(16.50 hodin)
(pokračuje Pospíšil)
A u větších obcí, nejvíce samozřejmě u hlavního města Prahy, takovéto náklady dosahují milionové částky. To znamená, že opravdu jde o věci, které bychom měli nějakým způsobem řešit.
Jak bylo řečeno, dnešní platná úprava v praxi je realizována tak, že pokud je nalezena nějaká věc, pak nálezce je povinen ji odevzdat obecnímu úřadu. Obecní úřad ji na své náklady uschová po délku jednoho roku a poté přechází vlastnictví na stát. V praxi to probíhá tak, že obec předá takovouto věc Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Já si myslím, že je možné diskutovat o tom, jak tuto úpravu změnit, ale klíčem by mělo být, jak odbřemenit obce, které doposud, jak jsem řekl, tyto náklady nesou a platí je ze svého rozpočtu.
Navrhovatelé v předloženém textu doporučují dvě základní změny, a to nejprve zkrátit lhůtu, po kterou nějaký orgán veřejné moci, v našem případě obecní úřad, uschovává věc, a to z délky jednoho roku na šest měsíců. Vláda ve svém stanovisku píše, že toto by a priori nemělo být a bez uvedení dalších argumentů dodává, že takovýmto posunem, to znamená zkrácení délky z jednoho roku na šest měsíců, by bylo výrazně omezeno vlastnické právo. Já neříkám, že vláda nemá v tomto argumentu pravdu. Myslím si však, že nelze takovýto argument uvést bez dalšího, že by byl opřen o nějaké řekněme hlubší právní rozbory. Protože například z judikatury Ústavního soudu nevyplývá, že automaticky, analogicky takováto změna, takovéto zkrácení lhůty by mohlo být vnímáno jako něco, co omezuje vlastnické právo. Protože podíváme-li se na vlastnické právo, tak to není jenom ono právo složené z různých oprávnění, ale také s tím spojené určité povinnosti. Platí ono staré římské pravidlo, že vlastnictví zavazuje. Pokud někdo se ke své věci nehlásí, nehlásí se po určitou dobu, tak samozřejmě na jedné straně má právo se přihlásit, ale na druhé straně neplní tuto starou zásadu, že vlastnictví zavazuje. To znamená, neplní povinnosti, které jsou s vlastnickým vztahem spojeny.
Takže já říkám, že nejsem a priori příznivcem toho, abychom zkracovali lhůtu z jednoho roku na šest měsíců, a na druhou stranu nechci říci, nebo jsem proti tomu, abychom paušálně řekli, že "takovéto zkrácení rovná se omezení vlastnického práva a nebudeme o tom dále diskutovat". Ne. Já si myslím, že zvláště na výborové úrovni bychom měli podrobně prodiskutovat, udělat si komparativní srovnání se zahraničím, jestli řekněme obdobné lhůty kratšího charakteru třeba v zahraničí nejsou běžné, a vést o tom seriózní diskusi. Protože je faktem a praxe ukazuje, že během onoho roku, zvláště v té druhé polovině roku, jen minimum vlastníků se o věc přihlásí a plně vstoupí do svého vlastnického statutu.
Takže říkám - pojďme o tomto diskutovat, myslím si, že by to chtělo a zasloužilo hlubší rozbor a další diskusi.
Druhý bod, který je obsahem předložené novely, se týká změny subjektu, který po uplynutí lhůty se stane vlastníkem věci. Předložený návrh říká, že by to v budoucnosti neměl být stát, tak jako to je dnes, ale měla by to být obec, která onu věc spravuje, obec, u které je věc v úschově. Na tento problém lze nahlížet opět ze dvou úhlů. Za prvé řekněme z úhlu teoretického, za druhé z úhlu praktického.
Pokud se podíváme na tento problém z úhlu teoretického, pak lze říci, že je možné a nic nebrání tomu, aby se obec jako veřejnoprávní korporace stala vlastníkem takovéto věci. V zásadě by bylo možno říci, že takováto úprava by vyplývala ze zásady, že originálním prvotním nositelem takovéhoto práva je stát jakožto originální prvotní nositel veřejné moci a že stát zákonem deleguje toto právo nebo přenese toto právo na obec. Takže já říkám, je to možné a vyplývá to z té teorie, která říká, že vlastníkem takovéto opuštěné věci má být stát, a stát to deleguje na někoho jiného.
