Neautorizováno !

(10.40 hodin)
(pokračuje Mallotová)

Jak už jsem řekla úvodem, situace je vážnější, než jsou si programoví euronadšenci ochotni připustit. Ten, kdo uvažuje realisticky, chcete-li eurorealisticky, musí vidět, že je právě v zájmu evropské integrace udělat zásadní změny. Projev britského ministerského předsedy Tonyho Blaira, mimochodem nejevropštějšího britského premiéra v dějinách, před necelým minulým týdnem před poslanci Evropského parlamentu to jistě naznačil.

Jedno je však jisté. Diskuse na dané téma nezůstane ušetřena ani Česká republika. Bezradnost, s jakou si počíná česká vláda při řešení situace vzniklé po odmítnutí evropské ústavy občany Francie a Nizozemska a po ztroskotání jednání o finančním rámci Evropské unie na léta 2007 až 2013, nevěstí nic dobrého. Usilovat nadále o ratifikaci mrtvého dokumentu, jakým evropská ústava v současné době je, nebo dramatická vystoupení pana předsedy vlády Jiřího Paroubka, který, jak napsal rakouský list Die Presse, chtěl situaci při schvalování rozpočtového rámce EU zachránit tím, že na oltář tohoto rozpočtu dramaticky položil několik miliard eur z evropských strukturálních fondů určených pro Českou republiku, jen aby se dokument schválil, je lpění na něčem, co ztroskotalo. Svědčí to o chybějícím smyslu pro realismus. A to je v současném dynamicky se rozvíjejícím světě pro Českou republiku špatná zpráva.

Děkuji za pozornost. (Potlesk části sálu.)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Mallotové. Hovořit bude pan poslanec Zdeněk Jičínský a připraví se pan poslanec Dub.

Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, kolegové a kolegyně. Téma, které tu diskutujeme, je neobyčejně komplikované a na mnoho hodin, na kterých lze tuto diskusi vést, a proto se snadno stává, že lidé, kteří k tomu vystupují, každý hovoří o různých věcech a je dost obtížné se shodnout. Naštěstí dneska k nějaké zásadní shodě dospět nemusíme. Máme na to ještě čas a já doufám, že se nám podaří časem dospět k tomu, aby hlavní politické síly v této zemi skutečně měly v těchto otázkách společný postoj.

Nejprve poznámku k té výměně faktických poznámek, která tu byla předtím. Myslím si, že trpěly ve vztahu k problematice suverenity, dělené suverenity různých kategorií nebo stupňů uplatňování suverenity, jednou metologickou vadou. Evropská unie a i ústavní smlouva pro Evropu nejsou ústavními dokumenty vnitrostátního charakteru. Možná že to ten název Ústava pro Evropu nebo Smlouva o Ústavě pro Evropu navozuje trochu špatné chápání, ale v každém případě tento dokument je mezinárodněprávní smlouvou. Není to vnitrostátní ústava. Z tohoto hlediska i pojmy, které uplatňujeme uvnitř státu o dělení mezi moc zákonodárnou, výkonnou, soudní, na úrovni Evropské unie musíme chápat specificky právě proto, že to je opravdu útvar sui generis. Mohu kritizovat ústavněprávní teorii nebo politologii nebo státovědu, že nevytvořila dostatečně přesné pojmové istrumentárium, ale musím konstatovat, že i dosavadní pojmy federace, konfederace se na pojem Evropské unie nehodí, protože to je opravdu útvar sui generis, a v tomto směru pokud nebudeme respektovat tuto základní charakteristiku, potom samozřejmě nemůžeme vést i věcnou diskusi, protože budeme mluvit každý o něčem jiném.

Chtěl bych říci také jednu věc. Podívejte se, my často kritizujeme, zejména z pravé strany se ozývá kritika toho, já budu říkat pro krátkost euroústava, jak byla vytvořena a že tento systém konventů atd., že to mělo různé vady. Jistě že každé jednání lze kritizovat z hlediska metody i z hlediska výsledků. Jestliže teď ten výsledek naráží na obtíže, tak samozřejmě důvodů ke kritice přibývá. Ale já myslím, že spíš bychom měli ocenit to, že v Konventu byl myslím velmi velkorysý přístup k tomu, jak takovýto základní dokument vytvořit. Byli tam zástupci parlamentů všech zemí, představitelé vlád, představitelé opozice, byli tam představitelé unijních institucí a byla to opravdu velmi široká dlouhodobá věcná diskuse.

Já bych to chtěl srovnat, promiňte mi toto malé srovnání, my v této Poslanecké sněmovně jsme vytvořili ústavní komisi, která měla připravit návrh změn ústavy. Po řadě jednání připravila tato komise velmi střídmý návrh několika málo změn. V této komisi byli zástupci jednotlivých parlamentních klubů. A v té komisi se dohodli, předložili tento návrh Sněmovně - a co se stalo? Sněmovna jej zamítla. Čili posuzujme z tohoto hlediska vcelku z jiného úhlu to, že ten Konvent se byl s to dohodnout, že zástupci 25 států, kteří v něm byli zastoupeni, byli s to dospět k vytvoření po mém soudu koncepčního promyšleného dokumentu. A že to je velké dílo.

Také víte, že Konvent nezahrnul do té euroústavy třetí část, tzn. jednotlivé politiky. To se stalo až později a možná že to byla základní příčina toho, že potom ten celý dokument třeba ve Francii neuspěl, protože právě tyto politiky ve Francii byly předmětem kritiky, že jsou příliš liberální, málo sociální apod.

Těch problémů, proč ve Francii a v Nizozemí nebyl tento dokument akceptován většinově, těch je mnoho. A jestliže se hovoří o mnoha příčinách a hovoří se i o tom, že různé ty jevy, různé postoje, které vedly k zápornému výsledku, jsou proti sobě, pak to není doklad pohrdání vůlí voličů. Ta vůle voličů je zřejmá. Projevila se negativním postojem k tomu dokumentu. Ale to ještě neznamená, že se nemáme zabývat tím, proč k tomu zápornému postoji došlo. Není přeci pochyb o tom, že v referendu, které se vyslovuje k takovéto otázce, se občané nevyslovují jenom k té vlastní otázce toho referenda, ale že do toho vkládají své širší politické postoje, které ve Francii zejména byly spojeny s obecnou nespokojeností se stavem politiky a i svým způsobem se stavem společnosti, ve kterém se Francii po řadu let nachází.

Takže pokud chceme vážné mluvit o tom, v čem jsou příčiny, ať už to nazveme krize nebo jakkoliv jinak, Evropské unie a nepřijetí tohoto dokumentu, pak skutečně musíme problémy, které za tím jsou, vidět v jejich komplexnosti i rozpornosti. A já přemýšlím, když tak sleduji postoj naší pravice a ODS, které z hlediska, jak ony to říkají, ochrany národních zájmů, státních zájmů České republiky, se stavějí proti tomuto dokumentu, pak nevím, v čem je specifika českých národních zájmů v tomto pojetí, když je srovnám s národními zájmy státu, který myslím že můžeme srovnat s Českou republikou - mám na mysli Maďarsko, které má 10 milionů obyvatel. Má samozřejmě ještě zvláštní problém - Maďary žijící mimo Maďarsko.

***