Neautorizováno !

(10.00 hodin)
(pokračuje Dostál)

Jedno z těchto ustanovení znělo: Registrovaná církev a náboženská společnost může navrhnout k evidenci orgán církve a náboženské společnosti nebo řeholní a jinou církevní instituci založenou v církvi, v náboženské společnosti podle jejich vnitřních předpisů za účelem organizace vyznávání a šíření náboženské víry jako právnickou osobu podle tohoto zákona - dále jen právnická osoba. Opakuji: registrovaná církev může navrhnout k evidenci orgán církve. V té souvislosti se nikde neříká, že jediné evidenční místo musí být Ministerstvo kultury. Tím bylo zrušeno vymezení pojmu církevní právnická osoba a obsah tohoto pojmu se stal zcela nejasným. Ústavní soud pak tento pojem používal v odůvodnění svého nálezu, a to na různých místech v různém významu, např. v zúženém významu jako subjekt založený církví, ale ještě neevidovaný podle zákona, ačkoliv takový termín ve svých dokumentech žádná církev nepoužívá.

Ústavní soud na druhé straně velmi správné deklaroval, že církve jako soukromoprávní subjekty mají právo zakládat různé právnické osoby, a to samozřejmě i takové osoby, které mají podnikatelský charakter. Protože se soustředil na problém jejich evidence na Ministerstvu kultury, nebylo v tomto odůvodnění řečeno, že tak církve samozřejmě mohou činit i podle jiných zákonů. Asi bylo chybou, že z předcházejícího zákona 308/1991 nebylo převzato toto duplicitní ustanovení. Registrující orgán vede evidenci všech právnických osob podle tohoto zákona, včetně těch, které odvozují svou právní subjektivitu od církví a náboženských společností, pokud nepodléhají jiné evidenci či registraci. Tím bohužel samozřejmě vznikl v některých - a to zdůrazňuji - církevních kruzích dojem, že všechny subjekty založené církví, včetně subjektů podnikatelských, musí být evidovány na Ministerstvu kultury. Proto chceme toto ustanovení do zákona o církvích znovu vložit - § 15a odstavec 2 novely zákona - byť by ho mnozí právníci mohli považovat za nadbytečné.

Následně začal být na Ministerstvo kultury a samozřejmě i na mne osobně vyvíjen opravdu neskutečný tlak, aby rozsah evidence Ministerstvo kultury rozšířilo, tj. aby evidovalo všechny subjekty založené církvemi, tedy i ty, které lze zapsat do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku. Po dalším nálezu Ústavního soudu začalo Ministerstvo kultury evidovat charity a diakonie. Ale tím to neskončilo. Na Ministerstvo kultury začal být vyvíjen nátlak - a to dávejte pozor - aby Ministerstvo kultury evidovalo např. školy a školská zařízení, aby evidovalo církevní nemocnice, ale dokonce aby evidovalo tzv. Institut komunikace, který je charakterem naprosto jasné obchodní společnosti.

Mám však za to, že o rozsahu evidence podle zákona o církvích je oprávněn rozhodnout pouze Parlament, nikoliv církve, nikoliv ministr kultury. A Parlament by tak měl samozřejmě rozhodnout nikoliv na základě nějaké řekl bych objednávky či nátlaku. Proto jsem o tomto problému informoval vládu, která mi 6. srpna 2003 uložila vypracovat návrh novely zákona s tímto zadáním: Za prvé - byl jsem povinen přesně vymezit subjekty, které budou na Ministerstvu kultury evidovány. Kromě subjektů, které měly být evidovány před nálezem Ústavního soudu, umožnit i evidenci zařízení poskytujících obecně prospěšné služby, tj. např. charity, diakonie a jiná podobná zařízení sociálního či zdravotního charakteru. Ze zákona jsem měl odstranit nejasný pojem "církevní právnická osoba". Pro subjekty založené církvemi a náboženskými společnostmi pro konání obecně prospěšných činností, jako jsou charity a diakonie, jsem dostal za úkol navrhnout podmínky jejich činnosti odpovídající podmínkám stanoveným v zákoně o obecně prospěšných společnostech. Jinými slovy - vláda chtěla, aby do jisté rovnováhy se tedy dostaly jak organizace a zařízení řekl bych světského charakteru, tak na straně druhé organizace církevní.

Také jsem měl stanovit, že evidence právnických osob založených církvemi a náboženskými společnostmi nemůže a ani nesmí nahrazovat splnění podmínek pro výkon předmětů činností stanovených jinými zákony. Tyto úkoly jsou v návrhu novely splněny pouze s tím rozdílem, že ze zákona o obecně prospěšných společnostech nebyla, a to na základě připomínek církví, převzata ustanovení upravující vnitřní organizaci charit a diakonií, která byla ponechána vnitřním předpisům církví. To je v souladu se Listinou základních práv a svobod. S tím jsme neměli žádné problémy.

V novele zákona o církvích se také navrhuje rozšířit původně v zákoně Parlamentem schválený rozsah evidence na Ministerstvu kultury o charity a diakonie, které jsou svou povahou obecně prospěšné společnosti. Mám proto za to, že by tedy měly o sobě uvádět alespoň to minimum informací, které je uvedeno v § 16a, které o sobě musí uvádět obecně prospěšné společnosti založené necírkevními zřizovateli. Srovnáte-li text tohoto ustanovení s ustanoveními zákona o obecně prospěšných společnostech, pak uvidíte, že průnik je opravdu minimální, protože návrh naší novely nikterak neusměrňuje dosavadní různorodou organizaci charit a diakonií a vůbec se nesnaží sjednotit způsob jejich dosavadní činnosti.

Upřímně řečeno, musí říci, že naši koaliční partneři však mají názor, že by se rozsah evidence na Ministerstvu kultury měl rozšířit ještě víc, a to minimálně o školská zařízení. Jinými slovy - že by na Ministerstvu kultury měly být evidovány církevní školy, církevní školství. Marně jsem koaličnímu partnerovi vysvětloval, že jde o velice problematický návrh, protože školská zařízení evidovaná na Ministerstvu kultury, tedy nikoliv na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, by nemohla podléhat kontrole České školní inspekce.

***