(16.40 hodin)
(pokračuje Krajíček)
Chci věřit tomu, že tento návrh zákona zůstane navždy jen návrhem, protože bychom jej přijali, tak bude znamenat skutečně pro české zdravotnictví pohromu. Nepředstavuje ani náznakem žádné koncepční řešení krize ve zdravotnictví, naopak, pouze agresivně útočí na kompetence krajů, které jste jim vy svěřili, a vyjadřuje absolutní nedůvěru a nechuť předkladatelů k nestátnímu a soukromému vlastnictví. Současně s tím je jejich snahou nestátní a soukromá zdravotnická zařízení přivést až na samotné dno, aby se nám tady netvořila nezdravá konkurence socialistickým snahám vlády, potažmo Ministerstva zdravotnictví. Pro dosažení svého záměru a zajištění své vlastní obrany před veřejností se zaštiťují vzletnými a vágními pojmy typu veřejný zájem a veřejné služby, schovávají se za Listinu základních práv a svobod a v ní zakotvený princip práva na ochranu zdraví.
Připojuji se k návrhu na zamítnutí zákona. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: To byl pan kolega Krajíček. Nyní je připraven pan místopředseda Ivan Langer, poté mě požádal o slovo pan ministr zdravotnictví David Rath a poté zpravodaj před řádně přihlášenými.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi na úvod říci jeden příběh, který je analogií s předloženým návrhem zákona. Představte si, že máte pekárnu, pečete dobré rohlíky, chleba, housky, koláče, máte spoustu spokojených klientů, a pak za vámi přijde nějaký pan ministr a řekne: přijali jsme zákon, který znamená, že pokud nebudete veřejné neziskové pekařské zařízení, tak končíte. A pokud budete veřejné neziskové pekařské zařízení, bude to znamenat, že firmu, kterou jste založil a řídil, nebudete řídit, že o tom, kde budete nakupovat mouku, bude rozhodovat někdo jiný, o tom, kdy budete prodávat a komu budete prodávat, bude rozhodovat někdo jiný, a ten někdo jiný, pokud vytvoří z vaší firmy ztrátovou firmu, za to nebude odpovědný a vaše jediné právo bude tuto ztrátu uhradit. Pokud vám to připadá absurdní, souhlasím, mně to připadá také absurdní. Nicméně pokud vám připadá absurdní srovnání tohoto příběhu, tedy srovnání pekařství a nemocnic, pak už vězte, že to absurdní srovnání není.
Za druhé bych chtěl na úvod svého vystoupení požádat pana předsedajícího, místopředsedu Poslanecké sněmovny kolegu Vojtěcha Filipa, zda by mohl prosím prověřit, zda tento návrh zákona vůbec splňuje náležitosti, které pro projednávání návrhu zákona stanoví zákon o jednacím řádu, tedy přesněji § 86/3 zákona o jednacím řádu, který ukládá předkladateli stanovit dopady předloženého návrhu zákona na státní rozpočet a současně také na rozpočty obcí a krajů. Podle mého hlubokého přesvědčení nic takového předložený návrh neobsahuje, přestože - a kolega Votava to zde sám zmínil - se dá očekávat, že v případě přijetí tohoto zákona vyplynou krajům obrovské povinnosti a z nich plynoucí také obrovské finanční náklady. Pokud tedy toto platí, a já jsem přesvědčen, že to platí, tento návrh zákona takovéto odůvodnění neobsahuje, takovouto kalkulaci neuvádí, tudíž není splněna zákonem stanovená podmínka a tento návrh zákona nemáme vůbec projednávat.
Tolik mé dvě poznámky na úvod.
