skupina pro tvorbu těchto národních standardů v ošetřovatelství? Proč neexistují, když byl vytvořen a schválen program na tvorbu těchto národních standardů a tvorba těchto standardů byla i zaplacena?
Rámcové neboli národní standardy měly být základem standardů ve všech zdravotnických zařízení na území celé České republiky. Ale protože neexistují, musí si je dnes každé větší zdravotnické zařízení vytvářet samo. Je to samozřejmě drahé, je to chaos, je to zbytečné, ale hlavně, vůbec to nevede k možnosti porovnávat kvalitu poskytovanou jednotlivými zdravotnickými zařízeními. Že tento stav neprospívá ani pacientům, ani dobrým pracovníkům či dobrým zdravotnickým zařízením, je taky jasné.
***