(15.50 hodin)
(pokračuje Kochan)
Nepřiměřená kontrola, dokonce i ze strany profesních komor: Česká lékařská komora má právo kontroly i přesto, že je navrhováno, aby dozorčí rada měla zástupce České lékařské komory. Je tam rozsáhlá informační povinnost.
Zákon obsahuje velké množství nepřesností a nelogičností. Zřizovací listina by měla obsahovat délku funkčního období členů dozorčí rady. Délku přesně stanoví zákon. Navrhovatel zřejmě neví, co obsahuje zákon, a ukládá povinné náležitosti zřizovací listiny, které jsou zcela nesmyslné.
V odkazu číslo osm není uvedeno jméno zákona.
V ustanovení paragrafu 6 odst. 1 návrhu zákona jako orgán veřejného neziskového ústavního zdravotnického zařízení je uveden zástupce ředitele, tj. jeden člověk. V další větě je však uvedeno, že jeden ze zástupců ředitele. Jediný odstavec zákona obsahuje naprosto nelogickou úpravu. Dále je zde odkaz na zákon o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, a přitom návrh zákona počítá s tím, že zřizovatelem veřejného neziskového ústavního zdravotnického zařízení může být i stát.
V ustanovení paragrafu 11 odst. 1 není stanoveno, v jakém předstihu má být pozvánka členům dozorčí rady doručena, ačkoliv jiné zákony v obdobných ustanoveních lhůtu obsahují.
V ustanovení paragrafu 12 je stanoveno, že zřizovatel schvaluje rozpočet, není však stanoveno, že je oprávněn schvalovat též změny rozpočtu.
Ustanovení paragrafu 13 odst. 2 písm. a) nedává smysl. K nápravě by snad došlo, kdyby ve druhé větě byla spojka anebo namísto spojky aneb. Neupravuje vztahy mezi okresy a spádovým územím. Ukládá povinnost kraji zajistit alespoň jedno veřejné neziskové ústavní zdravotnické zařízení v okrese bez této návaznosti.
Často chybí návaznosti na jiné právní předpisy. Je stanoveno, že nemůže dojít k exekuci na majetek určený k poskytování zdravotní péče, avšak nemění se příslušné zákony. Není stanoveno, zda veřejná nezisková ústavní zdravotnická zařízení budou zapsána současně i v obchodním rejstříku, a není ani stanoveno, jak bude naloženo se zápisy v obchodním rejstříku dnes existujících subjektů po jejich změně na VNÚZZ.
V ustanovení paragrafu 12 odst. 3 je stanovena jiná většina při rozhodování než v zákoně číslo 129/2000 Sb. Veškeré rozhodování, je-li zřizovatelem kraj nebo obec, je svěřeno zastupitelstvu, ačkoliv zákon č. 129/2000 Sb. dává pravomoc rozhodovat o zakládaných a zřizovaných organizacích radě kraje.
Povinnost uveřejňovat informace týkající se veřejných zakázek je stanovena zákonem č. 40/2004 Sb. Další zveřejňování bude subjekt nadbytečně zatěžovat, když příslušné informace může zájemce získat na centrální adrese. Uveřejňování těchto informací se může dotknout práva na ochranu obchodního tajemství.
V paragrafu 30 odst. 8 je uvedeno, že Ministerstvo zdravotnictví bude o změnách informovat orgán, který vydal podnikatelské oprávnění. Přitom je stanoveno, že hlavní činnost není podnikáním, a není bližší úprava doplňkové činnosti ve vztahu k živnostenskému zákonu.
Návrh zákona porušuje článek 8 a 100 ústavy, který krajům a obcím zaručuje právo na samosprávu. Zajistit zdravotní péči musí stát. Pokud přenese tuto funkci na kraje, musí stanovit, zda se jedná o přenesenou, nebo samostatnou působnost. Z tohoto vyplývají následky. Podle ustanovení paragrafu 4 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, platí, že pokud zvláštní zákon upravuje působnost krajů a nestanoví, že jde o přenesenou působnost, jde vždycky o činnost patřící do samostatné působnosti krajů. Návrh zákona nestanoví, že jde o přenesenou působnost. Úkolem krajů by mělo být zajistit poskytování zdravotní péče na úrovni, která odpovídá finančním prostředkům, které kraj může na tuto oblast vyčlenit. Jakým způsobem dosáhne splnění tohoto úkolu, by mělo být přenecháno na vůli krajů samotných. Když stát přenáší povinnost zajistit zdravotní péči na kraje a současně přesně stanoví, jakou formou má být péče poskytována, v jakém rozsahu, a dokonce stanoví i personální a materiální vybavení, aniž by se podílel na nákladech s tím spojených, zasahuje výrazně do práva na samosprávu.
