(12.40 hodin)
(pokračuje Vymětal)
A tak se ukázalo, že není pro ně rentabilní posílat velké objemy suroviny, tedy ony směsné sloupce, zpět k přepracování do rafinérie. Velkosklad má z ekonomických důvodů tendenci zmenšovat objem vytlačených směsných sloupců, a tím si vylepšovat své ekonomické výsledky. To lze dokázat srovnáním o objemu směsných sloupců z dlouhodobého hlediska, protože průměr trubky produktovodu v zemi a jeho délka se nemění.
Vzniká tedy otázka, že když to tak je, tak kam se ztrácejí ony směsné sloupce, když firma Čepro každý den dodává vzorek z distribučních nádrží, ze kterých plní cisternové automobily, do výzkumného ústavu paliv a maziv a tyto vzorky jsou vždy v pořádku. Nabízí se jen jedno vysvětlení. Čistá surovina se stáčí do zvláštních nádrží a směsné sloupce se stáčejí do distribučních nádrží. Když jejich vlastní laboratorní zkouška z distribuční nádrže nevyjde, doplní se čistou surovinou tak, aby vyšla, a je to. Směsný sloupec byl rozpuštěn v čisté surovině. Odtud se už cisternou dostane tato směs do čerpací stanice a odtud do našeho auta, aniž by na čerpací stanici se surovinou kdokoliv manipuloval. Samozřejmě pumpař nemá žádnou laboratoř, aby si mohl ověřit kvalitu pohonných hmot. A když se mu přesto kvalita nezdá a reklamuje, Čepro okamžitě přijede s cisternou čisté suroviny, má ji kde vzít, a hned se kvalita dostane na žádoucí úroveň. Tak to máme, dámy a pánové, jednu cestu z rafinerie.
Další cesta, která vede z rafinerií do velkoskladů stojících mimo tyto produktovody, je přeprava kolejovými cisternami. V těchto velkoskladech se provádí pouze vstupní kontrola, a už se stáčí do skladovacích nádrží. Z těchto nádrží jsou pohonné hmoty distribuovány k čerpacím stanicím již bez kontroly vzorkováním před napuštěním cisterny. Je to tedy místo, kde může docházet k míchání PHM už technologickou nekázní nebo úmyslným mícháním. I v tomto případě s tím pumpař nic nenadělá.
Poslední cestou pohonné hmoty z rafinerie je naplnění automobilové cisterny na čerpací lávce přímo v rafinerii, která je naplněna bez vzorkování, a produkt je přepraven přímo na čerpací stanici. Za pozornost jistě stojí samotné automobilové cisterny. Ukazuje se, že není jednotným postupem řešeno, aby docházelo k co možná nejmenšímu riziku míchání různých surovin s důsledkem významného snížení kvality pohonných hmot. Dalším problémem je, že není stanovena četnost a systém oprav cisternových automobilů a není zaveden postup, jaké hmoty může cisterna převážet za sebou, tedy od méněoktanového paliva k výšeoktanovým benzinům. A když už je problém s čistotou cisterny, není její obsah směřován do čerpací stanice, která má dostatečný objem čisté pohonné hmoty, aby dopad na konečnou kvalitu byl minimální.
Dámy a pánové, z norem předepisujících technologii laboratorních zkoušek pro automobilové benziny byla v roce 1991 vyřazena laboratorní zkouška na tzv. odparek. Tato zkouška určovala odpařitelnost benzinu a tzv. neodpařitelný zůstatek. Mé informace říkají, že dnešní produkty mají až šestinásobek neodpařitelných zůstatků než benziny před zrušením zkoušky na odparek. Musím podotknout, že ještě že zůstalo v laboratorních zkouškách zachováno provádění tzv. destilační křivky, koneckonců je to také v návrhu vyhlášky přiloženo, jinak by totiž prodávaný benzin ani nehořel díky vysokému obsahu těžkých podílů, které jsou nehořlavé.
Jsou ale i jiné způsoby, jak je dnes možné vylepšit čistý benzin v prvotřídní kvalitě. Stačí na to petrolej, který lze z deseti procent utopit v benzinu bez vážnějších obav o kvalitu produktu. Přitom petrolej nepodléhá povinnosti barvení podle zákona a o dopadu na daňové odvody ani nemluvě. To jistě bude zajímat ministra financí.
