Neautorizováno !

(15.40 hodin)

Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu poslanci Seďovi. Prosím nyní o slovo pana poslance Jaroslava Lobkowicze. Po něm bude hovořit pan poslanec Jiří Karas.

Poslanec Jaroslav Lobkowicz: Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, 20. století bylo stoletím migrace a emigrace, když začátkem 20. století mnoho našich občanů Čechů opustilo Čechy, stěhovali se do Ameriky. Tak se to též dělo během první republiky a po druhé světové válce. Po druhé světové válce mnoho statisíců obyvatel opustilo naši republiku.

Je škoda, že druhá polovina 20. století opuštění republiky považovala za trestný čin. Do té doby to nikdy trestné nebylo. A mnozí naši občané, kteří tehdy opustili republiku, jelikož byli vlastenci a nechtěli ztratit veškeré kontakty s naší republikou, tak si to takzvaně dávali do pořádku s naším státem, to znamená, žádali o zproštění českého občanství. Je to opravdu jedinečné na světě. Jsou státy, kde občanství je tím, že se narodili - třeba Němci, dávají občanství tomu, kdo má německou krev, Angličanem se může stát ten, kdo se narodil na některém světovém moři, Maďaři prohlásili za maďarské občany všechny, co původně byli Maďaři, i když už dneska maďarsky pořádně nemluví, ale jaksi mají maďarská jména a mohou i volit. Francie - stačí, když se člověk narodí ve Francii a jeden z rodičů je Francouz, a mají nárok na občanství, které nikdy nemohou ztratit. U nás bylo velice jednoduché občanství ztratit a je velice těžké ho znovu nabýt.

Zákon, který zde máme, který povoloval jenom do určitého limitu, do určité doby žádat zpátky o občanství, myslím nebyl úplně v pořádku. To by mělo být právo, které by měl mít člověk stále, až do své smrti. Teprve po smrti člověk již občanství nenabývá.

Proto jsem plně pro, aby tento zákon byl propuštěn do dalšího čtení, a věřím, že ve výborech se najde - jistě budou nějaké pozměňovací návrhy, ale jistě se najde řešení, které pomůže všem našim krajanům, kteří jsou v cizině a kteří se cítí stále jako čeští občané. Děkuji. (Potlesk US-DEU a KDU-ČSL.)

Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Já děkuji vám, pane poslanče, za tento příspěvek do rozpravy a prosím o slovo pana poslance Jiřího Karase.

Poslanec Jiří Karas: Vážená paní místopředsedkyně, dámy a pánové, dovolte, abych zde vystoupil i jako předseda podvýboru pro styky s krajany. Z tohoto titulu mám možnost se poměrně často setkávat s našimi krajany a znát jejich příběhy spojené s odchodem do ciziny. Někteří z vás rovněž tyto skutečnosti znají ze zahraničních cest, kde se s našimi krajany setkáváte.

Rád bych vám, dámy a pánové, přečetl první odstavec zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, který jasně zdůvodňuje záměr, který vedl obě komory Parlamentu ČR k přijetí tohoto zákona: Parlament ve snaze zmírnit následky některých křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, vědom si, že zahraniční Češi a krajané přispívají k udržování a pěstování národního kulturního dědictví, jakož i k prohlubování vztahů sounáležitosti s Českou republikou a že český exil vyvíjel v emigraci významnou duchovní, politickou a kulturní činnost ve prospěch obnovení svobody demokracie ve své vlasti a tato činnost si zasluhuje mimořádného uznání, se usnesl na tomto zákoně České republiky…

Dámy a pánové, zejména bych zdůraznil část týkající se činnosti ve prospěch obnovení demokracie ve své vlasti a snahy podporovat dobré jméno České republiky v zahraničí. Vždyť právě krajané jsou nejlepšími vyslanci a velvyslanci naší republiky v zahraničí.

