Neautorizováno !

(18.30 hodin)
(pokračuje Pospíšil)

Dámy a pánové, náš Nejvyšší správní soud bohužel neřeší nejsložitější otázky v oblasti Nejvyššího správního soudu, ale řeší v zásadě právně jednoduchou, monotónní a obdobnou agendu na úseku azylového práva. A to si myslím, že není správné, k tomu jsme Nejvyšší správní soud nezřizovali. Myslím si, že návrh na úseku zrušení této v zásadě třetí instance, nebo tohoto opravného prostředku proti rozhodování krajského soudu, má své opodstatnění. Na výborech bychom měli diskutovat, zda zrušit tuto kasační stížnost bez náhrady, anebo zřídit nějaký instrument typu mimosoudního tribunálu. Také o tom hovořila moje předřečnice. Myslím si však, že by toto mělo být relativně podrobně diskutováno.

Dámy a pánové, ještě jeden důvod uvedu, proč si myslím, že kasační stížnost v podobě, jakou zná současné platné právo, by měla být zrušena nebo upravena. Je to ta skutečnost, že podíváme-li se na statistiku, tak Nejvyšší správní soud potvrzuje rozhodnutí krajských soudů v 96 % případů. To znamená, že téměř ve většině případů nejsou rozhodnutí krajských soudů rušena. Je pak otázkou, nakolik současná podoba kasační stížnosti je v praxi potřebná.

Chci proto, jak jsem již řekl v úvodu, dámy a pánové, podpořit návrh pana zpravodaje, abychom vyřešili tuto otázku, která, jak jsem dokladoval na konkrétní části této novely, se dotýká justice, struktury české justice a působnosti Nejvyššího správního soudu. Předem říkám, že se nezříkám možnosti upravit jinou instanci, která by přezkoumávala rozhodnutí krajských soudů. Podle mého názoru však by to neměl být Nejvyšší správní soud.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Pospíšilovi. Hovořit bude paní poslankyně Dundáčková. Připraví se pan poslanec Koudelka.

Poslankyně Eva Dundáčková: Vážený pane předsedající, vážení páni ministři, pane zpravodaji, dámy a pánové, jak již zde bylo řečeno, předpokládám, že hlavním důvodem pro podání této novely zákona o azylu byla právě situace, ve které se nachází Nejvyšší správní soud. Pan doktor Pospíšil to tady říkal velmi důrazně a velmi správně a troufám si říci, že jeho podání bylo v podstatě takovou důvodovou zprávou mnohem elegantnější a důraznější než původní vyjádření pana ministra, a to na podporu tohoto návrhu zákona.

Já vnímám ten problém spočívající v tom, že Nejvyšší správní soud ze tří čtvrtin případů řeší opravdu azylové žádosti, ten problém zde existuje a je to vážný důvod pro to, aby se jím zabývala Poslanecká sněmovna. Zároveň také ale vnímám to, že se ocitáme v konfliktu dvou zájmů, a to na jedné straně fungování Nejvyššího správního soudu, na němž máme jistě všichni zájem, na druhé straně ochrana lidských práv v případě žádostí o azyl. Pak musíme říci, že všichni jistě vnímáme ony apely, které přicházejí od nevládních organizací zabývajících se lidskými právy. Přiznám se, že ty apely jsou velmi vážné a velmi důrazné. Zmíním zde jen některé z nich.

Poukazuji na konkrétní problémy novely, které vidím jednak ve zrušení možnosti podání kasační stížnosti k Nejvyššímu soudu, a to zcela. A to poté, co je žadateli zamítnuta žádost o azyl ve druhé instanci, tedy příslušným krajským soudem. Žadatel by neměl v tomto případě, a já jsem o tom také přesvědčena, být odkázán pouze na rozhodování odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky. Ten rozhoduje bez ohledu na neutěšený stav dodržování lidských práv v zemích jejich původu. Azyl je přiznán jenom zlomku žadatelů a v případě neúspěchu je na posouzení krajských soudů. Ty ale projednávají pak už jenom formální stránku věci, resp. zamítnutí žádosti, a nerozhodují o samotném meritu. Neudělují tudíž azyl či překážku vycestování v případě, že shledají oprávněnost žaloby na Ministerstvo vnitra České republiky, a vracejí žadatele pouze do procedury. Rozhodují navíc téměř rutinně v neprospěch uprchlíků.

