Neautorizováno !


 

(10.30 hodin)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. Hovořit bude pan poslanec Říman s faktickou poznámkou.

Pan poslanec Šustr má náhradní kartu č. 4.

 

Poslanec Martin Říman: Děkuji, pane předsedající. Za prvé, je absurdní hovořit o mrtvole, ale za druhé, pakliže tedy o ní hovořit chcete, tak je třeba dočíst dále, a tam se lze dočíst, že dokonce samotná ústava Evropské unie může být měněna rozhodnutím Rady, tedy rozhodnutím toho orgánu složeného z exekutivy, kterou kolega Zaorálek tady tak kritizoval. (Potlesk ODS.)

 

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. A nyní pan poslanec Koudelka s faktickou poznámkou.

 

Poslanec Zdeněk Koudelka: Rozhodnutí Rady musí být jednomyslné, jinými slovy, i zde nejsou obejity suverénní státy, protože všechny státy musí souhlasit buď svým prezidentem, anebo svým premiérem. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. Marek Benda se hlásí s faktickou poznámkou. To je svižné tempo!

 

Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, suverénní vystoupení kolegy Koudelky mně přece jenom nedá, než zareagovat. Měnit ústavu jako legislativní akt rozhodnutím exekutiv, což je právě ona Rada, šéfové exekutiv jednotlivých zemí, je přece krok, který hlubokým smyslem porušuje základní dělbu moci na zákonodárnou a výkonnou, a tady výkonná moc je ten, komu je svěřena tato možnost měnit základní legislativní akt.

 

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. V tuto chvíli vystoupí paní poslankyně Helena Mallotová, připraví se pan poslanec Jičínský.

 

Poslankyně Helena Mallotová: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, události posledních týdnů ukázaly, že se Evropská unie ocitla v krizi, v hluboké nebezpečné krizi, v krizi vlastní identity. Jejím důsledkem je vysoké riziko politické nestability a hospodářského zaostávání velké části evropského kontinentu. Neradujeme se z toho, jak nám pan předseda Zaorálek podsouvá. Je to naopak vážný důvod k zamyšlení.

V první řadě je třeba si uvědomit, že se Evropská unie do této krize nepropadla náhle, takříkajíc ze dne na den, díky několika desítkám milionů nedostatečně poučených francouzských a nizozemských voličů, kteří se v referendu vyslovili proti tzv. evropské ústavě. Do této krize se Evropská unie propadala postupně krok za krokem, tak jak několik vizionářsky založených politiků začalo se svou armádou bruselských byrokratů uskutečňovat své velikášské ambice, a sice grandiózní, ale ve své podstatě nerealistické plány na vytvoření jakéhosi nadnárodního superstátu.

Odmítnutí tzv. Ústavy pro Evropu jasnou většinou občanů dvou zakladatelských států unie - Francie a Holandska - jasně ukázalo, že politické konstrukce zakládané na nerealistických vizích nejsou životaschopné. Věcný dialog s občany byl nahrazován europatosem politických elit, kritika byla umlčována, místo realistického přístupu k hledání nejmenšího společného jmenovatele při utváření evropské integrace se autoři návrhu ústavy hnali za chimérou nejvyššího společného jmenovatele. Místo řešení skutečných problémů, jako je rozvíjení vnitřního trhu, odbourávání byrokracie, zvyšování výdajů na vzdělání a výzkum, byly prostřednictvím neuvěřitelně obsáhlého ústavního dokumentu, který byl naprosté většině občanů nesrozumitelný, slibovány světlé zítřky. Demokratický deficit, či přesněji řečeno deficit demokracie, který se projevil při sestavování návrhu evropské ústavní smlouvy, se vymstil.

