(16.30 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Šlo mi o to, že neoprávněné nároky těchto osob nebo jejich potomků a právních nástupců dlouhodobě zatěžují soudy, obtěžují řádné vlastníky a často jim i dlouhodobě znemožňují řádné užívání a údržbu majetku. Připomněl jsem předsedovi vlády, že v této věci justice a exekutiva nehájí dostatečně oprávněné zájmy státu, majetková a jiná práva republiky, obcí a občanů. Žádal jsem od premiéra jasnou odpověď, zda vláda navrhne bez zbytečného prodlení legitimní řešení, které by zabránilo dalšímu neoprávněnému nátlaku ze strany někdejších říšských Němců, nacistů, zrádců, kolaborantů a jejich potomků na řádné vlastníky. Chtěl jsem od premiéra i jednoznačnou odpověď, kdy zahájí konzultace s parlamentními stranami a kdy vláda předloží parlamentu návrh takového řešení, které s konečnou platností uzavře cestu ke skandálním pokusům o tzv. restituce majetku a práv, které od roku 1945 do 25. února 1948 přešly na stát. Pro případ, že vláda nesplní tuto svou povinnost ke státu, obcím a občanům, jsem požádal pana prezidenta o vyjádření… Zpět, pana premiéra. Zatím jenom pana premiéra. O vyjádření, zda takový návrh řešení vláda podpoří, pokud jej připraví a předloží poslanecký klub Komunistické strany Čech a Moravy.
Jak si můžete, dámy a pánové, ověřit z písemné odpovědi předsedy vlády, premiér fakticky odmítl jak to, že by vláda předložila vlastní řešení, tak také nepřímo, ale srozumitelně odmítl podpořit případnou iniciativu poslaneckého klubu Komunistické strany Čech a Moravy. Důvody či argumenty, které vedly premiéra Jiřího Paroubka k odmítnutí jakékoli aktivity vlády v této věci, byly přitom těžko uchopitelné. Předseda vlády podle toho, co napsal, nepovažuje skandální stav, kdy nekonečné a početné spory se vlekou po léta a kdy dochází i k vydání majetku potomkům nacistů a kolaborantů, za vážný. V rozporu s realitou uvedl, že prý podobných sporů není mnoho a že jde o záležitosti nevýznamné, kterým podle jeho názoru média věnují - a nyní cituji - "pozornost zcela nesrovnatelnou se skutečnými výsledky těchto sporů".
Dámy a pánové, nesouhlasil jsem s takovým stanoviskem předsedy vlády k těmto četným sporům a nemohl jsem souhlasit ani s jeho tvrzením, že občané a obce se mohou neoprávněným nárokům dobře bránit s využitím existujících zákonů. Všichni zde asi víme, jak rozporně a s jakými průtahy se česká justice s podobnými spory vyrovnávala a vyrovnává. Je už k dispozici dost dokladů, které svědčí o tom, že někteří soudci se nedostatečně orientují v problematice a že žalobci a jejich mazaní advokáti spoléhají s odstupem padesáti let i na důkazní nouzi, na benevolenci soudů a někdy i na jejich nekompetentnost.
Také Nejvyšší soud, přestože o to usiloval už někdejší ministr spravedlnosti a nynější předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, nesjednocoval judikaturu a neposkytuje dostatečnou oporu soudům. Soudy až dosud bez zábran přijímaly žaloby potomků říšských Němců a nacistů, které nemají právní legitimaci a které zjevně prolamují hranici roku 1948 a jdou proti dekretům prezidenta republiky Edvarda Beneše. Dokonce Ústavní soud jednal až dosud v různých případech velmi rozporně.
Historie a někdy podivné výsledky kauz jako Hugo Salm-Reifferscheidt, Berthold Thun, Colloredo-Mansfeld, Kinský a nedávno i zveřejněný zájem Mercedes Ditrichsteinové o zámek Mikulov jsou ostudou českého státu a jeho justice. Tyto kauzy jsou už tím, že byly zahájeny a vedeny, a mnohdy i svým zvláštním průběhem a vždy tím, jak zatěžují občany, obce i soudy, urážkou obětí nacismu.
Poté co Ústavní soud svým nejnovějším nálezem udělal krok ke sjednocení judikatury a omezil určitým rámcem svévoli, která zde vládne, máme jistou naději, že ostudné handlování o řádně konfiskované majetky zrádců republiky a kolaborantů pravděpodobně skončí.
V tuto chvíli budu považovat za dostatečné, když premiér následně vyjádří jednoznačné písemné stanovisko, jak hodlá vláda postupovat ve všech podobných případech a v situaci, kdy se případně ukáže, že poslední nález Ústavního soudu neřeší všechny takové případy. A to je důvod, proč by Sněmovna neměla k odpovědi na mou písemnou interpelaci přijmout zatím souhlasné stanovisko.
Dámy a pánové, děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Do rozpravy se přihlásil ministr zahraničních věcí pan Cyril Svoboda.
Ministr zahraničí ČR Cyril Svoboda Vážená paní předsedající, kolegyně, kolegové, já jsem zpočátku myslel, že nebudu vystupovat k této písemné interpelaci, protože není ani adresována mně, ale to, co jsem slyšel, tu odpověď vyžaduje.
Česká republika není země v padesátých letech. Česká republika je země, kde existuje nezávislá justice a kde samozřejmě nemohu zabránit nikomu v tom, aby podal žalobu. Kdokoli může podat žalobu a domáhat se čehokoli, o čem on je přesvědčen, že je jeho právem. To je ústavní princip. Toto právo nelze upřít nikomu. A je na soudech, aby soudy rozhodly, zda to, co je žalováno nebo o co se opírá nárok navrhovatele, zda je po právu, nebo není. Není možné v demokratickém státě učinit žádnou selekci, kterou by učinila vláda, hlavně ani nevím, jak by to mohlo být učiněno. To, co chybí v tom, co řekl pan poslanec Grebeníček, je ten návod, jak by to mělo být uděláno při respektu rovnosti před zákonem, při respektu nezávislé justice, při respektu principu právního státu jinak než nějakým administrativním opatřením. A to by byl návrat k padesátým létům.
Zkrátka rámec zákonů je definitivně dán, je tu rozhodné období na vydávání majetku po 25. únoru 1948. Jsou tu restituční předpisy. Neexistují takzvané nároky, ale existují pouze nároky. O těchto nárocích rozhoduje nezávislá justice.
Já bych také uvítal, kdyby v justici byla sjednocena judikatura na mnoho otázek, nejen na otázku, která se týká restitucí, ale varuji před tím, abychom tady žili v domnění, že moc výkonná, to znamená vláda, může učinit něco, aby zabránila panu X nebo panu Y podat žalobu, protože každý má právo se obrátit k soudu. Na to musí mít svaté právo úplně každý. Nechť soudy rozhodnou, zda jeho nárok je oprávněný, nebo ne. To nepřísluší vládě. A kdyby vláda měla právo dělat takováto opatření nebo to činila, tak jsme někde zpátky u prokurátorů typu pana Urválka a podobně, jsme někde, kam se návrat nikdy nesmí realizovat.
Jsme demokratická země. A znovu opakuji: o tom, co je nárokem, rozhoduje a musí rozhodovat pouze nezávislý soud.
***