Neautorizováno !

(9.20 hodin)
(pokračuje H. Šedivá)

I tak za účelem sporu uzavřelo Ministerstvo zdravotnictví v květnu 1998 smlouvu na poskytování právních služeb s advokátní kanceláří dr. Rabana, který vyhlídky na změnu ve sporu hodnotil jako optimistické. Dne 27. května 1998 rozhodčí senát přezkumný vydal rozhodčí nález, kterým potvrdil výsledky mezitímního rozhodčího nálezu ze dne 19. března 1997. V červnu 1998 je podávána soudům žaloba na neplatnost rozhodčí smlouvy a zrušení obou uvedených rozhodčích nálezů. Společnost Diag Human vzápětí reagovala předložením nabídky smíru, o které byl informován ministryní zdravotnictví Zuzanou Roithovou i předseda vlády České republiky. V září 1998 ministr Ivo Svoboda doporučil ministru zdravotnictví Ivanu Davidovi přistoupit na smír až po vyčerpání všech právních možností se souhlasem vlády České republiky. Ta se však předloženými materiály ohledně probíhajícího sporu nezabývala. Dále Ministerstvo zdravotnictví písemně vyzvalo Úřad pro ochranu hospodářské soutěže k zahájení správního řízení, který ale konstatoval, že v dané věci nelze správní řízení vést. Znalci společnosti Diag Human vyčíslili náhradu škody v rozmezí 3 až 4 miliardy, a proto společnost Diag Human nabídla Ministerstvu zdravotnictví kooperaci při zpracování krevní plazmy a prominutí části nároků na náhradu škody, která nebyla akceptována, i když všechny názory v právních rozborech, které si vyžádalo Ministerstvo zdravotnictví, nedávaly České republice takřka žádnou naději na úspěch.

Ministr zdravotnictví Bohumil Fišer vzhledem k narůstající složitosti a závažnosti předložil věc do vlády České republiky, která ji dne 22. listopadu 2000 projednala ve stupni utajení "vyhrazené". Ministerstvo obdrželo zmocnění ke zpětvzetí podaných soudních žalob a vrácení věci do rozhodčího řízení k určení výše nároku za předpokladu, že společnost Diag Human promine část úroků z prodlení a svoji pohledávku nepostoupí jiné než Konsolidační bance. Bohumil Fišer si nechal vypracovat expertizy od Právnické fakulty Masarykovy univerzity Brno a Ústavu státu a práva Praha zaměřené k rozhodčímu řízení a nechal připravit návrh smlouvy o společném postupu ve sporu o náhradu škody. V tom viděli experti šanci spočívající ve zpochybnění výše požadované kompenzace.

Dne 10. prosince 2001 ministerstvo ukončilo smlouvu s dr. Rabanem a uzavřelo se společností Diag Human smlouvu o společném postupu ve sporu o náhradu škody, přičemž v čl. 4 obě strany na podnět Ministerstva zdravotnictví zakotvily závazek vzájemné povinnosti mlčenlivosti. Dále byl vybrán jako zástupce Ministerstva zdravotnictví dr. Blažek a znalci Horský a Svoboda vypracovali v květnu 2002 znalecký posudek. V roce 2002 v červnu byl rozhodčím senátem vydán částečný rozhodčí nález, podle kterého je žalovaná strana povinna zaplatit společnosti Diag Human finanční částku cca 326 milionů. Tato částka vznikla právě ze znaleckého posudku, který byl vypracován v nižší částce, tzn. ze znaleckého posudku znalců Horského a Svobody. Ministerstvo zdravotnictví opět žádá o přezkum a dne 16. prosince 2002 přezkumný rozhodčí senát potvrzuje, že žalovaná strana je povinna zaplatit finanční částku ve výši 326 milionů korun, s tím, že o definitivní finanční částce bude rozhodnuto v konečném nálezu. Přezkumný senát dále doporučil sporným stranám smírnou dohodu.

Vláda České republiky usnesením z ledna 2003 vzala na vědomí rozhodnutí přezkumného rozhodčího senátu a schválila uvolnění finančních prostředků z vládní rozpočtové rezervy. Dne 15. ledna 2003 byla provedena úhrada ve výši 326,6 milionu korun na bankovní účet společnosti Diag Human.