Bylo by naivní a nezodpovědné snažit se nynější situaci bagatelizovat, jak jsme toho svědky u některých evropských politiků, včetně představitelů naší vládní koalice. Politická a slovní ekvilibristika ve formě prodloužení délky procesu ratifikace evropské ústavy, aby si Evropa dopřála přestávku na přemýšlení, snaha tvrdit, že o negativním stanovisku Francouzů a Holanďanů k ústavě vlastně nerozhodl její text, nýbrž v obou případech vnitropolitický kontext hlasování, a podobné myšlenkové konstrukce svědčí o neúctě k vůli voličů, o neochotě respektovat primární právo Evropské unie, z něhož jasně vyplývá, že zamítne-li byť jen jedna jediná členská země předložený ústavní návrh, pak ústava nemůže vstoupit v platnost, a svědčí to také o deficitu politického realismu. A to je neodpustitelné, protože tak Evropa, či přesněji řečeno Evropská unie, ztrácí čas na rozumné uspořádání svých záležitostí. A přitom právě čas má v současném rychle se rozvíjejícím světě, v němž chce Evropská unie vystupovat jako silný, ne-li vlastně jako nejsilnější hráč, obrovský význam.

O tom, že se Evropská unie ocitla takříkajíc na křižovatce, není pochyb. Průběh a výsledky jednání o stanovení finančního rámce, tedy rozpočtu Evropské unie, na léta 2007 až 2013 to dokumentovaly zcela jasně a zřetelně. Na první pohled se zdá, že příčinou toho, že jednání o tak důležité otázce ztroskotala, byly tzv. národní egoismy některých členských zemí. Nešlo přitom zdaleka jenom o neochotu těch členských zemí unie, které jsou čistými plátci do společné evropské kasy, platit více než jedno procento svého hrubého domácího produktu. Úhelným kamenem nebyl ani spor o oprávněnost výše či samotné existence tzv. britského rabatu, tedy o navracení části britského příspěvku do společného rozpočtu Evropské unie, který v roce 1984 vyjednala tehdejší britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová a který se nyní pohybuje kolem 4,6 mld. eur. To, o co šlo především, byla ochota či neochota, schopnost či neschopnost především velkých členských zemí sestavit rozpočet tak, aby více odpovídal reálné situaci, která vznikla jednak v důsledku vstupu nových členských zemí do Evropské unie a jednak v důsledku vývoje světového hospodářství.

Když se nedávno diskutovalo o neúspěchu při realizaci ambiciózní Lisabonské strategie, která měla z Evropské unie udělat nejdynamičtěji se rozvíjející prostor na světě, byly za jednu z příčin neúspěchu právem označovány příliš nízké výdaje na podporu vědy a vzdělávání. Zdá se, že se to jen stěží podaří zásadním způsobem změnit. Za situace, kdy až do roku 2013 musí být 44 procent z celkového rozpočtu Evropské unie povinně vydáváno na zemědělské subvence, což se mimochodem týká 5 procent obyvatelstva Evropské unie, je pro každého, kdo rozpočet Evropské unie sestavuje, manévrovací prostor velmi omezený. Těžko se pak hledají prostředky na zvýšené financování vzdělávání, vědy a výzkumu, což je ovšem jeden z nejúčinnějších prostředků nastartování rychlejšího ekonomického růstu a zároveň pokroku při řešení dalšího problému unie, kterým je vysoká nezaměstnanost.

Období britského předsednictví tedy zcela jistě přinese velmi intenzivní debatu o tom, kterým směrem se Evropská unie z nynější křižovatky vydá. Najde dostatek odvahy ke změnám ve prospěch větší dynamičnosti a flexibility v ekonomice, která by skutečně zvýšila její konkurenceschopnost v současném rychle se rozvíjejícím světě? Bude Evropská unie schopna odbourat přebujelou byrokracii a narůstající dirigismus a stát se tak pro občany přehlednější a srozumitelnější? Anebo bude Evropská unie lpět na stálém posilování politické integrace směrem k vytváření federálního superstátu, na centralismu a neustálém zdokonalování systému regulace ekonomiky, přistěhovalectví a dalších oblastí života? To druhé je nerealistické. Za to první se přimlouvám.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP