Neautorizováno !

(16.40 hodin)
(pokračuje Dundáčková)

Nevím, jestli vnímáte stejně jako já absurditu něčeho takového. A pokud ne, pokud mezi vámi jsou tací, kteří už po revoluci nepracovali v žádném podniku a také nikdy nepodnikali, aby měli představu, v jaké spleti paragrafů a v jakých podmínkách se nacházejí, tak se vám to pokusím vysvětlit na něčem trochu jiném, na něčem, co doufám, že vám všem bude bližší, a to například na rodině. Zkuste si prosím představit, že jakási asociace pro rodinu, složená ze spolku pro podporu rodiny na jedné straně a z proFemu na druhé straně, se dohodne na nějakých podmínkách, za kterých považuje za správné, abyste vychovávali své děti. Ve smlouvě, kterou uzavřou, stanoví, kdy vaše děti mají chodit spát, jaké tresty jim máte ukládat, kdy se s nimi máte učit apod. Přestože vy dobře víte, že vaše děti vyrůstají možná ve zcela specifických podmínkách, mají specifické nároky, které odpovídají jejich zdravotnímu stavu, rozvoji, zkušenostem, schopnostem, že možná v některých rodinách se do výchovy zařazují nejenom rodiče, ale i prarodiče, přesto budete svázáni někým, jehož rozhodování nemáte vůbec žádnou možnost ovlivnit.

Myslím, že snad na tomto příkladu, i když si uvědomuji, že je poněkud jiný, ale podstata zůstává stále stejná, je dostatečně poukázáno na absurditu toho, co chceme tímto návrhem zákona přijmout. A jakkoli se tváříme, že v podstatě vyšší kolektivní smlouva bude předpisem, který bude chránit i vlastně práva zaměstnanců malého zaměstnavatele, který ve skutečnosti žádné odbory ve své firmě zřízeny nemá, tak pravda je taková, že samozřejmě půjdeme proti zájmům těchto zaměstnanců, protože zaměstnavateli a také těm zaměstnancům už nedáváme šanci, aby si vyjednali podmínky, které právě vyhovují specifičnosti firmy, ve které pracují, práci, kterou vykonávají, jejich věkovému složení, dalším potřebám této firmy a zaměstnavatelů jako takových. Oni zkrátka jednou provždy budou svázáni předpisem, který nemohli žádným způsobem ovlivnit.

Proto vás prosím, abyste zvážili závažný krok, který bude znamenat zásadní omezení základního práva vlastnického, krok, který nepochybně povede k tomu, že znovu bude podána ústavní stížnost. A já jsem přesvědčena, že ústavní stížnosti bude také vyhověno, protože vláda se sice pokusila vypořádat s některými námitkami, které původní ústavní nález stanovil, ale učinila tak způsobem, který v žádném případě nenaplnil to, co měl Ústavní soud na mysli. Nečeká nás tedy nic jiného než omezení vlastnického práva, porušení ústavy, ústavní stížnost a nové zrušení. Já si myslím, že to je pro tuto Sněmovnu nic jiného než ostuda. Prosím vás, abyste velmi zvážili, o čem budete hlasovat.

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. O slovo se přihlásil místopředseda Poslanecké sněmovny pan Vojtěch Filip. Pan ministr stáhl svoji přihlášku, takže pan místopředseda má slovo.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážená paní předsedající, vážení členové vlády, paní a pánové, já bych chtěl pouze krátce reagovat na výzvy o tom, co je nebo není protiústavní, co je nebo není normální a co je možné upravit zákonem, resp. co je kolektivní smlouva vyššího stupně.

Kolegyni Dundáčkové ani nikomu z přítomných právníků v této Sněmovně jistě nemusím vysvětlovat, co to je postup per analogiam, to znamená postup podle něčeho, co už bylo přijato, co jinde platí a co jinde funguje. Příklad, který tady paní kolegyně Dundáčková uvedla s rodinou, není jen přitažený za vlasy. Je za prvé nevhodný, je když tak příkladem a contrario, protože jde přesně o jiné vztahy, než které jsou upraveny pracovněprávními předpisy. Pracovněprávní předpis a všechny pracovní smlouvy se vyznačují principem úplné nerovnosti. Prostě jeden přikazuje a druhý vykonává. To je princip, pro které vlastně v historii právní teorie v předminulém století začaly vznikat zvláštní pracovní právní předpisy, protože princip úplné rovnosti podle občanského práva na ně nebylo možné použít. To je jedna realita.