V případě tzv. zjevně nedůvodných žádostí vzniká další problém, a sice ten, že řízení u krajského soudu přestává mít automaticky odkladný účinek, a tak žadatel může být odmítnut. V případě odmítnutí této žádosti o udělení azylu musí opustit území České republiky. Takzvaná zjevná nedůvodnost se přitom vztahuje i na osoby, jimž hrozí vydání za účelem trestního stíhání a které se pokoušejí zachránit žádostí o azyl.

Praxí některých zemí bohužel stále ještě je, a to jak Číny, tak států bývalého Sovětského svazu, a můžeme jmenovat konkrétní případy z Běloruska či Moldávie, nemusíme se uchylovat k takovým zemím, jako je Sierra Leone či Nigérie, protože počet uprchlíků z těchto zemí jistě nebude velký, že jsou obviňováni z vykonstruovaných činů či zločinů. Potvrzují to zkušenosti jak Amnesty International, tak řady dalších nevládních organizací, které řešily například případ čínského občana, jehož vydání požadovaly čínské úřady. Chtěly se mu pomstít za podporu studentských demonstrací v roce 1989. Čína si vymyslela zločin, který se posléze ukázal nesmyslným. Poté si vymyslela jiný a trvala na vydání svého občana.

Vím, že těchto případů je zhruba sedm procent ale i v těchto sedmi procentech se jedná o lidské bytosti. Měli bychom velmi zvažovat, jestli jim poskytneme ochranu, či nikoliv. Jestli nad tím mávneme rukou a řekneme, že na první místo stavíme problém Nejvyššího správního soudu, a ten tady budeme v tuto chvíli řešit.

Nebudu podávat návrh na zamítnutí tohoto návrhu zákona, tak jak by si nevládní organizace přály a tak jak by si snad i Ministerstvo vnitra zasloužilo za to, že na žádné připomínky těchto nevládních organizací nereagovalo. Cítím ten problém z obou stran a cítím ho jako velmi vážný. Pevně věřím, že je možné na výborech najít instrumenty, např. ony již dvakrát zmiňované tribunály, které pomohou jak uprchlíkům, tak zároveň budou řešit i situaci Nejvyššího správního soudu.

Hledáme-li tedy způsob, jak odlehčit práci soudům a chránit zároveň práva uprchlíků, pak jsou ty možnost nejméně dvě. Ve Francii například mají pro uprchlíky ony zmiňované tribunály, v nichž jsou jak soudci správního soudu, kteří dohlížejí na právní stránku věci, tak zástupce státu jakožto odborník na domácí záležitosti, a konečně zástupce vysokého komisaře pro uprchlíky Spojených národů, který je znalý ve věcech problémových regionů, odkud uprchlíci přicházejí. Tento vyvážený senát či tribunál pak posoudí, zdali azyl udělit, či ne. Bavíme se tedy o možnosti, kdy uprchlíky posuzuje ministerstvo, a azylový senát a soudy mezitím odpočívají.

Existuje i druhá cesta, jak se dostat z patové situace, a ta vede skrze předčasné posouzení odkladného účinku kasačních stížností uprchlíků. Pokud krajský soud zamítne žádost o azyl, přichází na scénu úředník Nejvyššího správního soudu, který posoudí žádost. Pakliže se už na papíře bude jednat zjevně o žádost účelovou či předem prohranou, doporučí úředník soudci nevydat odkladný účinek. V důsledku toho by se pak Nejvyšší správní soud zabýval pouze žádostmi o azyl, u kterých je naděje na úspěch, a měl by pak více času řešit záležitosti domácí.

To jsou dva modely řešení této situace, oba jsou známé v legislativních úpravách jiných členských států Evropské unie. Myslím si, že se můžeme pokusit, zejména je-li ta vůle deklarována, najít na výborech takové řešení, které bude uspokojivé pro obě strany. Pokud bychom je však nenašli, pak avizuji, že bych byla první, kdo by v závěrečném hlasování nezvedl pro tento návrh zákona, resp. pro tuto novelu, ruku. Proto vás prosím, abyste věnovali této novele svou pozornost. Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Evě Dundáčkové. Hovořit bude pan poslanec Koudelka.

Poslanec Zdeněk Koudelka: Vážený pane předsedající, vážená Sněmovno, uvedený návrh reaguje na skutečnost, která je známa nejen u nás, ale i v jiných evropských zemích. To znamená na fakt, že azylového řízení se často zneužívá.

I v České republice tzv. azylanti ve skutečnosti jsou ekonomickými migranty, kteří jenom nedokonalostí našeho řízení o azyl se snaží prodloužit svůj pobyt v České republice co nejdéle. Využívají všechny možné právní prostředky k prodloužení tohoto pobytu.

***