Neautorizováno !

(9.10 hodin)

Ministryně zdravotnictví ČR Milada Emmerová Veřejně sdělené argumenty pana prezidenta tedy postrádají věcné odůvodnění. Jde tedy evidentně o účelovou manipulaci, která však svými důsledky silně znepokojuje nejen veřejnost, ale i vás. A kdo z nás by si troufl veřejně sdělovat, nebo dokonce nabádat své kolegy k protizákonnému jednání, které nerespektuje lidská práva? Důsledkem vypovězení smluvních vztahů se zdravotními pojišťovnami by totiž vznikl stav nenaplnění lidského práva na zdravotní péči.

Tristní na celé nedávné události kolem stomatologické komory je riziko, že některý z účastníků zdravotnického systému se může chovat jako monopol, to je, že nám chybějí v této souvislosti potřebné antimonopolní nástroje. Ovšem z hlediska stranickopolitického boje může i monopol být posvěcen jako vhodný prostředek. Rukojmím se ale stává občan, který výroky pana prezidenta Pekárka vezme vážně, protože podobné troufalosti z úst lékaře ve svém životě ještě neslyšel. V takovém případě si ovšem musíme klást otázku, jakými způsoby lze tak neodpovědnému jednání zabránit. A zjišťujeme, že v porovnání s právní úpravou zdravotnických komor v Německé spolkové republice nebo v Rakousku máme v České republice mezery, které umožňují tak společensky neodpovědné jednání.

Málokdo si asi položí otázku nebo je vůbec ochoten uvažovat nad tím, zdali opakující se vznik deficitu Všeobecné zdravotní pojišťovny není podmíněn například chybným politickým rozhodnutím při přijetí zákona číslo 592/1992 Sb., o pojistném na zdravotní pojištění, zda to není náhodou existence nespravedlivého a věcně chybného přerozdělovacího mechanismu příjmů zdravotních pojišťoven. Nevedou právě takto vzniklé přebytky u zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven k deficitu v případě VZP? To by pak ale znamenalo, že Parlament má v ruce onen potřebný kouzelný proutek, který může vyřešit systémově jednou provždy pravou příčinu vzniku deficitu VZP. Znamenalo by to ale také, že bychom se měli snažit hledat skutečné příčiny problémů a neuspokojovat se jenom mediálním obrazem jako východiskem politického rozhodování a reflexe společenského vývoje.

Ti z vás, kteří zde působíte delší dobu, si jistě vzpomenete, že Ministerstvo financí ve svých stanoviscích opakovaně po roce 1995 upozorňovalo na systémovou chybu v přerozdělování příjmů zdravotních pojišťoven, a to v přímé souvislosti s deficitem VZP… (Otáčí se na předsedajícího.)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Paní ministryně, rozumím vašemu pohledu, který směřuje sice na mne, ale já ho odrážím na pana poslance a předsedu Kováčika, na pana poslance Kopeckého, a žádám je o klid. Ano, pane Kopecký, je to tak. Žádám vás, abyste věnoval pozornost vystoupení vaší ministryně. Děkuji za pochopení.

Ministryně zdravotnictví ČR Milada Emmerová Proč se nám nepodařilo v loňském roce tento problém rázně vyřešit? Kdo vlastně rozmělnil vládní návrh stoprocentního přerozdělení příjmů pojišťoven s platností již od července 2004? Nedošlo k tomu náhodou v Senátu? A nebyl to shodou okolností zrovna pan senátor Tomáš Julínek? Komu by si tedy měli distributoři léčiv stěžovat na prohlubující se deficit VZP? V tomto případě by bylo vhodné si sebekriticky přiznat, kde vznikla tak závažná chyba. Deficit VZP je totiž v současnosti naprosto klíčovým problémem českého zdravotnictví. Jeho příčina je dostatečně zjevná, stejně jako možnost jeho nápravy.

