(16.00 hodin)
(pokračuje Fischerová)
Ano, žiji v obecním bytě s regulovaným nájmem, jehož nájemcem je již 55 let můj otec. Protože v tomto domě bydlím přes půl století, ráda bych nabídla jiný úhel pohledu na problematiku nájemního bydlení, která se v argumentaci odpůrců i zastánců deregulace nájemného, pokud vím, zatím nevyskytovala.
V první řadě pokládám za chybný názor, že byt a bydlení je zboží jako každé jiné a mělo by být podřízeno zákonům trhu. Zvykli jsme si uvažovat už jenom tržně a trhu podřizovat veškeré atributy života. Bydlení je v první řadě domov. Většina lidí do svých domovů investovala a investuje nemalé prostředky a byt tím minimálně udržuje a často i zhodnocuje. Myslím, že není zcela šťastné srovnávat situaci u nás a v zahraničí. Ostatně ani tam nikde neexistuje deregulace bez přívlastků a sociálních bariér. Lidé tam žijí celý život v prostředí, které má své vnitřní opravné mechanismy a ve kterém se umějí pohybovat. U nás došlo ke změnám, na které nejsme připraveni, a vykořenit lidi z prostředí, na které jsou vázáni celý život, se často rovná psychické likvidaci.
Považuji za nesmírně cenné sociální vazby, které se při dlouhodobém bydlení mezi nájemníky a sousedy v širším okolí vytvářejí. Nejenže se jedná o lidsky hodnotné prostředí, ale sociální kapitál, který se tím vytváří, také jistým způsobem snižuje nároky na státní rozpočet. Stejně jako v jiných oblastech vede sdružování občanů k aktivitám, které vycházejí z jejich vzájemnosti. Je určitě důvodem k zamyšlení poznatek, že v zemích, kde existuje úplná deregulace nájemného spojená se samozřejmou a vyžadovanou mobilitou pracovní síly, dochází současně s tím k rozbití vztahů a duševní stability jednotlivců.
Možná není na škodu připomenout, že před sto lety byla investice vložená do stavby nebo koupě nájemního domu investicí dlouhodobou, zaměřenou spíše na prospěch další generace. Tak je tomu např. i ve Švýcarsku, jak minule poznamenal pan poslanec Křeček. Není pochyb o tom, že není možné, aby majitel neměl prostředky na úhradu oprav a údržby svého majetku stejně jako na přiměřený zisk. Mělo by však být sdíleným společenským povědomím, že podnikání s bydlením je podnikání zvláštní, spojené s životy dalších lidí. Proto by mělo být provázeno vědomím odpovědnosti, a tedy zisk z něj by měl být, tak jako v minulosti, rozložen v čase. Není majitel domu jako majitel domu. Znám případy, kdy majitelé navázali na dědictví předků a vztahy mezi nimi a nájemníky bývají korektní. Existují však také ti, kteří dům koupili za účelem spekulace, k nájemníkům se chovají tvrdě a do údržby domu neinvestují. Podle mých informací mnoho domů např. v Praze vlastní zahraniční firmy, které nemají k domům a k jejich nájemníkům jiný vztah než tržní.
Stejně tak je samozřejmě nutné najít způsob, jak se vypořádat s nájemníky, kteří systém nájemného zneužívají. Pokud někdo pronajímá obecní byt, je to nemravné a je nutné takovému chování bránit. My ale neumíme odlišit jedny od druhých a děláme zákony, které jednají s majiteli i s nájemníky jako s množinami. Místo abychom hledali cestu, jak postihnout ty, kdo systému zneužívají, pouštíme se do sociálního experimentu, jehož konce nejsme schopni dohlédnout.
Často se také argumentuje, že teprve úplná deregulace nájemného zvýší dostupnost bydlení, protože jeho cena klesne. Je tedy třeba se zeptat: To všichni ti majitelé, kteří volají po uvolnění cen, to dělají proto, aby cesty klesly? (Potlesk.) Co když se tato představa nenaplní? Jak budeme situaci řešit? Zákonodárce nastavuje podmínky pro život lidí na dlouhá léta dopředu. Je dobré pořekadlo "dvakrát měř a jednou řež". Otázky lidských domovů a životů se to týká zvláště naléhavě.
Dovolte, abych upozornila na konkrétní věcné souvislosti komplexního pozměňovacího návrhu, který nám byl předložen v usnesení výboru. Za základní systémový problém pokládám, že cena bydlení se odvozuje od ceny kupní, tedy spekulativní, a nikoli od ceny reprodukční. Mimo výtku, že takto stanovené nájemné nemá nic společného s tzv. spravedlivým ziskem pronajímatele, zároveň v chudých a neatraktivních oblastech povede k přesně opačnému efektu. Současné regulované nájemné je v takových lokalitách vyšší, než je navrhovaná cena podle předloženého návrhu, takže logicky současné nájemné, které v těchto oblastech nedostačuje na opravy a údržbu, nebude dostačovat nadále a to, co chátrá dnes, bude chátrat ještě víc. Kombinace nepřiměřeně vysokých cen na straně jedné a začarovaného kruhu bezvýchodnosti na straně druhé zakládá na vznik chudinských čtvrtí a ghett. Jsem přesvědčena, že mladé a vícečetné rodiny si v tomto systému nepolepší a kvalitní bydlení nenajdou.
A dovolte ještě jednu poznámku. V této souvislosti bylo zamýšleno zřídit novou sociální dávku, příspěvek na nájemné, bez které takovouto věc nemůžeme vůbec spustit. Zejména v Praze, ale i v dalších velkých či atraktivních městech budou v dlouhých frontách na takový příspěvek stát nejen staříci a stařenky, rodiny s dětmi, ale také celá střední třída, např. vědečtí a pedagogičtí pracovníci, jejichž příjmy, jak známo, často nedosahují průměrné mzdy. Když pomineme vyvolaný nárok na státní rozpočet, je třeba si uvědomit, co to udělá s psychikou těchto lidí. Než něco, co může mít takto dalekosáhlé důsledky, spustíme, musíme si představovat také horší scénáře. Kam odejdou staří, rodiny s dětmi a všichni další, kdo nebudou schopni náhle uhradit zvýšené nájemné, když tu žádné sociální bydlení není? Vedle toho, že z většího množství lidí uděláme příjemce dávek, budeme tyto peníze hradit z daní všech poplatníků. Tyto miliardy, které bez ohledu na jednotlivý stav domů věnujeme plošně majitelům, musíme někde vzít. Komu je odejmeme? Nebylo by lepší i ekonomičtější vedle výstavby sociálních bytů přispívat konkrétním majitelům na konkrétní domy, které to potřebují?
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji paní poslankyni Fischerové. Prosím pana poslance Kvapila, který je další písemně přihlášený do rozpravy. Pak se písemně přihlásil pan poslanec Křeček, pak paní Horníková a pan Vrbík. Prosím.
Poslanec Tomáš Kvapil: Vážené kolegyně a kolegové, jen několik slov k projednávanému návrhu zákona. Výbor pro veřejnou správu přijal, jak už zde řekl pan ministr, určitý kompromis, kterého bylo dosaženo po složitých jednáních. Přesto však tento návrh splňuje základní předpoklad, a to je odstranění dnes existujících dvojích cen v oblasti bydlení. Podle mého názoru toto je ta prvotní příčina toho, že především mladé rodiny, o kterých zde mluvila i má předřečnice, na tento systém doplácejí, protože musejí platit neúměrně vysoké nájemné, jelikož nemají šanci, až na nějaké výjimky, vstoupit do dnes regulovaných cen. Já se domnívám, že během čtyř nebo pěti let, tak jak je v tomto návrhu obsaženo, dojde tedy k odstranění těchto dvojích cen.
Chtěl bych říci, že návrh považuji za sociálně citlivý, protože je potřeba si uvědomit, že současně také jsme projednávali ve druhém čtení tento týden zákon o hmotné nouzi, kde se zavádí příspěvek na bydlení, který má kompenzovat všem, kterých by se dotkl tento postup nepřiměřeně, zvýšené náklady. Já považuji tento návrh za vyvážený a doporučuji Poslanecké sněmovně, aby ho postoupila po předložení pozměňovacích návrhů do závěrečného hlasování. Děkuji.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji. Teď mohu dát slovo písemně přihlášenému panu poslanci Křečkovi.
Poslanec Stanislav Křeček: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, mladé rodiny platí nepřiměřené nájemné ne proto, že někteří platí méně, ale protože majitelé toto nepřiměřené nájemné požadují. Na tom se samozřejmě nic nezmění ani po realizaci tohoto vládního návrhu, protože jak už to správně řekla paní kolegyně Fischerová, majitelé pro to žádný důvod mít nebudou.
Já ale chci mluvit o něčem jiném. Předtím bych chtěl říci, že té šílenosti, té hysterii kolem deregulací, kterou tady rozpoutávají někteří majitelé a někteří publicisté, neodpovídá Sněmovna, neodpovídá její obsazení. Čili to asi nebude tak naléhavý problém a tak příšerně naléhavá záležitost, jak se někdy tvrdí.
Já jsem uveřejnil na některých internetových novinách zprávu, úvahy o Švýcarsku, které tady bylo zmíněno.
***