V únoru 2003 prostřednictvím svého hlavního představitele Josefa Šťávy požadovala od České republiky společnost Diag Human zaplacení finanční částky cca 3 miliony 814 tisíc (3,814 mld. - viz zpráva) formou splátkového kalendáře. Ministerstvo zdravotnictví tehdy pod vedením ministryně Marie Součkové na toto reagovalo podáním žalob, žádostí a vyjádření většinou prostřednictvím od 2. června najatého smluvního advokáta dr. Nováčka. Konkrétně se jednalo o žaloby na neplatnost článku 4 smlouvy o společném postupu ve sporu o náhradu škody, dále o odvolání proti tomuto rozhodnutí, žalobu na obnovu řízení rozhodčímu senátu, žalobu na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a žádosti na urychlení postupu řízení o podaných žalobách. Všechny tyto žaloby byly postupně příslušnými soudy zamítnuty.

Ministr Jozef Kubinyi rozhodl spory, kdo je oprávněn za stát jednat, zda Ministerstvo zdravotnictví, nebo Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a proto dne 15. června 2004 protokolárně předal dosud shromážděnou dokumentaci Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Současně nový ministr zdravotnictví ukončil i pro Ministerstvo zdravotnictví nevýhodnou smlouvu o poskytování právních služeb advokátem dr. Nováčkem.

Dne 30. července 2004 vyzval rozhodčí senát obě strany k podání návrhu otázek pro zpracování znaleckého posudku. Tyto otázky byly předány a v současné době se zpracovává znalecký posudek.

Komise zhodnotila, že zásadní věcnou chybou bylo již v září 1996 to, že ve funkci ministra zdravotnictví působil Jan Stráský. - Nemyslím, že to byla chyba, ale chybou bylo to, že ministr Jan Stráský prostřednictvím Ministerstva zdravotnictví přistoupil na to, aby vzniklý spor byl řešen v rozhodčím řízení, a nikoliv v řízení soudním. Argumenty tehdejších náměstků ministra zdravotnictví Josefa Suchopára a Aleše Dvouletého poukazující na vyšší rychlost rozhodčího řízení v porovnání s řízením soudním a tomu odpovídající nižší úroky v případě prohry České republiky v započatém sporu se ukázaly ve světle následujícího dění jako zcela chybné. Volba rozhodčího řízení je o to nepochopitelnější, vezmeme-li v úvahu existenci doporučení dvou tehdejších místopředsedů vlády upřednostňujících řízení soudní, dále do té doby takřka žádné praktické zkušenosti s rozhodčím řízením, a v neposlední řadě do značné míry omezená, ne-li vyloučená možnost přezkumu rozhodčích nálezů. Ministerstvo zdravotnictví svými obstrukcemi, námitkami, podjatostí, řadou právních analýz, znaleckých posudků, stanovisek a různých žalob, evidentně od počátku zcela zbytečně a zjevně marných, prodlužovalo celé sporné řízení, ve kterém původní požadavek společnosti Diag Human na úhradu vzrostl ze 197 milionů až na několik miliard dosud.

Dále nelze pominout i tu skutečnost, že byly zcela zbytečně vydány desítky milionů korun za zmíněné znalecké posudky a odborné posudky, za právní analýzy a za právní zastupování. Ministerstvo zdravotnictví také nerespektovalo usnesení vlády České republiky z listopadu 2000 a pokračujícími návrhy prodlužovalo řízení. Ministr zdravotnictví Bohumil Fišer do smlouvy o dalším postupu ve sporu o náhradu škody prosadil již zmíněný článek o povinnosti mlčenlivosti.

Toto platí i pro období, kdy v čele stála ministryně Marie Součková, která završila nedobrý dojem o Ministerstvu zdravotnictví tím, že bez výběrového řízení uzavřela smlouvu o poskytování právních služeb s advokátem Zdeňkem Nováčkem za paušální odměnu 10 milionů, čímž závažným způsobem porušila zákon o zadávání veřejných zakázek.

Pokud se týká vyplacení částky 326 milionů, což bylo důvodem pro zřízení této vyšetřovací komise, zde nedošlo k porušení zákona, neboť tato částka byla vyplacena na základě pravomocného rozhodnutí rozhodčího senátu.

V souhrnu lze říci, že činnost Ministerstva zdravotnictví v probíhajícím sporu až do poloviny června loňského roku, byť byla motivována snahou omezit hrozící škodu na minimum, měla v určitých obdobích znaky chaotičnosti a nekoncepčnosti, které v konečném výsledku vyzněly jako kontraproduktivní.

***