Neautorizováno !

(15.50 hodin)
(pokračuje Pospíšil)

Podíváme-li se na institut rozhodnutí o výměně pozemku, a již to zmiňovali moji kolegové, nejde, dámy a pánové, o nic jiného než o plíživou formu vyvlastnění. V zásadě se jedná se o klasické vyvlastnění, akorát náhradou není vyplacení ceny, ale jiný pozemek. To znamená, že neposkytuji náhradu v penězích, ale v zásadě naturální plnění, jiný pozemek. Problém je však v tom, že daná úprava nerespektuje všechny ochranné mechanismy vlastníka vyvlastňovaného pozemku tak, jako to upravuje vyvlastnění. Proto je to, takovéto plíživé vyvlastnění, podle mne velmi nebezpečné, protože zkracuje vlastníka vyvlastňovaného pozemku na jeho právech.

Nelogická je tato úprava i z toho důvodu, že naše platné právo zná vyvlastnění jako takové, upravuje to též Listina základních práv a svobod. A součástí balíku zákonů, o kterých teď jednáme, bude i právě nová úprava vyvlastnění. Není tedy logické, proč sněmovní tisk zavádí tuto formu plíživého vyvlastnění a zavádí institut rozhodnutí o výměně pozemků.

Říkám zde, dámy a pánové, že pokud takovýto institut projde, pak podle mého názoru může nastat situace, a velmi reálně hrozí, že vlastníci pozemků budou zkráceni na svých právech a budou poškozeni. A ve chvíli, kdy nebudou důvody pro klasické vyvlastnění, tak se zvolí tato forma plíživého vyvlastnění a zkrátka a dobře, pozemek se vyvlastní.

Dámy a pánové, tolik k prvnímu institutu.

Pak jsem dále hovořil o předkupním právu v § 109. Zde je ustanoveno tzv. zákonné předkupní právo, které konstatuje, nebo paragraf konstatuje, že například je-li pozemek určen pro veřejně prospěšnou stavbu, pro veřejně prospěšné opatření či pro veřejné prostranství, pak se zákonem stanovuje předkupní právo pro obec, kraj či stát. Je to, dámy a pánové, možné. Já osobně si myslím, že by takováto úprava v zákoně být neměla, ale co je největším problémem, je to, jak se to předkupní právo realizuje. V tom zákoně navržená úprava je zcela odlišná od toho, jak je předkupní právo realizováno podle občanského zákoníku a jak se vždycky realizovalo a bylo zvykem je realizovat, protože předkupní právo se, dámy a pánové, realizuje tak, že ve chvíli, kdy vlastník pozemku prodává, nebo vlastník věci prodává tuto věc, tak ten, kdo je oprávněný z předkupního práva, musí nabídnout cenu za prodávanou věc, jako nabízejí ostatní zájemci za věc. To znamená, vlastník prodávané věci nemůže být poškozen ve výši ceny. Dostane stejnou cenu, jakou nabídnou ostatní zájemci.

Jaká je předložená úprava? Ta zcela ignoruje tento zažitý model a konstatuje, že cena bude vyplacena na základě znaleckého posudku. Jde o cenu obvyklou, to je alespoň určitý posun, ale je to cena stanovená znaleckým posudkem. To znamená, takováto cena může být nižší než cena, kterou by byl ochoten za pozemek zaplatit jiný zájemce. A já říkám, dámy a pánové, takováto odlišná úprava předkupního práva zavádí v zásadě dvojí režim výkonu předkupního práva v České republice a zavádí tím pádem i dvojí režim obsahu vlastnického práva, a já mám o takovéto úpravě výrazné pochybnosti.

Dámy a pánové, já jsem se ve svém krátkém vstupu, který byl spíše doplňkem mých kolegů, kteří analyzovali zákon komplexně, snažil naznačit určité pasti, které by z předloženého sněmovního tisku hrozily i po stránce právní. Prosím, zvažte, nakolik takovýto zákon, který může ohrozit vlastnická práva, chceme propustit do dalšího čtení, či zda by nebylo vhodnější takovouto složitou materii vrátit navrhovateli, tak aby zde vznikla možnost přepracování.