Dalším způsobem, jak je možné neprůkazně znehodnotit automobilový benzin, je tzv. benzin frakce 9, který je odpadem při výrobě plastů v Kaučuku Kralupy. Všem dobře známý technický benzin a v neposlední řadě i letecký benzin, který nepodléhá spotřební dani. Tyto praktiky lze ovšem obtížně očekávat, že je bude praktikovat konečný prodejce na čerpací stanici, ale na něj je dána v návrhu zákona veškerá odpovědnost za kvalitu prodávaného zboží se značnými sankcemi.
Z výše uvedeného vyplývá, že chceme-li, a to jistě všichni chceme, protože jsme motoristé, zajistit kvalitu pohonných hmot, nezbývá než zavést do zákona systém důsledné kontroly nejen prodávaných PHM na čerpacích stanicích, ale také kontrolu v průběhu skladování a přepravování včetně sankcí za porušení povinností. Jinak zachováme současný stav, který povede k likvidaci drobných prodejců PHM, a neovlivní to v zásadě kvalitu prodávaných surovin. Navíc teoreticky již dnes není problém, aby postih za nekvalitní surovinu dodavatel ponechal na pumpaři, který zaplatí třeba 15 tisíc korun pokuty, sám se vyhne milionové pokutě a 15 tisíc korun pumpaři lehce vynahradí.
A nyní k vlastnímu obsahu navrženého zákona, který se zejména zabývá čerpacími stanicemi. V úvodu bych rád uvedl, že jsem přesvědčen o tom, že by zákon měl pro všechny druhy čerpacích stanic pohonných hmot stanovovat obecné podmínky pro povolení jejich provozování a v žádném případě by neměl stanovovat a oklešťovat samotné technické a technologické řešení. To je úkolem technického a technologického vývoje, který stejně není možné žádným zákonem zastavit ani omezit. Mám silný pocit, že navržený zákon právě tak nesprávně činí.
Proto už v úvodu § 2 a návazně v § 5 nepovažuji za správné, že se rozdělují čerpací stanice na stavby a na zařízení, které není stavbou, a pro obě kategorie se stanovují rozdílné požadavky. Jsem přesvědčen o tom, že požadavky musí být shodné a musí je splnit jakákoliv čerpací stanice, ať je stavbou, nebo ne. Všechny stanice přece musí splňovat požadavky stanovené ve zvláštních zákonech, jako ve stavebním zákoně, v energetickém zákoně, ve vodním zákoně, v zákoně o ochraně přírody a krajiny, v lázeňském zákoně, v zákoně o prevenci závažných havárií, v zákoně o požární ochraně, v zákoně o lesích, o zemědělském půdním fondu, atd. atd.. Jistě by bylo možné uvádět další. Vždyť nikdo nemůže prokázat, že by čerpací stanice jako stavba byla bezpečnější než stanice, která stavbou není. Může to totiž být právě naopak.
Stejně tak není možné prokázat, že by čerpací stanice s obsluhou byla bezpečnější než samoobslužná stanice. Opět si představme čerpací stanici jako stavbu, ve které se v noci krčí za malým okénkem pumpař, a srovnejme to se stanicí bezobslužnou, která je bezpečně chráněna monitorovacím systémem, systémem čidel a automatickou ochranou. Koneckonců bezobslužnou stanici ani žádný kriminálník nepřepadne, protože v ní nejsou žádné peníze, a v té s obsluhou se peníze vždycky najdou.
Je také rozdíl, jestli stanice má nádrže s obsahem deseti kubických metrů, nebo tři sta kubických metrů, a přitom není až tak rozhodující, zda jsou nádrže pod zemí, nebo nad zemí. Při eventuálním výbuchu rozdíl dopadu na okolí je evidentní.
Nebudu již, dámy a pánové, dále podrobně rozebírat podle jednotlivých paragrafů navržený zákon, i když mám k němu řadu dalších výhrad. Dovolím si jen jednu poznámku. Považuji za zcela scestné, aby o povolení provozovat čerpací stanici, která není stavbou, rozhodoval podle § 5 odst. 2 obecní úřad v přenesené působnosti.
***