Své vlastní vystoupení pro vaši lepší orientaci jsem rozdělil do pěti částí. Za prvé, když hovoříme o veřejném zájmu, jsem se chtěl v úvodu poněkud obecněji zamyslet nad tím, co všechno potřebuje člověk pro život a co z toho mu má zajišťovat stát. Za druhé se chci zamyslet, když je zde v mnoha pádech skloňován pojem zisk, nad vztahem léčba pacienta a peníze, chcete-li zdravotnictví a zisk. Za třetí si chci položit tři otázky, tedy co je naším cílem, zda tento návrh zákona je prostředkem se k cíli dostat a co je ve skutečnosti podstatou tohoto návrhu. Za čtvrté vám chci nejen slovně, ale i velmi ilustrativně a názorně, neboť se říká "lepší jednou vidět než dvakrát slyšet", ilustrovat, co přinese tento návrh zákona v případě jeho přijetí pacientům v Olomouckém kraji. Za páté, a to bude poslední část mého vystoupení, chci se zamyslet nad tím, co udělat s navrženým zákonem.
Dovolte mi nejprve se vyjádřit k první části. Co všechno potřebuje člověk pro život a co z toho mu má zajistit stát. Předkladatelé návrhu zákona jsou přesvědčeni, že zdraví člověka jako jeho základní životní potřeba je natolik důležitou podmínkou jeho života, že nemůže být zajištěna na státem sice regulované, přesto však na svobodě volby pacienta postavené péči. Předkladatelé návrhu zákona jsou přesvědčeni, že zdraví člověka jako jeho základní životní potřeba musí být ve státem přikázané podobě určena, resp. péče o tuto základní životní potřebu. Předkladatelé návrhu zákona jsou přesvědčeni, že svoboda volby pacienta nemá v našem světě místo. Kolegyně a kolegové, člověk ale pro svůj život potřebuje nejen zdraví jako základní životní potřebu. Mezi základní životní potřeby člověka patří jídlo, je to bydlení, je to energetické zajištění života, tedy plyn, benzin, elektřina, jsou to znalosti, tedy vzdělání. A opravdu, a prosím, abychom si tu otázku všichni položili, opravdu to má být tak, opravdu to má být vláda, skutečně to má být parlament, máme to být my, kdo budeme určovat, kdo budeme nařizovat, kdo tyto základní životní potřeby může a kdo nesmí občanům poskytovat? Opravdu to má být stát, kdo bude určovat, kdo smí a kdo nesmí péct rohlíky a chleba? Opravdu to má být stát a máme to být my, kdo bude určovat, kdo smí a kdo nesmí stavět domy a byty, aby se uspokojila jedna ze základních životních potřeb člověka? A je snad bydlení méně základní potřebou člověka než jeho zdraví? Domnívám se, že nikoliv. Opravdu to má být stát, kdo bude určovat, kdo bude vyrábět elektřinu, benzin a dodávat plyn? Opravdu to má být stát, kdo bude určovat, kdo smí anebo nesmí vzdělávat a vychovávat děti, neboť vzdělání a vědění je nepochybně základní životní potřebou stejně jako zdraví? A opravdu tedy má platit, že to má být stát, kdo smí anebo kdo nesmí určovat to, kdo smí a nesmí léčit a zajišťovat péči o zdraví občanů?
Na rozdíl od předkladatelů návrhu zákona jsem přesvědčen, že svoboda volby a s ní spojená odpovědnost za zvolenou svobodu volby jsou hlavním předpokladem a hlavní podmínkou skutečně spokojeného života každého člověka. Já jsem skutečně přesvědčen na rozdíl od předkladatelů návrhu zákona, pana kolegy Krákory a dalších, že nikoliv osoba pekaře, nikoli právní forma pekařské firmy, ale kvalita pečiva je pro člověka důležitá. Jsem přesvědčen, že nikoliv typ stavební firmy, nikoli právní forma stavební firmy, nýbrž kvalita staveb je pro člověka důležitá. Jsem přesvědčen, že nikoliv typ školy, nikoli právní forma dané školy, nýbrž kvalita výuky je pro člověka důležitá. A jsem tedy přesvědčen, že nikoli zřizovatel či vlastník, nýbrž kvalita poskytované péče, kolegyně a kolegové, je to nejdůležitější, co člověk, občan jako pacient skutečně potřebuje. A na rozdíl od předkladatelů zákona jsem přesvědčen, že to, co by měl garantovat stát, není právní forma poskytovatele těchto základních životních potřeb, ale je to kvalita těchto potřeb.
***