Neautorizováno !

(9.50 hodin)
(pokračuje H. Šedivá)

Celá problematika vyrozumívání o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je považována za značně problematickou a spojenou s řadou jak bezpečnostních rizik, tak i s poklesem efektivnosti boje s těmito nejzávažnějšími formami trestné činnosti.

Další problém je v tom, že předmětem odposlechu jsou zpravidla mobilní telefony, protože ty pachatelé trestných činů nejčastěji používají. A protože je v České republice umožněno využívat anonymní SIM-karty, tak právě tyto SIM-karty jsou pachateli trestných činů používány. A požadavek předkladatelů znát za této situace přesnou totožnost podezřelé odposlouchávané osoby a její právní vztah k odposlouchávané účastnické stanici je nesplnitelný.

Vedle změny trestního řádu se návrh také zaměřuje na změnu zákona o Policii České republiky, konkrétně na rozsah oprávnění parlamentního kontrolního orgánu. Tato kontrola by narušovala systém koordinace a nadřízenosti v rámci Ministerstva vnitra a Policie České republiky a zásadním způsobem by měnila smysl kontrolního orgánu a přisuzovala mu úlohu, která mu nenáleží. Je nutné si uvědomit, že tento orgán je pouze částí kontrolního systému, který již existuje, a nemá rozhodně nahrazovat úlohu soudu či státního zástupce v rámci trestního řízení, nehledě k tomu, že umožnění přístupu vybraných poslanců k živým spisům může vést naopak k nežádoucímu úniku informací, a tím i k zásahu do lidských práv a svobod.

V odůvodnění celého návrhu je jako základní argument užívána Úmluva o ochraně lidských práv a svobod a nutnost jejího dodržování. Tento argument je nutné přijmout bez jakýchkoliv výhrad. Tato úmluva a řada dalších je pro Českou republiku závazná a je nutné ji respektovat. Zásadní výhrady je však nutné vznést k interpretaci jednotlivých ustanovení úmluvy, která je provedena v odůvodnění.

Článek 8 úmluvy chrání právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, nicméně v odstavci 2 tohoto článku je stanovena přípustnost zásahu do této ochrany. Konkrétně se stanoví, že státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Dle našeho názoru český právní řád tyto předpoklady respektuje a plně jim svou dikcí odpovídá.

Trestní řád stanoví podmínky použití jednotlivých institutů trestněprávních postupů. Vedle zásady nezbytnosti stanoví také zásadu zdrženlivosti a přiměřenosti. V rámci trestního řízení má být použito takové opatření, které nejlépe povede k dosažení účelu trestního řízení, ale zároveň nebude nepřiměřeně zasahovat do základních práv a svobod osob, na něž je uplatňováno. Domníváme se, že ve všech ohledech český právní řád plně vyhovuje požadavkům výše uvedené úmluvy a příslušným rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva. Z těchto a z výše uvedených důvodů tedy navrhuji, aby byl návrh zákona zamítnut v prvním čtení.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Já vám děkuji, paní poslankyně. Nyní bude hovořit pan poslanec Jiří Pospíšil, připraví se pan poslanec Jiří Bílý.

Poslanec Jiří Pospíšil: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, předložený sněmovní tisk byl dostatečně odůvodněn jedním z navrhovatelů, a jestli dovolíte, já pouze okomentuji probíhající rozpravu a řeknu k tomu několik postřehů z roviny poslance, který se rovněž podílel na zpracování onoho tisku.

V rozpravě zaznívají termíny typu pseudosvoboda těch, kteří páchají trestnou činnost, dojde přijetím úpravy k poklesu efektivity činnosti orgánů v trestním řízení, dokonce by snad přijetím té úpravy měla být ohrožena bezpečnost země. Nabyl jsem pocitu, dámy a pánové, že si řečníci v této diskusi a ti, kteří používají tyto argumenty, vůbec neuvědomují, že demokratický právní stát na počátku 21. století stojí na různých ústavních principech a postulátech a mimo jiné v něm existují dva rovnocenné, stejně významné ústavní postuláty, a to za prvé princip práva na ochranu soukromí a za druhé onen princip postihu pachatelů trestné činnosti. Oba tyto postuláty jsou v podobě veřejného zájmu a oba jsou podle mého názoru stejně hodnotné. To znamená, že demokratický právní stát musí stejně chránit soukromí jednotlivce jako stejně se musí pokoušet co možná nejefektivněji postihnout pachatele trestné činnosti.

