(11.40 hodin)
(pokračuje Dundáčková)
Následně jsme o tom diskutovali a zjistili jsme, že opravdu mezi dětmi je velké množství těch, které jsou oběťmi domácího násilí. Mnohdy si to ani samy nejsou ochotny připustit a přenášejí pak ve svých dalších domácnostech a rodinách ty formy, které zažily doma, ono soužití, dále. Rozhodně to neprospívá společnosti jako celku.
Mluvila jsem dlouho o tom, o čem jsem ve skutečnosti mluvit nechtěla. Začala jsem tím, že bych chtěla Sněmovnu vrátit k tomu, o čem vlastně jednáme. Jednáme o institutu vykázání, který není institutem trestního práva. To bych zde chtěla zdůraznit, protože jsem to byla já, která kdysi hlasovala a také se vyjadřovala proti zvýšení trestněprávního postihu domácího násilí. Byla jsem přesvědčena, že to je něco, co nepovede ke konsolidaci rodiny a k úspěšnému a účelnému boji proti domácímu násilí.
Z materiálů, a to jsou také mimo jiné statistiky, tzv. DONA linky, provozované Aliancí proti domácímu násilí - je to linka, kam se může každý bezplatně obrátit s žádostí o pomoc v situaci, kterou vnímá jako tíživou a která se týká domácího násilí - vyplývá, že většina volajících si nepřeje řešit aktuální nebezpečnou situaci prostředky trestního práva. Proto předkladatelé přicházejí s novelou, která obsahuje onen institut vykázání, který není prvkem trestního práva, nepředpokládá automaticky, že dojde k trestněprávnímu postihu osoby, která bude vykázána. Nadále záleží na tom, jakým způsobem bude postupovat oběť v rámci dalších kroků.
Neřešíme také domácí násilí jako celek, snažíme se jen nastavit určitou hráz opakovanému násilí, dlouhodobému násilí, nikoliv jednorázové eskalaci konfliktní situace mezi manžely, které by snad měly mít dozvuky, jak zmiňoval pan kolega Klas, u rozvodového řízení. Dokonce ani nepředpokládáme a nechceme, aby díky institutu vykázání docházelo ve zvýšené míře k rozvodům. Naopak předpokládáme, že to je jedna z možností, kdy se podaří prostřednictvím práce s oběma stranami, to znamená jak s tím, který se dopustil domácího násilí, tak s obětí, pracovat. V době, po kterou bude násilník vykázán z domova, dojde k pomoci oběti, a to i po stránce psychologické, jak zvládnout tuto situaci, a samozřejmě bude pracováno i s násilníkem, aby se mohl do rodiny vrátit a aby pokud možno to, co považujeme za nežádoucí, se v té rodině už nikdy neopakovalo. Předpokládáme proto, že institut vykázání je možností, jak ve zvýšené míře řešit, sice s pomocí ingerence státu, ale ne v trestněprávní rovině, problémy, které jsou nežádoucí. Předpokládáme, že to dokonce sníží rozvodovost a že to pomůže řešit domácí násilí.
Domácí násilí je specifické nejen tím, že se odehrává za zavřenými dveřmi. Není pravda, že za ty zavřené dveře může Policie České republiky dnes vstoupit. Nemůže tam vstoupit. Já jsem se také za začátku domnívala, že tomu tak je, a z toho jsem vycházela. Nemůže tam vstoupit.
Důležitým prvkem řešení problematiky domácího násilí je právě závislost dvou osob, které se dostávají do konfliktní situace, ať už je násilníkem muž či žena, byť z hlediska statistiky to bývá většinou muž; nezřídka jsou však násilnicemi i ženy, zejména co se týče násilí psychického v nejrůznějších formách.
