Neautorizováno !

(13.50 hodin)
(pokračuje P. Svoboda)

Myslím, že to je významné pro Českou republiku jako zemi, jíž jsou v této chvíli ještě ve spoustě ostatních členských zemí kladeny překážky volného pohybu pracovních sil.

Dámy a pánové, v duchu výše řečeného si dovolím navrhnout v podrobné rozpravě usnesení, které by mělo obsahovat tři body; mimo obligátního vzetí na vědomí té samotné zprávy bych si dovolil předložit i žádost o předložení národního lisabonského programu Sněmovně, takže z toho je zřejmé, že navrhuji, aby se ještě někdy v budoucnu, a to pravděpodobně ne jednou, lisabonským programem, v tomto případě na národní úrovni, Poslanecká sněmovna zabývala. Jako třetí si dovolím na vládě požadovat, koneckonců jako už na výboru pro evropské záležitosti, aby věnovala zvýšenou pozornost právě volnému pohybu osob, a přidávám k tomu i služeb v rámci naplňování této Lisabonské strategie.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu zpravodaji, předsedovi výboru pro evropské záležitosti Pavlu Svobodovi, a otevírám obecnou rozpravu, do které mám v tuto chvíli osm přihlášek. Prvním přihlášeným je pan poslanec David Šeich, připraví se pan poslanec Václav Exner. Prosím, máte slovo.

Poslanec David Šeich: Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi provést vlastní hodnocení střednědobého hodnocení Lisabonské strategie, které nám bylo předloženo vládou.

Barrosova komise přehodnotila dosavadní Lisabonskou strategii, vypustila zcela nerealistické cíle včetně cíle dohnat Spojené státy americké do roku 2010. Evropská komise se tak pokusila odříznout od neslavné historie dřívější Lisabonské strategie bez reálných výsledků, bez reálného dopadu na evropskou ekonomiku. Přispěly k tomu také krize velkých evropských ekonomik, jako krize francouzské a německé ekonomiky.

Já se domnívám, že původní Barrosův záměr byl záměrem správným, transformovat nerealistické vize a nerealistické cíle do konkrétního programu, který by bylo možné splnit a soustředit se více na zaměstnanost a hospodářský růst. Bohužel, v závěrech Rady se takovéto konkrétní transformační kroky dočíst už nemůžeme. Všechny tyto snahy končí dalšími kompromisy, které bohužel povedou do stejné slepé uličky jako kompromisy předchozí. Barrosův pokus o změnu kursu směrem k reálnému životu, k rozvoji zaměstnanosti a ekonomickému růstu, by mohl být lepším než tragické přešlapování.

Zásadní problémy Lisabonské strategie jsou však tyto:

Evropa se nevzdává socialistického snu o evropském sociálním státu. To je problém klíčový, který musí vždy někdo zaplatit, a postupně už ani není, kdo by tento dluh evropských sociálních států platil, protože podle socialistického hesla všichni se postupně stávají chudými. Dalším závažným problémem je, že zůstává malá důvěra Evropské komise ve svobodné podnikatelské prostředí, jeho invenci a celkově pozitivní dopad na rozvoj evropských ekonomik. Přetrvává stále iluze, že centrální plánování na úrovni národních států i celé Evropské unie a sociální inženýrství s tím spojené povedou k větší invenci, k většímu hospodářskému růstu než invence a rozvoj svobodného podnikání. Zůstává také obrovský rozpor mezi slovy a skutky v orgánech Evropské unie. To si myslím, že není faktor zanedbatelný. Rozpor mezi slovy a skutky je červenou linií, která se táhne všemi podobami Lisabonské strategie.

Proveďme prostou analýzu pojmů, které jsou v textu střednědobého hodnocení obsaženy. Tyto pojmy jsou například: opatření na zlepšení řízení Lisabonské strategie; vytváření strategických zpráv; zavedení integrovaných hlavních směrů; členské státy posílí koordinaci na národní úrovni a jmenují národního koordinátora pro Lisabonskou strategii; členské státy budou každoročně předkládat zprávy; Evropská komise bude každoročně předkládat zprávy; Evropská rada vyhodnotí dosažený pokrok a rozhodne o nezbytných úpravách integrovaných směrů; Evropská rada hodlá přijmout deklaraci základních vůdčích principů udržitelného rozvoje.

