(11.40 hodin)
(pokračuje Dundáčková)
V § 3 říká, že k provedení je třeba zákona a veřejného zájmu. Cituji: "Vyvlastnění je přípustné jen pro účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem a jen, jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného." V tomto smyslu se tedy nikam dál neposouváme a z tohoto pohledu není zapotřebí žádného takového zákona. Navíc tento speciální zákon neříká, jakého zákona je zapotřebí. Pak stačí zákon velmi obecný, například o tom, že je třeba stavět dálnice, a okamžitě může dojít k vyvlastnění.
Dikce odstavce 3 téhož § 3 dále předpokládá, že rozhodnutí, zda jde či nejde o veřejný zájem - a to je druhé a zásadní úskalí tohoto návrhu zákona - se rozhodne ve správním řízení, to znamená v řízení, které vede jeden konkrétní či více úředníků; každopádně konečné rozhodnutí pak spadá na jednoho jediného úředníka. Já jsem přesvědčena, že pokud ne jiná, tak toto ustanovení je minimálně v napětí, ale spíše v rozporu s ústavním pořádkem.
V další části svého vystoupení se pak pokusím rozebrat jednotlivá ustanovení z hlediska technického a pokusím se vás přesvědčit, že i kdyby vám nevadila základní myšlenka zákona o vyvlastnění, tak samotné technikálie návrhu zákona přinášejí úskalí, pro která není možné tuto normu minimálně v této podobě přijmout.
Je správné, jestliže zákon říká, že na požádání vlastníka se vyvlastní i nemovitosti související, bezpochyby pokud již nemohou plnit dál účel daný před vyvlastněním. Je také v pořádku, že podle § 5 jsou stanoveny přiměřené lhůty pro rozhodnutí a dává se přednost dohodě. Už však není v pořádku, že když nedojde k dohodě, rozhoduje o věci v první instanci správní úřad, nikoliv soud. Znovu se dostáváme k tomu, na koho je vlastně přeneseno rozhodování jak o veřejném zájmu, tak o všech ostatních reáliích tohoto návrhu zákona. Konkrétně toto ustanovení odporuje zcela určitě obecným zásadám smluvního práva a návrh na smlouvu se tak nestává ničím jiným než vydíráním posvěceným státní mocí: Buď se se mnou dohodneš, anebo úřad rozhodne. Šmytec.
Důvody nepřípustnosti vyvlastnění, které jsou stanoveny v § 6 odst. 1, jsou navíc nejasné a jinak špatná důvodová zpráva je nikterak nevysvětluje. Teď opomenu, že důvodová zpráva samotná není součástí zákona samozřejmě, takže při výkladu jednotlivých ustanovení nám pak ve finále nikterak nepomůže.
Další úskalí spočívá v paragrafech 7 až 10 tohoto návrhu zákona, které vymezují práva třetích osob. § 7 stanovuje zánik některých věcných práv váznoucích na vyvlastňovaných nemovitostech a podle § 10 takto zajištěné pohledávky se stávají splatnými. Jedna rovina příběhu říká, že zanikají věcná práva váznoucí na vyvlastněné nemovitosti. Zkuste si prosím představit, že vlastníte pozemek a máte zřízeno věcné právo k přístupu k nemovitosti stojící vedle vyvlastněného pozemku. Protože vyvlastněním vaše věcné právo automaticky zanikne, již se na svůj pozemek nedostanete. Jedna rovina příběhu. Druhá rovina příběhu říká, že zajištěné pohledávky se stávají splatnými, což může řadu majitelů bez ohledu na ustanovení § 15 vést k úpadku, zcela logicky. Chráněn podle tohoto návrhu zákona je jen nájem bytu, tedy ve vztahu k třetím osobám.
K § 9. Není zřejmé, jak se liší zájem společnosti od zájmu veřejného, ale pravděpodobně v ničem. Jedná se pravděpodobně jen o horkou jehlu legislativcovu.
Paragrafy 11 až 15 určují výši a způsob náhrady za vyvlastnění. Vychází se z ceny obvyklé. Stanovení lhůty, do které má být náhrada poskytnuta, je odkázáno na rozhodnutí o vyvlastnění. Podle § 25 odst. 2 písm. c) nesmí tato lhůta překročit 2 měsíce. Teď si znovu zkuste představit v návaznosti na § 10, který říká, že zajištěné pohledávky se stávají splatnými, že splacení hypotéky se stává splatné podle § 10, a to vůči vyvlastňovanému, samozřejmě, ačkoliv právo na náhradu je ve prospěch vyvlastňovaného a povinnost je stanovována vyvlastňovateli. Nicméně hypotéka je splatná, a to bez ohledu na to, že právě že tento návrh stanovuje povinnost vyvlastniteli, protože věřitel není povinen to plněné přijmout, zvláště když mu do nějakého vyvlastnění nic není a ani ho to nezajímá.
