Neautorizováno !

(17.20 hodin)
(pokračuje Novotný)

Zákon měl podle předkladatelů veřejné správě stanovit povinnost poskytovat prakticky všechny informace kromě výjimek definovaných v zákoně. Úřady by podle jejich návrhu musely informace poskytovat automaticky i bezprostředně na vyžádání, a to nejdéle do deseti dnů od podání žádosti, nebo do dvaceti dnů po odvolání. Návrh dále zmiňoval i sankce za neoprávněné odmítnutí požadované informace, a to až ve výši 50 tisíc Kč a zákaz činnosti. Návrh dále počítal s povinností orgánů státní správy iniciativně zveřejňovat informace o své činnosti.

Návrh zákona byl schválen v květnu 1998 Poslaneckou sněmovnou Parlamentu, avšak poté byl vrácen Senátem k opětovnému projednání. Největší vliv na vrácení zákona měli členové ústavněprávního výboru, kteří svým kolegům doporučili zákon odmítnout kvůli legislativním nedostatkům. Nejmarkantnějším rozdílem senátorského návrhu bylo rozfázování procesu žádosti o informaci a jejího poskytnutí ze strany orgánu veřejné správy. Poslanecká verze umožňovala uplatnění žádosti jakoukoliv formou - ústně, telefonicky i písemně, a v případě nespokojenosti s odpovědí nastupoval automaticky proces podle správního řádu a následné řízení před soudem. Evidentním nedostatkem této verze ovšem bylo riziko absence dostatečných podkladů pro dokazování ve správním i soudním řízení. Proto senátoři přijali verzi, podle které lze sice žádat o informaci jakoukoliv formou, ale pro případ nesouhlasu se způsobem vyřízení nebo nevyřízení žádosti musí být tato opakována písemně, tak aby pro správní a soudní řízení byly již k dispozici listinné důkazy. Ostatní zásahy Senátu do osnovy měly společný cíl: Při zajištění ústavního práva na informace současně garantovat i nedotknutelnost ústavního práva na soukromí, osobní čest a ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života.

Koncem února 1999 pozměněný návrh zákona o svobodném přístupu k informacím opět byl schválen Parlamentem a senátoři opět měli k tomuto návrhu množství výhrad. Několik senátních výborů doporučilo návrh zákona vrátit Poslanecké sněmovně k dalšímu přepracování. Podle předsedy ústavněprávního výboru Senátu Jiřího Vyvadila obsahoval návrh chybně formulované řízení o odvolání, některé pasáže této normy by proto zavdávaly příčinu ke kompetenčním sporům. Senátorům se také nelíbilo, že návrh zákona počítal v některých případech s tím, že lidé by úřadům za podání informací platili. "Vysoké náhrady by znemožnily občanovi tohoto zákona plně využívat," vysvětlil tehdy Vyvadil. Dodal, že senátoři požadují ve všech případech zcela bezplatné podávání informací. Připouštějí jen úhradu nezbytných výdajů, jako je např. kopírování dokumentů.

Zákon byl nakonec Parlamentem schválen 11. května 1999.

Za druhé. Návrh vycházel z následujících zásad. Občan má právo na informace o všem, co se ho týká; co není tajné či zcela soukromé, to je veřejné. Na přístup k informacím mají stejné právo všichni občané a ne jen novináři. Není třeba specificky odlišovat právo přístupu k informacím v různých oborech - např. v životním prostředí, v lidských právech apod. - různými normami.

Za třetí - obsah zákona. Současný zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, vznikl z důvodu potřeby právního předpisu, který by realizoval čl. 17 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje právo na informace ve veřejné správě jakožto jednu ze základních právních záruk zákonnosti při výkonu veřejné správy. Zákon o svobodném přístupu k informacím je obecnou právní normou, která zajišťuje právo veřejnosti na informace, které mají k dispozici státní orgány, orgány územní samosprávy, jakož i další subjekty, které rozhodují na základě zákona o právech a povinnostech občanů a právnických osob. Tyto povinné subjekty jsou návrhem zákona o svobodném přístupu k informacím zavázány především k tomu, aby zveřejňovaly základní a standardní informace o své činnosti automaticky tak, aby byly všeobecně přístupné.

A za poslední, za čtvrté - popis navrhovaných změn. K podrobnějšímu rozboru s vlastním vyjádřením se vyjádřím až v průběhu obecné rozpravy, takže nyní pouze stručně.