To jsou některé vyjmenované pojmy a statusy, které mají být nově implementovány v této obnovené Lisabonské strategii. Nejenže těmto pojmům nemohou rozumět občané, ani já jim příliš nerozumím, a říkám to opravdu upřímně. Nerozumějí jim ani podnikatelé, protože kdyby operovali v těchto pojmech, již dávno by se svými rodinami pomřeli hlady. Těmto pojmům málo mohou rozumět ekonomové, kteří se opírají o přesvědčení, že tržní principy, principy soutěže a zdravé konkurence, mohou jediné vést k ekonomickému růstu a prosperitě Evropy. I ti ekonomové, podnikatelé a občané, kteří věří, že nemůže prosperovat stát bez prosperujících podniků, že nemůže prosperovat Evropa bez volného a liberálního evropského trhu, těmto pojmům Lisabonské strategie mohou jen málo rozumět.

Kromě toho pojmy jako "vyhodnocení dosavadního pokroku, opatření na zlepšení a posílení řízení, zmobilizovat všechny možné zdroje, národní program reforem či tříletý cyklus" se nám mohou zdát pojmy důvěrně známými z doby nedávno minulé. Jen tříletý cyklus se tehdy jmenoval pětiletka. Je také třeba oprávněně přiznat, že vůdčí princip udržitelného rozvoje je pojmem skutečně novým. Znali jsme sice některé vůdčí principy, ale vůdčí princip udržitelného rozvoje je skutečně pojmem, který je teprve výdobytkem Evropské komise.

Z těchto pojmů vyplývá, že Evropská komise se nepoučila o důvodech krachu minulé Lisabonské strategie. Ekonomický růst totiž není možné vnutit shora rozhodnutími, zprávami, sociálními intervencemi ani dotačními a podpůrnými programy, ale jen vytvářením dobrého podnikatelského prostředí pro invenci a rozvoj podnikání. Návrhy na obnovení Lisabonské strategie se tak vystavují podezření, že se jedná spíše o dokumenty v duchu perestrojky než o vizi skutečně prosperující a tržní Evropy.

Významným problémem zůstává fatální rozpor mezi slovy a skutky ve strukturách Evropské unie i v činech národních států. Já si myslím, že rozpor mezi slovy a skutky je velmi podstatný fenomén, kterého si je třeba ve staré i v obnovené Lisabonské strategii velmi pozorně všímat. Evropská komise například vyzývá členské státy ke snížení byrokracie. To je cíl dobrý. Jak ho ale mají členské státy dosáhnout a současně jmenovat národní koordinátory Lisabonské strategie, podávat pravidelné zprávy Evropské komisi a plnit řadu dalších, Evropskou komisí vynucených byrokratických úkolů?

Rozpor mezi slovy a skutky je bohužel daleko hlubší a daleko zásadnější. Evropská komise ani evropské státy se nedokázaly jasně rozhodnout mezi neudržitelným evropským sociálním modelem a zvýšenou výkonností ekonomiky. Je to stejné jako s dětským přáním mít vše, když se malé dítě má rozhodnout mezi zmrzlinou a čokoládou. Dospělí vědí, že obojí mít nemohou, děti si přejí oboje, přejí si zmrzlinu i čokoládu. Evropská komise si přeje evropský sociální model i výkonnou a silnou evropskou ekonomiku a nechápe, že obojí najednou mít prostě nemůže.

Poslední summit Evropské rady pak považuji za ukázkový a skandální příklad rozporu mezi slovy, skutky, mezi deklaracemi a činy. Evropská rada, jejíž členové velmi silně podporují novou Lisabonskou strategii, současně dokázala rozhodnout o zdevalvování Paktu stability a růstu, a zničila tak jediný základ zdravých evropských financí, který je současně jediným možným základem pro zdravé evropské hospodářství. Evropská rada učinila také mrzký ústupek Francii před referendem o euroústavě a stáhla směrnici o liberalizaci služeb.

***