Paragrafy 16 až 26 stanovují mechanismus vyvlastňovacího řízení. K vyvlastňovacímu řízení je podle § 16 kompetentní vyvlastňovací úřad. Jde o vybrané úřady obecní samosprávy, které tuto činnost provádějí v přenesené působnosti. § 17 pak vymezuje místní příslušnost vyvlastňovacího úřadu. Současně se v tomto paragrafu jakoby mimochodem dovídáme, že vyvlastňovatelem může být obec i kraj. Lze jen doufat, že je myšlena i Česká republika. V § 26 odst. 3 se stanovuje, kdy odvolání proti vyvlastnění nemá odkladný účinek. Znovu si prosím zkuste představit, do jakých obtíží může tento paragraf přivést vyvlastňovaného.
Paragrafy 27 a 28 vymezují podmínky, za kterých dojde ke zrušení vyvlastnění. Obecně pokud vyvlastnitel ve lhůtě přesahující jeden měsíc splatnosti nezaplatí a ve lhůtě do jednoho roku nezačne plnit účel vyvlastnění, fakticky však doba nejistoty trvá podstatně déle. Ke zrušení musí být dáno rozhodnutí a rozhodnutí jistě nebude učiněno druhý den po uplynutí lhůty. Nevratnost závazků plynoucích z věcných práv pak vyvlastňovaného přivede do obzvlášť velkých potíží. Podmínka zahájit stavbu do jednoho roku je směšná. Poklepat na základní kámen dovede do jednoho roku kdokoliv. Tím je stavba zahájena.
Znovu se vracím k tomu, co jsem říkala na začátku. Ústavní pořádek připouští vyvlastňování. Jedná se však o mimořádný institut. Vyvlastnění ve veřejném zájmu, ze zákona a za náhradu. Nelze připustit, aby veřejný zájem posuzoval správní úřad, nelze připustit, aby nucený výkup určoval správní úřad. Náhrada musí být složena u soudu do určité krátké lhůty, pak teprve může být rozhodnutí vykonatelné. Úhradu závazků z věcných práv je třeba poukazovat vyvlastňovanému. - Důvodová zpráva mimochodem neobsahuje žádné odkazy na normy ostatních demokratických států a také na klíčovou judikaturu evropských soudů týkajících se vyvlastnění.
Doufám, že podrobný výčet nedostatků a samotná myšlenka či idea tohoto návrhu zákona, tak jak jsem ji zde přednesla, vás přesvědčila o tom, že návrh je třeba vrátit minimálně k dopracování, ne-li jej pro samotnou - nechci používat příliš horkých výrazů - nedomyšlenost či mylnost myšlenky samotné zamítnout. Přikláním se tedy k návrhu svého kolegy na zamítnutí tohoto návrhu zákona a alternativně podávám také návrh na dopracování, který zatím podán nebyl, pokud se nemýlím.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, paní kolegyně. Nyní má slovo pan kolega Miloslav Kučera, připraví se pan poslanec František Beneš.
Poslanec Miloslav Kučera: Děkuji za slovo. Dámy a pánové, proces, ve kterém lze lidem vyvlastňovat jejich majetek, se některým lidem v této zemi tak zalíbil, že o jeho právní legalizaci opakovaně usilují a vůbec jim při tom nevadí, že jsme již šestnáct let demokratickým státem. Tento pokus a tento tisk do Poslanecké sněmovny předkládá vláda České republiky.
Po prostudování předlohy musím korektně přiznat, že předloha je zpracována s poměrně vysokou kvalitou jak z pohledu legislativního, tak i systémového. Ale když posoudíme faktickou náplň textu neboli účel předložené zákonné normy, je jasné, že vláda chce levně vyhánět naše spoluobčany z jejich majetku, chce levně, bez adekvátní náhrady, brát farmářům jejich pole, rodinám jejich zahrady a rodinné domky. Vláda zde vytváří možnosti, jak snadno přebudovat historická jádra měst na obchodní centra, nebo klasické bytové zástavby na zábavní centra nebo na jiné, třeba i užitečné služby a účely.
***