Děkuji za pozornost. (Tleskají poslanci ODS.)

Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Dalším vystupujícím bude pan poslanec Miroslav Krajíček.

Poslanec Miroslav Krajíček: Děkuji, pane předsedo. Vážený pane předsedo, členové vlády, vážené kolegyně a kolegové, v právě probíhající obecné rozpravě již byl vládní návrh zákona o územním plánování a stavebním řádu, stavební zákon, připomínkován mými předřečníky. S velkou většinou přednesených připomínek se ztotožňuji, nebudu se proto věnovat celému návrhu, ale dovolím si několik poznámek k jeho části čtvrté, stavebnímu řádu.

Poslanecká sněmovna v tomto volebním období projednávala vládní návrh zákona o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, o koordinátorovi bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništích. Tento zákon měl implementovat směrnici rady 92/57/EHS ze dne 24. června 1992 do našeho právního řádu. Implementace směrnice je pro nové členské země povinná. K navrženému návrhu byla vedena velmi široká diskuse s mnoha připomínkami a argumenty. Sněmovna takto připravený a předložený zákon zamítla.

Před předložením návrhu stavebního zákona jsem očekával, že připomínky z této debaty budou vzaty v potaz a budou promítnuty do právě projednávaného návrhu zejména proto, že implementace směrnice musí být provedena tak, aby byl zaručen výsledek. Přesto se předkladatel s těmito připomínkami vyrovnal tak, jak bývá nyní zvykem. Sledoval svůj cil, kterým bylo pouze předložení návrhu stavebního zákona, a připomínky akceptoval způsobem, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Takový způsob by neměl být pro tuto ctěnou Sněmovnu přijatelný. Jak je možné, že pouhá dvě ministerstva, která příslušnou problematiku garantují, nejsou schopna do předkládaného návrhu promítnout požadavky Poslanecké sněmovny? Z mého pohledu je to naprosté pohrdání Poslaneckou sněmovnou ze strany předkladatele.

Předkládaný návrh výrazně rozšiřuje okruh staveb, které vzhledem ke své technické nenáročnosti a zpravidla i minimálním vlivům na okolí nebudou pro realizaci vyžadovat stavební povolení ani ohlášení, a také jednoduché stavby budou podléhat pouze ohlášení. Z toho lze dovodit, že prakticky všechny stavby, které budou realizovány se stavebním povolením, budou splňovat požadavky a podmínky směrnice, kdy musí na stavbě působit koordinátor bezpečnosti a ochrany zdraví, ať již ve stadiu přípravy stavby nebo její realizace. Z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že stavbyvedoucí nebo projektant či stavební dozor jsou stejnou nepominutelnou osobou jako koordinátor.

Návrh zákona jednoznačně definuje v hlavě čtyři povinnosti a odpovědnost osob při přípravě staveb, stavbyvedoucího a stavební dozor a v části páté, Společná ustanovení, definuje vybrané činnosti ve výstavbě, projektanta i oprávněné stavbyvedoucí. O koordinátorovi však najdeme v předkládaném návrhu zákona pouze tři nezávazná ustanovení. První zmínkou je odstavec 4 paragrafu 142 týkající se kontrolní prohlídky stavby, kdy si stavební úřad při kontrolní stavby podle potřeby přizve též dotčené orgány, autorizovaného inspektora nebo koordinátora bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, působí-li na staveništi. Druhým ustanovením je § 162 Stavbyvedoucí a stavební dozor, kdy je stavbyvedoucímu uložena povinnost v odstavci 2 spolupracovat s koordinátorem bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, působí-li na staveništi. A třetí zmínka je v § 166 Stavební deník, odst. 2, kde je umožněno provádět zápisy do stavebního deníku koordinátorovi, působí-li na staveništi.

Pokud tedy má být koordinátor bezpečnosti a ochrany zdraví při práci skutečně nepominutelnou osobou v procesu výstavby, měl by být v návrhu zákona definován stejně jako ostatní účastné osoby. A takto zněl požadavek Sněmovny. Sněmovna nepožadovala, aby směrnice o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví na dočasných nebo mobilních staveništích byla zapracována do návrhu stavebního zákona v celém svém rozsahu.

***