Zrovna tak mohu se vší odpovědností sdělit, že systém veřejného zdravotního pojištění není na pokraji krachu díky tzv. úhradové vyhlášce, jak nám sděluje kreativně pojatá virtuální realita našich médií nebo iniciativa paní poslankyně Talmanové. Tyto skutečnosti ovšem leccos vypovídají o politickém a mediálním stylu v naší společnosti. Je přece evidentní, že v oblasti správy a řízení systému veřejného zdravotního pojištění existuje sdílená odpovědnost, která vyžaduje od všech zúčastněných aktivní přístup, a nikoli vymlouvání se jeden na druhého v médiích nebo na jiném fóru.

Aplikace vyhlášky o úhradách byla na Ministerstvu zdravotnictví diskutována s řediteli zdravotních pojišťoven. Nechci tím zároveň tvrdit, že je tato vyhláška bezproblémová, ale je zapotřebí její základní parametry vnímat také v kontextu zdravotně pojistných plánů, existujícího deficitu VZP a jeho příčin, vývoje výdajů v oblasti léčiv, dále pak v kontextu řídicí praxe samotných zdravotních pojišťoven a poskytovatelů zdravotnických služeb. Abychom mohli seriózně posuzovat vývoj v praxi, potřebujeme mít k dispozici řadu zpětných vazeb. Současně se vznikajícími problémy se je snažíme ve spolupráci s pojišťovnami a dalšími představiteli diskutovat a řešit.

Moje dosavadní zkušenosti s vyhláškou o úhradách, s přípravou a obsahem zdravotně pojistných plánů a jejich vztahu k dalším rozhodovacím procesům v rámci dohodovacích řízení nevedou k formulaci otázky ohledně nevhodnosti uspořádání celého procesu. Ukázalo se, že obdobný kritický pohled na existenci takto nastavených pravidel a hlavně špatné návaznosti rozhodovacích procesů mají i četní další aktéři zdravotní politiky. Jedním z potřebných reformních kroků by tedy mělo být časové propojení a provázání přípravy zdravotně pojistných plánů pojišťoven a souvisejících parametrů, které jsou nyní předmětem dohodovacích řízení nebo vyhlášky o úhradách v případě nedohody.

Možná více než vy zde jsem zděšena některými jinými skutečnostmi, které souvisejí s kvalitou přípravy rozhodovacích procesů v systému veřejného zdravotního pojištění. Ministerstvu zdravotnictví v tomto směru chybí celá řada analytických podkladů. Za takové situace se nelze divit, že meziroční růst výdajů na léčiva se pohybuje nad deset procent, což nemůže ekonomicky limitované zdravotnictví bez bilančních nerovnováh unést.

Seznam problémů a nepotěšitelných skutečností by zjevně byl ve skutečné realitě mnohem delší a závažnější. Přes to vše se domnívám, že tyto problémy jsou řešitelné. Silně limitujícími faktory jsou však čas, lidské dovednosti a znalosti, snadná dostupnost informací a poznatků a také politická vůle, která oplývá odpovědností vůči společnosti. Těmito faktory je omezena i naše rozvíjející se demokracie.

Také je mi zřejmé, že každý z nás pohlížíme na zdravotnictví, jeho problémy a možné způsoby dalšího vývoje poněkud odlišně. Záleží to často na pozici, kterou zaujímáme. Jinak pohlíží na zdravotnictví lékař ze své ambulance, jinak úředník státní správy a jinak jistě zvolený politik v závislosti na svém momentálním postavení v politickém systému. Podstatné je, abychom dokázali vzájemně komunikovat a rozvíjet naše poznatky natolik kulturně, abychom dospěli k větší shodě v posuzování těch nejnaléhavějších otázek. Byla by škoda, kdyby i zdravotnictví se stalo obdobou politické honby na čarodějnice. Jsem ale optimista, a proto vyzývám k věcně zaměřenému dialogu.

Po této úvodní reflexi některých vámi samotnými zmíněných problémů bych si dovolila konstatovat, že množina problémů a rozvojových příležitostí českého zdravotnictví je ve skutečnosti tak rozsáhlá, že ji bylo nutno v návrhu koncepce i ve stručném přehledu jenom asi na čtyřech stránkách rozčlenit do deseti následujících okruhů, které vyjmenuji:

***