Druhý pohled, také řekněme v zahraničí možný a častý, je takový, že vlastníkem věci se stane ten, kdo ji nalezne. To znamená, že ten, kdo ji nalezne, zaplatí náklady za úschovu věci obci či státu a pak se stane vlastníkem. Vlastníkem se nestane pouze v případě, že o to neprojeví zájem, a pak sekundárně do vlastnického vztahu vstupuje stát či obec. Takže si myslím, že i zde můžeme diskutovat o tom, jakou podobu má mít takováto úprava. Já říkám, že pro mě subjektivně bude hodně důležité to, jaká úprava bude obsažena v nové soukromoprávní kodifikaci, která v zásadě je již napsaná a budeme ji snad ještě v tomto volebním období na půdě Sněmovny projednávat.
K praktickým problémům, které mohou vzniknout v situaci, kdy vlastníkem věci po roce nebo po šesti měsících, pokud by prošla tato úprava, bude obec, bych se také rád vyjádřil. Tady si myslím, že lze souhlasit s tím, co říká vláda, že mohou v praxi vzniknout relativně výrazné problémy, pokud by vlastnictví přecházelo na obec. Já uvedu pouze určité tři případy. První věc - podle mého názoru nelze vyloučit, že budou vznikat spory mezi obcemi, kdo tedy je vlastníkem věci. Věc může být nalezena na rozhraní katastru obcí, nemusí být hned zřejmo, kde byla odložena, ve kterém katastru. Nálezce ji najde na chatě a může ji převézt do místa trvalého bydliště a tam ji odevzdá. Těch praktických dopadů, kdy mohou vzniknout spory mezi obcemi o vlastnictví, bychom našli určitě více. Problémem též je, pokud věc - a upozorňuje na to také vláda - bude nalezena ve vojenském újezdu. Tam si myslím, že lze ovšem takovouto věc zhojit drobnou úpravou, že by věci nalezené ve vojenském újezdu připadly případně státu, nikoli obci.
Ovšem dalším problémem, který může v praxi nastat, je případná likvidace nalezené věci. Představme si, že bude nalezena nějaká věc, která může způsobit určitou ekologickou zátěž, že bude nalezena na katastru malé obce, která nemá ekonomické možnosti s takovouto věcí naložit. Pak je třeba vyřešit, jak se bude postupovat. To znamená nalezení věci s ekologickou zátěží na území malé obce podle mě v předložené novele není řešeno.
V neposlední řadě podle mého názoru přináší vlastnictví obce další problém, který souvisí s takzvaným, řečeno římskoprávní tradicí, pokladem nebo věcí, která má nějakou hodnotu. Zkrátka a dobře může být nalezena věc, u které bude zájem na tom, aby byla ve vlastnictví státu. Může to být určitá kulturní památka, může to být věc určité hodnoty. Tam si myslím, že mohou vzniknout spory o to, jak upravit přechod, nebo řekněme převod vlastnictví ze strany obce na stát. Protože obec se také nebude chtít třeba takovéto věci vzdát.
Dámy a pánové, toto bylo několik postřehů k této drobné novele. Jak jsem řekl úvodem, mám k určitým instrumentům předloženého textu výhrady. Na druhou stranu si však myslím, že předložená úprava a hlavně její aplikace v praxi přináší výrazné problémy, a proto bychom určitě neměli předložený text v rámci prvého čtení zamítnout, ale měli bychom ho nechat postoupit do výborové rozpravy a tam nad jednotlivými ustanoveními podrobně diskutovat. Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám, pane poslanče. Ohlásila jsem již předtím, že nemám žádnou další písemnou přihlášku do rozpravy. Proto se vás zeptám nyní, zda se někdo do rozpravy hlásí. Není tomu tak, takže mohu obecnou rozpravu ukončit.
Zeptám se, zda na slova, která zde v rozpravě zazněla, chtějí reagovat pan navrhovatel či pan zpravodaj. Se závěrečným slovem nemáte zájem vystoupit.
Nepadl ani návrh na vrácení, ani návrh na zamítnutí. Proto se můžeme zabývat návrhem na přikázání. Organizační výbor navrhl přikázat předložený návrh k projednání ústavněprávnímu výboru. Má někdo jiný návrh na přikázání? Není tomu tak.
Budeme moci tedy zahájit hlasování, a to hlasování na přikázání tohoto návrhu zákona ústavněprávnímu výboru.
Zahajuji hlasování pořadové číslo 288. Ptám se, kdo je pro tento návrh. Kdo je proti?
V hlasování s pořadovým číslem 288 z přítomných 148 pro bylo 118, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.
Konstatuji, že tento návrh jsme přikázali k projednání ústavněprávnímu výboru. Končím prvé čtení tohoto sněmovního tisku č. 811 k bodu 31. Děkuji panu zpravodaji Křečkovi.
Pan předkladatel, pan náměstek primátora, ještě zůstává, protože bude uvádět ještě další bod.
***