Vzhledem k tomu, že v minulosti často v souvislosti s tehdejší společenskopolitickou situací docházelo k odchodům českých, resp. československých státních občanů do ciziny, byl v roce 1990 vydán zákon č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství. Tento zákon se bohužel ale zcela nevyrovnal se všemi problémy, které vyvstaly v souvislosti s navracením státního občanství bývalým občanům. Proto v roce 1999 byl přijat zákon č. 193/1999 Sb., umožňující osobám, které pozbyly státní občanství Československé republiky, Československé socialistické republiky, České socialistické republiky nebo České republiky v období od 25. února 1948 do 28. března 1990 propuštěním ze státního svazku nebo v souvislosti s nabytím státního občanství jiného státu, s nímž měla nebo má Česká republika uzavřenu smlouvu upravující otázku zamezení vzniku dvojího státního občanství, nabýt státní občanství České republiky na základě prohlášení o státním občanství České republiky.

Platnost tohoto zákona skončila v září loňského roku a naše zastupitelské úřady mají stále žádosti o vydání státního občanství. Pro ukázku si vám dovolím přečíst statistiku zastupitelského úřadu ve Washingtonu, týkající se počtu prohlášení o nabytí občanství dle projednávaného zákona. Zastupitelský úřad, rok 2000 - celkem 1272; rok 2001 - pokles - 556; 2002 - pokles - 475; rok 2003 - obrat - 635; a do 2. září 2004 již 1244. Z těchto údajů, dámy a pánové, je patrné, že zájem o státní občanství u našich krajanů stále roste namísto toho, aby postupem doby klesal. Proto se domnívám, že platnost pěti let u tohoto zákona byla krátká a je zapotřebí ji prodloužit. Tento zákon zde neprojednáváme poprvé, ale poprvé se navrhovatel kvůli reakcím na předchozí novely omezil pouze na vypuštění paragrafu 5.

Dámy a pánové, už na závěr bych rád dodal, že schválením tohoto senátního návrhu zákona v prvním čtení dáme jasné gesto našim krajanům, že se o jejich situaci zajímáme, máme snahu ji řešit a dáme možnost výborům k jeho podrobnější rozpravě, kterou si jistě návrh tohoto zákona zaslouží.

Dámy a pánové, děkuji za vaši pozornost.

Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám, pane poslanče. Nemám žádnou další přihlášku, ale vidím zvednutou ruku pana poslance Laštůvky, který má nyní slovo.

Poslanec Vladimír Laštůvka: Děkuji, paní předsedající. Dámy a pánové, dovolte mi několik slov k tomuto tématu, rovněž z vlastní a osobní zkušenosti. Já bych vás chtěl požádat a chtěl bych se připojit k těm, kteří plédují za to, abychom tuto předlohu pustili do druhého čtení. Zkušenost, kterou mám z několika posledních cest z posledních měsíců - v Peru, v Argentině, ve Spojených státech, tváří v tvář našim bývalým občanům, našim krajanům, musím říci, že cítím často zahanbení nad tím, že domovina, k níž oni vzhlížejí a po desetiletí mají k ní nějaký hluboký vztah, není schopna ani tak elementárního gesta, které v tento okamžik tato předloha požaduje a nabízí.

Já vás prosím, i když rozumím námitkám, které tady zaznívají - propusťme tuto předlohu do druhého čtení, podrobme ji věcné debatě v zahraničním výboru, v dalších výborech, hledejme východisko, kterým vyhovíme našim krajanům, kteří žijí po desetiletí ve světě, vzdáleni od své domoviny, od své otčiny, aby navázali a aby měli nadále tento intenzivní vztah k místu, odkud vzešli oni nebo jejich rodiče. Dámy a pánové, prosím vás, propusťme to do druhé ho čtení. Děkuji vám za pozornost.

Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám, pane poslanče. Viděla jsem zvednutou ruku jednak pana zpravodaje, pana poslance Tomíčka jako druhého. Takže nyní má slovo pan poslanec Václav Votava, poté pan poslanec Tomíček.

***