(14.40 hodin)
(pokračuje Hojda)
Bohužel musím konstatovat, že přístup oslovených orgánů a subjektů v Polsku, které by mohly objasnit některé otázky privatizace z pohledu polské strany, byl, mírně řečeno, liknavý. Ani jeden, polským Sejmem počínaje, nám neposkytl jakékoliv informace, které by mohly pomoci ve vyšetřování. Těsně před vánočními svátky se dostala ke komisi informace, že dva polští poslanci by měli zájem vypovídat před komisí. Po opakované korespondenci a výzvách prostřednictvím našeho velvyslanectví v Polsku jsme až nyní dostali první nabídku od ministra polské vlády pana Zbigniewa Wassermanna, že je ochoten vypovídat před komisí, ale na českém velvyslanectví v Polsku a termín bude dohodnut začátkem února.
Ve zprávě, kterou mají k dispozici poslanci, je uvedeno, kolik a které subjekty jsme oslovili pro získání potřebných materiálů a pozvání svědků. Komise se sešla na dvanácti jednáních a vyslechla třináct svědků. Měla k dispozici velké množství materiálů písemných, běžně dostupných bez utajení, ale i materiálů s různým stupněm utajení. Počet zasedání a počet vyslechnutých svědků byl přiměřený poslání komise i jejímu zadání. V závěrech a ve zprávě nebylo možno uvést všechny skutečnosti, které se komise dozvěděla, ale výsledná zpráva je vystihující a opravňuje většinu členů komise potvrdit odpovědi na otázky, které byly položeny Poslaneckou sněmovnou.
Vlastní jednání komise bylo v naprosté většině i při hlasováních konsensuální. K vážnějším rozporům došlo až při projednávání zprávy, kterou dnes projednáváme. Postupně z posledního jednání odešli poslanci Vlastimil Tlustý, Martin Říman a Ludvík Hovorka. Předpokládám, že tito poslanci předloží Poslanecké sněmovně k posouzení zprávu menšiny komise.
A nyní k vlastním otázkám z usnesení Poslanecké sněmovny.
Komise většinově konstatovala, že privatizace Unipetrolu, a můžeme říci, že ve všech jejích etapách, odpovídala evropským standardům pro privatizaci. Při výslechu svědků se vyskytl názor, konkrétně od pana Andreje Babiše, že vyjmutí rafinérie z Chemopetrolu a založení České rafinérské bylo určitým problémem pro privatizaci, který se projevil právě při první privatizaci Unipetrolu v roce 2001, ale nebyl to hlavní a zásadní a jediný důvod nepodařené privatizace, jak je uváděno v dalších odpovědích. Komise nehodnotila, jaké jsou vlastně evropské standardy pro privatizaci, ale vycházela ze stanoviska Evropské komise k výsledku a průběhu druhé privatizace Unipetrolu.
Komise nezjistila pochybení nebo negativní vliv poradců na průběh privatizace. Ve zprávě je uvedeno, že role poradců a poradních komisí byla přínosná a vysoce odborná.
Zpráva myslím objektivně hodnotí důvody odstoupení Agrofertu Holding a vlády České republiky společně s Fondem národního majetku od již uzavřené, ale nenaplněné smlouvy při první privatizaci Unipetrolu.
Při druhé privatizaci, z hlediska podmínek privatizace daleko jednodušší, nebyly podmínky měněny. Vláda jedinou podmínku, to je výši nabídnuté ceny, dodržela, ale hlavně při této privatizaci vyvstaly otázky, které se nepodařilo úplně objasnit.
Otázka zní, kdo navrhl při uzavřeném jednání vlády 21. ledna 2004, aby byli vyřazeni tři uchazeči ze šesti, kteří byli doporučeni poradní komisí vlády pro privatizaci. Pouze ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda vypověděl, že navrhl vyřazení jednoho účastníka z důvodů zahraničněpolitických. A v této souvislosti hovořil o možných problémech vypořádání ruského dluhu. Ostatní členové vlády, kteří byli pozváni na jednání komise, se odvolávali na strategické a bezpečnostní zájmy České republiky. A všichni vypovídající si nemohli vzpomenout před komisí, kdo vlastně důvody a vyřazení tří účastníků privatizace před druhým kolem navrhl. (Pobavená reakce zprava.)
Komise nezjistila, že by pro inkriminované jednání vlády byl předložen materiál zpravodajských a bezpečnostních služeb, který by takovéto rozhodnutí navrhoval nebo odůvodňoval. Současně je ale zapotřebí konstatovat, že vláda k tomuto rozhodnutí měla právo a také tohoto práva využila. Přesto je vhodné a možné doporučit Poslanecké sněmovně, aby požádala vládu zajistit z uzavřených jednání vlády pořízení zápisu nebo zvukového záznamu, který by byl v potřebném stupni utajení, ale mohl by následně zcela bez pochyb objasnit některá rozhodnutí vlády.
Komise prakticky nediskutovala a nezpochybňovala závěr, že cena jak při první, tak při druhé privatizaci odpovídala stavu a tržní hodnotě Unipetrolu v dané době. Velmi zajímavá byla například odpověď svědka Andreje Babiše, který prohlásil, že odstoupení od smlouvy v první privatizaci Unipetrolu považuje za svoji největší chybu, protože dnešní hodnota Unipetrolu je mnohem vyšší.
Při projednávání otázky, které subjekty se pokoušely privatizaci Unipetrolu ovlivnit a proč, došlo k poslednímu konfliktu při jednání komise. Poslanec Ludvík Hovorka tvrdil, že k ovlivňování došlo. Ostatní členové komise se oprávněně soustředili na odpověď, zda soukromé subjekty ovlivňovaly rozhodování relevantních orgánů České republiky a jak. A je třeba konstatovat, že soukromé subjekty mezi sebou navzájem samozřejmě ovlivňovaly průběh a nakonec i výsledek privatizace. Je logické, že se soukromé subjekty v průběhu privatizace snaží hledat spojence, možné partnery pro privatizaci a po privatizaci, že hledají možnost a způsoby, jak vyřadit protivníka nebo získat v případném spojenectví co nejlepší pozici. Komise ale, jak je konstatováno ve zprávě, nezjistila žádné zásahy ani ovlivnění vůči relevantním orgánům rozhodujícím privatizaci Unipetrolu v České republice.
Je možné konstatovat, že nastal konflikt zájmů mezi Agrofertem Holding, Setou Invest a PKN Orlen. Jak jsem již objasnil, nebylo úkolem komise rozplétat složité vazby a různé zájmy těchto soukromých subjektů na získání určitého podílu nebo vlivu na firmách Unipetrolu po privatizaci Unipetrolu.
***