Hlavním cílem této novely je transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES o opakovaném použití informací veřejného sektoru, která je pro Českou republiku závazná. Při zpracování novely se vycházelo též z praktických zkušeností s dosavadní aplikací zákona. Zdrojem změn, které přináší tato novela, vedle zmíněné nutnosti harmonizace legislativy jsou dosavadní zkušenosti s aplikací zákona o svobodném přístupu k informacím. Ukázalo se, že některé požadavky toho zákona jsou překonané či nepraktické. Například poskytnout žadateli informace na žádost i přesto, že jsou v plné míře zveřejněny a odkaz na ně by byl vzhledem k okolnostem dostatečným vyřízením žádosti. V jiných případech naopak byly postupy dle zákona rozšířeny či upřesněny. Například rozšíření okruhu povinně zpřístupňovaných informací, institut odložených žádostí atd.

Navrhovaná novela zásadně nemění podmínky přístupu k informacím. Například i nadále má poskytující organizace právo na úhradu nákladů, ale cena za tyto informace nesmí být příliš vysoká. Novela dokonce umožňuje odvolat se k vyššímu orgánu, aby rozhodl o výši odměny. To byl nejčastější způsob zbavení se nutnosti podat informace ze strany úřadů. Novelizace tuto situaci řeší. Odstraňuje možnost vytvářet "trh s informacemi" stejně tak jako nerovné postavení, kdy si informace mohou pořídit pouze ti, kteří jsou ochotni za ně zaplatit. Nový paragraf také říká, že je-li učiněna žádost elektronicky, musí být podána prostřednictvím elektronické podatelny povinného subjektu. To je další pozitivní změna, jednoznačně určující, kudy musí elektronicky podaná žádost vstoupit na povinný úřad.

Novelizace je vyvolána jednou směrnicí Evropského parlamentu. Její implementace by byla jen na krátký odstaveček. Ministerstvo informatiky zpracovalo rozsáhlou novelu částečně i proto, aby omezilo divoké pozměňováky ve Sněmovně. Z devadesáti procent je novelizace přínosná. Ani Úřad na ochranu osobních údajů, který jsem při přípravě této zpravodajské zprávy oslovil, nemá k předložené novele žádné připomínky, jelikož novela svým obsahem nezasahuje do rámce již vymezeného § 2 odst. 3, podle něhož se na zpřístupňování osobních údajů tento zákon nevztahuje.

V tomto okamžiku bych svou zpravodajskou zprávu ukončil a těch zbývajících deset procent návrhů, které nebyly rozebrány, bych si nechal na obecnou rozpravu, do které se tímto hlásím. Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji vám, pane zpravodaji. Obecnou rozpravu otevírám v tuto chvíli, a jste prozatím jediný, kdo se přihlásil, takže vám dávám ihned slovo. Hovoří tedy pan poslanec Zbyněk Novotný.

Poslanec Zbyněk Novotný: Ještě jednou děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Dámy a pánové, vážená paní ministryně, hodlám vznést některé výhrady nebo pochybnosti, které mám k právě projednávané novele, a to nikoli snad proto, abych celou novelu navrhl k zamítnutí nebo abych vyvolal neřízenou smršť pozměňovacích návrhů, která celý zákon znehodnotí, ale proto, abych se pokusil tuto novelu zkvalitnit a učinit skutečně funkční. Jsem přesvědčen, že i předkladatel usiluje o totéž.

Stejně jako u zpravodajské zprávy rozdělil jsem svůj příspěvek do několika okruhů: 1. rozbor navrhovaných změn, 2. srovnání se zahraničím a 3. zhodnocení navrhované novely jako celku.

Za prvé - detailní popis změn. První změna se týká změny působnosti zákona o průmyslovém vlastnictví. Nově se výslovně stanoví, že se zákon nevztahuje na poskytování informací, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví.

Za další - dotazy na názory a podobně. I když to bylo již dostatečně výkladově stabilizováno, výslovně se stanoví, že povinnost poskytovat informace se netýká žádostí s dotazy na názory, budoucí rozhodnutí nebo právní a jiné výklady, a dále žádostí, jejichž vyřízení s sebou nese vytváření nových informací na základě konkrétního požadavku žadatele, jimiž jsou například rozbory, prognózy a srovnávací přehledy.

***