(11.30 hodin)
(pokračuje Janeček)
Když se nad tím zamyslím, tak musím říci, že chápu, že takovéto řešení instrumentální pomocí státu není optimální. Na druhé straně se domnívám, že je to určitá reflexe procesů, které se ve společnosti pohybují. Pokud on by byl schopen alespoň nějakým způsobem tento proces, tento vývoj, který jakoby se prohlubuje, přibrzdit nebo ho zastavit, tak to bude dobře.
My jsme se zde včera zabývali tím, jak různé vulgarismy, jak všechno možné proniká do našich výrazových prostředků a do jednání mezi kolegy. Čili i to je určitý signál čehosi.
Znovu opakuji. Možná že takový návrh zákona si zaslouží pohled i z této strany. Rozumím tomu. Byl bych rád, kdyby nebyl potřeba, ale za současné situace se domnívám, že přece jenom správný je a že by mohl být alespoň tím zdviženým prstem, který ukáže: pozor, společnost se vyvíjí opravdu směrem k agresivitě a agresivita se už dokonce obrací vůči dětem. Je to taková podpora návrhu zákona. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Janečkovi. Nyní se slova ujme pan poslanec Marek Benda, zatím poslední přihlášený do rozpravy. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, k vystoupení mě vyprovokovalo vystoupení pana kolegy Klase a paní kolegyně Čurdové zejména z jednoho důvodu.
Pan kolega Klas se zde pokusil poukázat zejména na absurditu statistik, které se snaží tvářit, že v této Sněmovně je třetina osob, které bijí svou ženu, a třetina žen, které jsou bity svým manželem. Myslím, že všichni tušíme, že problém domácího násilí existuje, že dokonce jsou místa a regiony, kde je poměrně vážný. Přesto si nehrajme na to, že to je problém, který se týká třetiny obyvatel této republiky. Mám pocit, že to je nekonečně urážlivé zejména vůči obyvatelům této republiky.
Stejně tak výroky paní kolegyně Čurdové o odvaze k řešení. Byl bych strašně opatrný na tuto odvahu. Odvaha k zásahům státu do rodiny, k zásahu vždycky necitlivých úředníků je věc, na kterou si dávejme obrovský pozor. Není to tak dávno, co jsme zde bojovali o zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Přesně na tuto odvahu jsem upozorňoval, v kolika případech povede k necitlivým zásahům do rodiny, k necitlivému chování k dětem. Byl jsem také ukřičen. Ukazuje se nám na mnoha případech, že i když někdy pomůže, mnohdy uškodí.
To je bohužel stejný příběh tohoto návrhu zákona. Myslím, že se ústavněprávní výbor maximálně pokusil omezit zneužitelnost tohoto institutu, zneužitelnost, kterou všichni cítíme, že zde existuje. Toto nebezpečí velmi reálně existuje zejména v případech, kdy se blíží nějaké rozvodové řízení. Není přece nic jednoduššího, a známe to také ze stovek případů, než se pokusit druhého partnera, ať už je to muž nebo žena, jakýmkoliv způsobem zkriminalizovat, zproblematizovat, osočit jako násilníka, osočit jako alkoholika a podobné věci. O co se snažíme? Abychom uměli vyřešit problémy opakovaného domácího násilí, které ještě nedosahuje intenzity trestného činu, to znamená, že policie reálně zasáhnout nemůže, nebo velmi problematicky, a abychom zároveň znemožnili zneužití tohoto institutu k vyřizování účtů mezi rodiči nebo uvnitř rodiny, které mají být řešeny podle občanského zákoníku a do kterého nemají být tahány orgány státu.
Myslím, že ústavněprávní výbor nakonec došel k poměrně kompromisnímu řešení, kde byla omezena většina hmotněprávních ustanovení, která by nějaká policejní hlášení stavěla do hmotné roviny, a že došlo i k určitému omezení, respektive přesnějšímu vymezení zejména v případech, které citoval pan poslanec Klas, oněch policejních návodů, které se mimochodem v průběhu projednávání nikdy do ruky ve skutečnosti nedostaly, jestli nedodatečné sdělování svého příjmu nebo podobné věci jsou, nebo nejsou domácím násilím, že i tady došlo k omezení, protože právě ony útoky proti lidské důstojnosti byly na ústavněprávním výboru vymezeny jako zvlášť závažné útoky. Já si dobře uvědomuji, že tady je slabé místo, ale přesto jsem nakonec s tímto souhlasil, a pokládám to za to řešení lepší, než které nám bylo předkládáno.