Omlouvám se, teď jsem prostřednictvím představy žen násilnic ztratila souvislost s tím, co jsem chtěla na počátku říci. Mluvila jsem o obavách pana poslance Klase ze zneužití institutu vykázání. Já teď ukončím tento projev, který měl sloužit k přesvědčení vás, kteří dnes sedíte ve Sněmovně, že se nesnažíme zhoršit a vyhrotit situaci v rodinách. Naopak se snažíme podaným návrhem rodinám pomoci. Nepředpokládáme zvýšený trestněprávní postih. Přejeme si větší konsolidaci rodinného prostředí. Přejeme si, aby do budoucna bylo méně tohoto konfliktního prostředí a také méně osob, které trpí následkem vyhrocovaného a neřešeného násilí, kdy pak už dochází k bezprostřednímu ohrožení na životě.
Pan poslanec Klas říkal, že se zúčastnil některých seminářů, já jsem se jich také zúčastnila, či o nich byl informován. Je možná škoda, pokud existují nějaké pochyby z možného zneužívání, že se více poslanců nezúčastnilo posledního semináře, který byl konán pod hlavičkou ústavněprávního výboru právě mezi oběma čteními, tedy při vrácení k projednání do výboru, protože tento seminář se právě snažil rozptýlit obavy a také poukázat na to, že v České republice již existuje jeden vyškolený tým odborníků policistů, kteří byli schopni zvládnout nelehkou situaci na Ostravsku.
Otázka zní, zvládli-li to policisté na Ostravsku, v oblasti, která je poměrně vypjatá z hlediska sociálního, proč by to neměli být schopni zvládnout policisté v jiných částech republiky. Předpokládá to, a to připouštím, jejich perfektní proškolení. Nepředpokládám, že by zasahovali v těchto případech - já to řeknu zjednodušeně, a omlouvám se všem policistům v jejich zařazení, protože nejsem kvalifikována k tomu, abych znala přesně hierarchii a organizaci jejich práce - všichni, zjednodušeně řečeno, pochůzkáři, to znamená každý, kdo bude zavolán a odeslán. Musí to být specializovaní pracovníci stejně jako v jiných specifických zásazích státu v tomto případě.
Poslední otázkou, kterou jsem si také já, ač jsem obhájkyní tohoto návrhu zákona, kladla také velmi dlouho, je otázka, která souvisí s tím, co jsem říkala, zda je schopna naše policie něco takového zvládnout. V průběhu seminářů, kterých jsem se zúčastňovala, jsem dostala jinou otázku, nad kterou jsem velmi přemýšlela. Je to otázka z druhé strany: Proč vlastně vy jako zákonodárci nevěříte svým policejním sborům? Není to více otázka k zamyšlení? Není třeba řešit tuto problematiku jinde a prostřednictvím jiných zásahů, případně organizačních opatření, než a priori vyslovovat nedůvěru v represivní složky státu, které by v tomto případě ani neměly zasahovat represivně?
Prosím vás tedy, abyste zvážili všechno, co zde bylo řečeno, a abyste to opravdu vnímali jako krajní opatření, které by mělo vést k obnovení a zlepšení vztahů v rodinách, a nikoliv naopak.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Evě Dundáčkové. Byla zatím poslední přihlášenou do obecné rozpravy. Má ještě někdo zájem vystoupit v obecné rozpravě? Není tomu tak. Obecnou rozpravu končím. Ptám se zástupce navrhovatelů, pana poslance Kasala. Pan místopředseda nemá zájem. Paní zpravodajka také nemá zájem vystoupit na závěr obecné rozpravy.
Zahajuji rozpravu podrobnou. Mám do ní přihlášku pana poslance Klase a pana poslance Maršíčka. Slova se ujme první přihlášený do podrobné rozpravy, pan poslanec Jan Klas. Prosím, máte slovo.
Poslanec Jan Klas: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, jak jsem zjistil, tak není odvahou předložit tento zákon, ale je odvahou vystoupit proti němu. Proto v rámci podrobné rozpravy pokračuji v této odvážné cestě a podle jednacího řádu Poslanecké sněmovny, § 94 odst. 1, podávám návrh na zamítnutí návrhu zákona. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Ano, děkuji. O návrhu může být hlasováno na začátku třetího čtení. Můžeme se zabývat dále podrobnou rozpravou. Slovo má pan poslanec Zdeněk Maršíček.
***