Předkladatelé zákona nerespektují navržením ustanovení paragrafu 41 ústavu ani nález Ústavního soudu ČR, což je v právním státě naprosto nepřípustné. Ustanovení paragrafu 41 obsahuje omezení vlastnického práva k věcem, které již byly na kraj převedeny. V této souvislosti lze poukázat na to, že v obdobné věci již rozhodoval Ústavní soud, který ve svém nálezu Ústavní soud 1/02 zrušil ustanovení paragrafu 19 číslo 129/2000 Sb., o krajích, jež opravňovalo stát při bezúplatném převodu či přechodu movitých věcí, práv a nemovitostí na kraj a při finanční spoluúčasti na pořízení takového majetku krajem vyhradit si stanovení podmínek pro další hospodaření a nakládání tímto majetkem. Ústavní soud zde uvedl, že právo k nabývanému majetku je omezováno takovým způsobem, který činí ze samosprávných krajů spíše správce cizího majetku nežli vlastníka.
Domnívám se, že uvedeným ustanovením je vlastnické právo územních samosprávných celků porušováno ještě podstatnějším způsobem, neboť zatímco zrušené ustanovení paragrafu 19 zákona č. 129/2000 Sb. umožňovalo podmínky převodu takového majetku teprve stanovit, navrhovaný zákon již jakýkoliv převod mimo vyhrazené meze přímo vylučuje. Tímto způsobem navrhovaný zákon zcela omezuje územní samosprávné celky v dispozici s jejich majetkem a znemožňuje jim vystupovat jako suverénní vlastníci takového majetku. Jejich vlastnické právo je natolik omezené, že již bezpochyby nemá všechny složky vlastnického práva, které umožňují vlastníkovi věc držet, užívat, požívat a nakládat s ní.
Zákon dále porušuje čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Společník již založené společnosti s ručením omezeným, u které dojde ke změně na veřejné neziskové ústavní zdravotnické zařízení, má nárok na vypořádací podíl, akcionář akciové společnosti nemá žádné právo na odškodnění za provedenou změnu. Dle ustanovení paragrafu 13 odst. 3 nenáleží zřizovateli právo na náhradu za užívání majetku. Zřizovatel je tak diskriminován oproti jiným vlastníkům, kteří mohou majetek užívat a získávat z něj výhody.
Návrh zákona však nezasahuje pouze do vlastnického práva územních samosprávných celků. Konkrétně ustanovením paragrafu 40 odst. 5 dochází k zásahu do vlastnického práva určité formy obchodní společnosti, a to společnosti akciové. Dle výše uvedeného ustanovení totiž má přejít vlastnické právo k majetku akciové společnosti, jež je uvedena v příloze tohoto návrhu zákona, který do ní její zakladatel vložil při jejím založení, přímo účinností navrhovaného zákona na zřizovatele zdravotnického zařízení, do kterého se akciová společnost transformuje. Dochází zde ve své podstatě k vyvlastnění takového majetku a je závažným způsobem porušeno ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny, dle kterého vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona za náhradu.
I za předpokladu, že navrhovaný zákon bude zákonodárným sborem přijat, však ustanovení paragrafu 40 odst. 5 postrádá stále ještě dva znaky zákonného vyvlastnění, a to jednak veřejný zájem a dále také náhradu, která by měla být vlastníkům takového majetku při jeho odnětí poskytnuta.
Dochází také k porušení čl. 26 Listiny základních práv a svobod - každý má právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, když k provozování zdravotnického zařízení s úhradou poskytnutých služeb z veřejného zdravotního pojištění je oprávněno pouze veřejné neziskové ústavní zdravotnické zařízení.
Změnou zákona o veřejném zdravotním pojištění dojde k diskriminaci a zřejmě i k likvidaci subjektů, které v současné době provozují zdravotnická zařízení jako podnikatelé za účelem dosažení zisku. Zákon nepočítá s žádným odškodněním těchto subjektů. Tyto subjekty, počtem v řádech desítek, se budou moci domáhat ochrany u Evropského soudu pro lidská práva. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod stanoví, že každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek.
***