Já mám pocit, dámy a pánové, jak jsem poslouchal probíhající rozpravu, že zde stavíme na piedestal pouze jeden veřejný zájem a ten druhý veřejný zájem se v zásadě musí prvému veřejnému zájmu podřídit. Dámy a pánové, takovouto interpretaci však principiálně a zásadně odmítám a říkám: pojďme najít takovou právní úpravu, která pokud možno zachová oba postuláty, zachová oba principy. A to bylo cílem předloženého sněmovního tisku, o to se navrhovatelé pokoušeli.

Samozřejmě, dámy a pánové, je možné vést diskusi, nakolik procedurální úprava navržená v textu bude v praxi dostatečná, nakolik například lhůta jednoho měsíce není příliš krátká. O tom samozřejmě můžeme diskutovat, to může být předmětem další diskuse. Ale podle mého názoru, dámy a pánové, takové technické argumenty nemohou být důvodem pro zamítnutí sněmovního tisku, který se snaží chránit věci, které stojí podle mého názoru o patro výše, než zda je lhůta jeden měsíc nebo dva měsíce nebo jeden rok. My chráním ústavní principy demokratického právního státu - vy nám tvrdíte, že jeden princip nemusí být chráněn, a zdůvodňujete to procedurálními, podle mého názoru podpůrnými argumenty o délce lhůty jeden měsíc atd. Z toho bohužel musím implicitně vyvozovat, že zde není snaha podpořit tento návrh, že zde není snaha přistoupit na úpravu, která by chránila právo na soukromí.

Dámy a pánové, chci těm, kteří kritizovali tento návrh, říci jednu myšlenku. My jsme samozřejmě neobjevovali Ameriku, nevymýšleli jsme právní konstrukci, která by nikde neexistovala. Vycházeli jsme z německého modelu, z německé právní úpravy, která stojí na podobných principech jako předložený sněmovní text. Myslím si, že ani jeden z odpůrců tohoto tisku zde nemůže říci, že by Německo po přijetí této právní úpravy bylo zemí, kde by se zvýšila kriminalita, kde by orgány činné v trestním řízení přestaly fungovat a kde by bezpečnost celého státu byla ohrožena. Dámy a pánové, předložený sněmovní tisk byl několikrát konzultován s německými specialisty, s německými soudci, a víceméně jsme došli k závěru, že ta úprava je analogická, podobná tomu, co platí v Německu, ale též v jiných demokratických právních státech.

Tolik tedy argument, chceme-li komparativní, proti tomu, že naše úprava je v zásadě extremistická, výjimečná a ohrožuje principy demokratického právního státu.

K tomu, co zde bylo řečeno paní kolegyní při rozboru našich mezinárodních závazků a toho, co je obsaženo v ústavním pořádku, chci říci asi tolik. Samozřejmě text každého právního předpisu, i mezinárodního dokumentu, lze interpretovat různými způsoby. Myslím si však, že interpretaci paní kolegyně je nutné z principu odmítnou, a hned poukáži proč. Pokud Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod říká, když to budu parafrázovat, že právo na soukromí může být prolomeno, pokud tak stanoví zákon, a kumulativně, je-li to nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země atd., tak pokud je zde taková věcná kumulativní podmínka, kde může být toto ústavní právo a mezinárodně chráněné právo prolomeno, pak, dámy a pánové, nelze nikdy říci, zda tato věcná podmínka nebyla porušena, pokud zde není nějaký orgán, nějaký arbitr, který to přezkoumá. To je přece základní princip. Pokud říkáme, že za určitých věcných podmínek - citovala je paní kolegyně - může být toto právo prolomeno, pak na druhé straně musíme říci: ano, je tady arbitr, který to posoudí a řekne, zda mezinárodní listina respektive mezinárodní závazek byl či nebyl porušen. Bez toho, že stanovíme arbitra, je nám mezinárodněprávní úprava, promiňte, na nic a stává se pouze bezzubým textem, který v zásadě nemá ochrany. Každý právní předpis, kterého se nelze dovolat u soudu, je bezzubým textem a ztrácí jakéhokoliv významu. A to je tento případ.

***