Bude nepochybně třeba po roce účinnosti zákona, po dvou letech se vrátit k tomu, jestli opravdu funguje, jestli dokázal zamezit tomu, čemu zamezit měl, a jestli zároveň nedošlo k jeho zneužití a zneužívání. Já bych velmi prosil z tohoto místa zejména ministra vnitra, a potažmo tedy Policii České republiky, aby v prvním roce, dvou letech fungování nového zákona velmi pečlivě vedla statistiky toho, kdy bylo použito nového institutu vykázání, v jakých případech, abychom se k nim mohli později vrátit a mohli si říci: ano, přehnali jsme to, nebo ano, řešení bylo správné, nebo naopak, musíme zmírňovat.
Lepší variantu už asi dnes nenajdeme. Věřím, že fatální zneužití nehrozí, a věřím, že problémy, které dnes existují, jsou tímto zákonem řešitelné.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Marku Bendovi. S faktickou poznámkou ještě paní poslankyně Anna Čurdová. Prosím, paní kolegyně, máte slovo.
Poslankyně Anna Čurdová: Děkuji. Pane předsedající, pouze bych vaším prostřednictvím chtěla vzkázat panu kolegovi Bendovi, že i kdyby tento zákon pomohl jedné jediné ženě, jedné jediné oběti domácího násilí, zachránil její život, zachránil život a žití rodiny, tak je nesmírně potřebný. Znovu opakuji, že potřebujeme odvahu k tomu, abychom přijali podobnou normu tak, jak funguje v našich sousedních zemích. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Věřím, že pan kolega Benda poslouchal, vzkaz vyřizuji. Nyní s řádnou přihláškou do rozpravy paní kolegyně Eva Dundáčková. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Eva Dundáčková: Děkuji vám. Myslím, že vzkazy prostřednictvím předsedajícího panu kolegovi Marku Bendovi jsou skoro zbytečné. Já bych mu naopak chtěla z tohoto místa poděkovat, protože si myslím, že jeho projev byl velmi uvážlivý, velmi vstřícný, velmi naplněný snahou o řešení problému, kterým se zabýval velmi podrobně. Snažil se poctivě hledat na jedné straně úskalí podaného návrhu zákona, na druhé straně pomoci právě obětem domácího násilí. Zaslouží si za to určitě úctu a dík předkladatelů.
Chtěla bych vrátit Sněmovnu, nebo alespoň ty, kteří jsou tady, před skutečně podaný návrh zákona, se kterým jsou spojeny velmi vypjaté projevy z obou stran, a to jak na jedné straně přívrženců ze strany řekněme představitelek feministického hnutí, tak na druhé straně odpůrců ze strany nejrůznějších svazů otců. Myslím, že to neprospívá projednávání tohoto návrhu zákona, protože zdaleka ne všechno, co je z hlediska teorie vnímáno jako domácí násilí, má být postiženo prostřednictvím institutu vykázání.
My tady dnes neschvalujeme zákon, který by se snažil úplně a komplexně řešit a postihnout problematiku domácího násilí. To my koneckonců ani nemůžeme. Domácí násilí má mnoho forem. Snažíme se toliko pomoci ve fázi, která je úplně nejdůležitější a ve které se domníváme, že ingerence státu je možná a nutná. Jsem přesvědčena, že i ve všech ostatních podobách domácího násilí, včetně řekněme psychického týrání a dalších forem, které přicházejí v úvahu a jsou popisovány v literatuře, je zapotřebí, abychom nějaké kroky podnikli, ale neměly by to být kroky, které snad činí zákonodárci. Je třeba, aby prostřednictvím neziskových organizací, které se tomu věnují již dlouhou dobu, pokračovala řekněme osvětová činnost, abychom rozšířili osvětovou činnost týkající se této problematiky také na školách, například. Zkrátka abychom doplnili to, že dnes přijmeme zákon, ještě mnoha dalšími formami boje proti domácímu násilí.
Pro zajímavost, dovolíte-li mi to, se s vámi podělím o zkušenost. Když jsem nedávno o domácím násilí mluvila se studenty jedné střední školy, tak jedna ze studentek uprostřed zcela volné rozpravy omdlela.
***