(11.20 hodin)
(pokračuje Schwippel)
Připodobnil bych to k situaci našich zemědělců, kteří mají ve srovnání s jejich západními protějšky pouze čtvrtinovou podporu. Jedná se sice o volnou soutěž, ale o soutěž, kdy jeden z jejích účastníků má ruce svázané za zády.
Další otázka, která byla velmi široce diskutována na půdě Evropského parlamentu, byla bezpečnost vkladů, čili ochrana prostředků klientů. Poslanec jménem Goebbels, který je navzdory tomuto trochu nesympatickému jménu poslancem za evropskou socialistickou stranu, uvedl, že například v USA zaměstnanecké penzijní fondy vykazují deficit v řádu 300 miliard dolarů, a ve Spojeném království úhrnný deficit zaměstnaneckých penzijních fondů se odhaduje na částku mezi 65 a 130 miliardami liber.
K tomu přistupuje samozřejmě otázka kontroly. Je zřejmé, že při ohromné diverzitě a různorodosti důchodových systémů členských států bude kontrola velmi obtížná, a to i přes povinnou výměnu informací, která může znamenat v některých případech pouze další byrokratickou zátěž, a v případě nějakých finančních problémů si lze položit otázku, zda nebude platit zásada bližší košile než kabát a zda budou dostatečně zohledněny zájmy našich občanů.
V souvislosti s touto směrnicí se také často hovoří o liberalizaci a o skutečně fungujícím vnitřním trhu v Evropské unii. Jistě, liberalizace je něco, co je potřeba prohlubovat, avšak bohužel v Evropské unii se jedná o liberalizaci dílčí a velmi selektivní a v zájmu pouze některých členských států. Připomenu, že tuto směrnici předkládal komisař Frits Bolkenstein, jehož jiná směrnice, to je směrnice o liberalizaci služeb, byla v souladu se zájmem Francie a Německa smetena ze stolu. Připomenu také, že neexistuje, nebo není plně realizována svoboda pohybu pracovní síly a že Německo a Rakousko v nedávné době oznámily, že omezení přetrvají nejméně do roku 2009, čili nebyla splněna naděje, že toto omezení bude pouze dvouleté.
Když to shrnu, domnívám se, že za prvé tato směrnice ingeruje do suverénního práva členských států organizovat vlastní důchodový systém, za druhé - vstup zahraničních subjektů může znamenat ohrožení našich fungujících institucí, za třetí - není dostatečně garantována ochrana prostředků klientů, a liberalizace, o níž se v této souvislosti hovoří, je velmi selektivní a je v zájmu pouze některých členských států.
Myslím si, že Česká republika nemusí být papežštější než papež a nemusí přijímat rozhodnutí, jejichž přínos je z jejího pohledu pochybný nebo je přímo pro Českou republiku nevýhodný, za situace, kdy oprávněné zájmy České republiky, jako je liberalizace služeb nebo volný pohyb pracovních sil, byly obětovány na oltář rozšíření. Proto navrhuji zamítnutí tohoto návrhu.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Nyní vystoupí paní poslankyně Alena Páralová, jako další se přihlásil pan poslanec Jaroslav Gongol.
Poslankyně Alena Páralová: Děkuji. Vážená paní místopředsedkyně, členové vlády, kolegyně a kolegové, projednáváme sněmovní tisk 1193, vládní návrh na vydání zákona o činnosti institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění z členských států Evropské unie na území České republiky. Jak je to možné? Každý členský stát Evropské unie se přece může svobodně rozhodnout o svém důchodovém systému. Je to zaručeno ve smlouvě o Evropských společenstvích, a Česká republika si evidentně zaměstnanecké penzijní fondy nepřeje.
Podle důvodové zprávy je tento zákon předkládán na základě směrnice č. 2003/41 Evropských společenství. Přitom je to právě směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/41 Evropských společenství, která má v článku IX ustanovení, které říká, že v souladu se zásadou subsidiarity si členské státy mají podržet plnou odpovědnost za organizaci svých důchodových systémů a mají si podržet plnou odpovědnost například i za oborové penzijní fondy a podnikové penzijní fondy. Je evidentní, že není žádný důvod tento zákon přijímat.
Dovolte mi, abych uvedla důvody pro toto své odvážné tvrzení.
Česká republika si evidentně zaměstnanecké penzijní připojištění nepřeje. V roce 1994 se návrh na zřízení systému zaměstnaneckého penzijního připojištění vypracovaný Radou hospodářské a sociální dohody, chcete-li tripartitou, nedostal ani do vlády. Návrh znamenal totiž byznys především pro odborářské předáky, kteří by seděli v dozorčích a správních radách zaměstnaneckých penzijních fondů. Posléze byl vládou navržen a Parlamentem schválen zákon o penzijním připojištění se státním příspěvkem v podobě, v níž prakticky funguje dodnes.
Podruhé byl návrh na zavedení této instituce do českého právního prostředí odmítnut Poslaneckou sněmovnou v listopadu roku 2001, a to již v prvním čtení. Vládním návrhem zákona o penzijním připojištění se tehdy velmi podrobně zabývala komise pro důchodovou reformu, které jsem byla členkou. Důchodová komise Poslanecké sněmovny došla k většinovému názoru, že tento zákon, jak ho vláda navrhovala, je pro ni nepřijatelný. Právě proto důchodová komise všechny zmínky o zaměstnaneckých penzijních fondech ze svého materiálu vypustila. Hlavním důvodem, který vedl Sněmovnu k zamítnutí návrhu, byla především obava z nedostatečné bezpečnosti zaměstnaneckých fondů. Od myšlenky zavést tento systém v České republice pak vláda sama ustoupila v roce 2004, kdy usnesením č. 98 ze dne 28. ledna 2004 byl úkol připravit zákon o zaměstnaneckém penzijním pojištění zrušen.
V roce 2004 se uskutečnil na objednávku Ministerstva práce a sociálních věcí rozsáhlý sociologický průzkum u zaměstnavatelů v České republice na téma potřeby vytvořit tento typ penzijní instituce. Výsledek byl zcela jednoznačný. Významně více než 90 % zaměstnavatelů nepostrádá v České republice tento typ instituce a je zcela připraveno pokračovat v outsourcingu této specifické činnosti na specializované finanční instituce, dohlížené státním dohledem. Zaměstnavatelé tak jasně deklarovali, že nemají v žádném případě zájem sami takové instituce zřizovat, a to ani ve sdruženích s ostatními zaměstnavateli.
Systém uplatňovaný v České republice na principu svobodné volby občana, kdy penzijní fond je spravován specializovanou akciovou společností licencovanou státem, se plně osvědčil. Vytváří prostor pro bezpečné dlouhodobé spoření občanů, do kterého se snadno mohou zapojit i jejich zaměstnavatelé. Dnes již asi 800 tisíc účastníků má vedle vlastního příspěvku i příspěvek zaměstnavatele. Současně dané uspořádání nijak nebrání žádoucí mobilitě osob na trhu, jelikož smlouva je vždy individuální smlouvou mezi občanem-pojištěncem a poskytovatelem-penzijním fondem, a to i v případě, že zaměstnanec dostává rovněž příspěvek od svého zaměstnavatele. V případě změny zaměstnání nemusí zaměstnanec nic měnit na svém penzijním připojištění, nanejvýše se změní výše jeho zaměstnavatelského příspěvku.
***