Druhá realita je ta, že vlastně takovou úpravu platnosti vyšších kolektivních smluv si vynutil sám život. A to paní kolegyně Dundáčková - a to bych jí chtěl vzkázat prostřednictvím paní předsedající - jistě dobře ví, a pokud to ví, tak podle mého soudu by měla i reálně uvažovat o situaci. Pokud to neví, tak je mi líto, že natolik se odtrhla od reality běžného života, protože zaznamenávám každé pondělí ve své poslanecké kanceláři v Českých Budějovicích minimálně jeden až dva útoky na principy pracovního práva, na to, jestli existuje nebo neexistuje pracovněprávní předpis, a na to, jestli vůbec může někdo založit, byť v malém podniku, odbory. Jestli chce konkrétní příklady, rád jí je sdělím, abych nezdržoval tuto Sněmovnu, po 19. hodině.

Já jsem přesvědčen o tom, že per analogiam platí také to, že pokud v určitém odvětví jsou upraveny vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem tak, aby to vyhovovalo zákonu, nikoliv nějakým obecným vztahům mezi vlastníkem podniku, tedy zaměstnavatelem a zaměstnancem, ale konkrétnímu oboru činnosti, tak tady jasně vidíme, že je zbytečné, aby někdo jiný vymýšlel stejný nebo obdobný předpis, a že stačí, když ho převezme a když pro to bude mít alespoň zákonný podklad, a to je právě zákon o kolektivním vyjednávání, případně další, mezinárodní smlouvy, které jsou platné, mají platnost i nad zákony České republiky, a je potřeba, abychom je respektovali stejně jako zákony České republiky, resp. Ústavu ČR.

Teď ke konkrétnu. Jsem přesvědčen o tom, že minimálně kdyby tyto kolektivní smlouvy vyššího typu platily v obchodě, tedy v obchodních řetězcích a v dopravě, tak by u nás vzniklo úplně jiné pracovněprávní prostředí. Podotýkám, že tato Sněmovna i se souhlasem ODS se přiklonila k sankcím, zejména mezi podnikateli v dopravě, kde sankce za porušení pracovněprávního předpisu, např. přestávek mezi dvěma směnami, se pohybuje v kategorii milionů korun. Protože víme, jaká je nehodovost - pan ministr vnitra sice odešel, ale pravděpodobně by potvrdil, co je nejčastější příčinou nehod na pozemních komunikacích. Nakonec budeme o tom příští týden hlasovat. Nedodržování těchto přestávek, dvojí výkazy práce u většiny dopravců, je nesporným příkladem toho, že řada zaměstnavatelů nerespektuje nejen kolektivní smlouvy vyššího typu, ale nerespektuje ani zákon, protože zákoník práce jednoznačně říká, jaká je minimální přestávka mezi dvěma směnami, jaký musí být odpočinek po určité době cesty. Vzpomeňte si, že nejpřísnějším státem v celé Evropské unii je na kontrolu přestávek u řidičů právě Spolková republika Německo. Znám osobně minimálně osmnáct - a teď to říkám zcela vážně, protože osmnáct řidičů za mnou přišlo - řidičů, kteří ve Spolkové republice Německo dostali pokuty od 500 eur do 2000 eur za to, že nedodrželi bezpečnostní přestávku po ujetí určitých kilometrů. Jestliže toto není přijatelné pro řadu českých dopravních firem, nemůžeme si divit, že místo toho, aby se samotní vlastníci těchto firem zamysleli nad tím, jak organizují práci, nezbývá než jim pomoci v organizaci tím, že přijmeme doporučení, resp. povinnost ve formě zákona.

Já jsem přesvědčen, že argumentace, kterou tady říkala kolegyně Dundáčková, nemá oporu v reálném životě, nemá oporu ani v tom, co rozhodl Ústavní soud. Jsem přesvědčen, že naše rozhodování je v souladu s ústavou, je zákonné, je ústavní a jako takové Ústavním soudem zrušeno nebude.

***