(15.40 hodin)
(pokračuje Křeček)
Ve zprávě komise je podrobně tato situace sepsána, je podrobně zdůrazněno, že je zcela vyloučeno, aby tento zápis, což je stránka z počítače, nesignovaná, nedatovaná, neurčená, nijak nespecifikovaná, mohl sloužit jako jakýkoliv důkaz. Na základě tohoto dokumentu potom byla Česká republika uznána vinnou, protože rada, která byla jejím správním orgánem, neochránila investici. Česká republika samozřejmě nese odpovědnost za chování Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, ale jen tehdy, pokud tato rada jedná jako správní orgán. Čili Česká republika by právem nesla odpovědnost za jakékoliv rozhodnutí rady, pokud by rada vydala rozhodnutí, kterými by byla společnost CET 21 poškozena. Ale k žádnému takovému rozhodnutí nedošlo, žádné správní rozhodnutí vydáno nebylo a pouhý dopis podepsaný předsedou rady Josefíkem ze dne 15. 3. 1999, kterým se jen popisoval stávající právní stav, nemohl založit právní odpovědnost České republiky. Přesto se tak samozřejmě stalo.
Nechci nijak podrobně se dále zabývat těmito věcmi. V případě diskuse mohu odpovědět na některé otázky, které by byly potřebné, ale domnívám se, že ze strany České republiky mělo být vyvinuto větší úsilí k tomu, aby se našlo smírné řešení, větší úsilí k tomu, abychom lépe obsadili místo našeho arbitra, abychom našli vhodnou právní kancelář. Se všemi těmito věcmi neměla Česká republika v té době příliš zkušeností. Dělaly se způsobem, který nakonec nevedl k dobrému výsledku, ale, a to je třeba zdůraznit - i kdyby Česká republika dělala cokoliv, tak arbitři byli rozhodnuti ji poškodit, což se také stalo.
Já v podrobnostech odkazuji na velmi podrobnou zprávu komise, kde jsme tyto věci jednoznačným způsobem popsali, a rád bych věřil, že naše práce povede k tomu, že bude učiněno obecné poučení, obecný závěr z těchto, pokud jde o vyhnutí se dalším arbitrážím, což by pro Českou republiku bylo jedině užitečné. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji předsedovi vyšetřovací komise Stanislavu Křečkovi a zahajuji obecnou rozpravu, do které mám zatím jedinou písemnou přihlášku - paní poslankyně Vlasty Parkanové. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Vlasta Parkanová: Kolegyně a kolegové, my jsme na tomto místě diskutovali nad návrhem na zřízení vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny a já jsem tehdy vyjádřila určité pochybnosti o smyslu činnosti této komise. Obávala jsem se, že nepůjde ani tak o hledání odpovědnosti za výsledek arbitráže, ale spíše o zpochybňování jejích výsledků, o poukazování na nejrůznější nesrovnalosti, složitosti, špatné zastupování, nespravedlivé zacházení atd. Já jsem postup považovala a stále ho považuji nejen za zbytečný, neboť výsledek arbitráže už stejně neovlivní, ale také za riskantní, protože může vést k podcenění rizik vyplývajících ze sporů podobných tomuto.
Na základě občasných výstupů z jednání komise ve sdělovacích prostředcích a nakonec i z vyznění právě proběhlé závěrečné zprávy, tak jak byla teď přednesena, musím říci, že moje obavy se do značné míry naplnily. Dozvěděli jsme se, že dva ze tří arbitrů stockholmské arbitráže měli zřejmě od počátku úmysl Českou republiku poškodit, že byl za naši stranu vybrán špatný rozhodce i špatný právní zástupce a že stockholmská arbitráž nerespektovala český právní řád, kladla důraz na jeden ze zápisů z vysílací rady, který byl spíše osobními poznámkami a podle jeho autorky byl dodatečně pozměněn. Ze sdělovacích prostředků jsme se ještě k tomu mohli dozvědět, že prohru se CME zavinil padělek.
Já jsem nebyla členkou vyšetřovací komise, a proto ani nemohu detailně rozebírat její závěry, ale přesto si několik poznámek dovolím.
Z arbitrážního rozhodnutí nevyplývá, že by onomu údajně zfalšovanému zápisu arbitráž přikládala nějakou osudovou váhu. Důkazů, ze kterých arbitrážní tribunál vycházel, bylo mnohem více. Byla posuzována veškerá dokumentace, svědecké výpovědi, které mapovaly dění od vstupu investora do České republiky až po zmaření celé investice. A samotné dokazování se soustředilo na tři zlomové okamžiky. Nejprve šlo o přidělení licence v roce 1993, kde arbitrážní tribunál dospěl k názoru, že struktura oddělující držitele licence a provozovatele představovala dobře definovaný právní základ pro investici předchůdce navrhovatele v České republice. Druhým zlomovým okamžikem byly události z roku 1996, které tribunál vyhodnotil tak, že - a teď cituji - Rada pro rozhlasové a televizní vysílání v roce 1996 donutila společnosti ČNTS a CME, aby souhlasily s podrytím právní ochrany investice CME. Konec citátu.
I kdyby rada už dalším jednáním ke zrušení postavení ČNTS jako výlučného poskytovatele služeb, a tím i k definitivnímu zničení investice CME v roce 1999 nijak dále aktivně nepřispěla, stačilo by toto konstatování pravděpodobně k tomu, aby Česká republika byla uznána vinou za porušení dohody o ochraně investic v této arbitráži. A údiv nad tím, že tomu tak v jiné arbitráži nebylo, není na místě. Je přece zcela normální, že v jednom sporu mohou různé soudy jinak hodnotit důkazy a dospět tak k jinému verdiktu. Je to běžné i u našich soudů a může se to stát i u mezinárodní arbitráže. Pokud zde není žádná společná odvolací instance, platí pak přirozeně oba výroky, což je i tento případ. A možná v této věci naši zástupci mohli postupovat jinak a lépe, ale na věcné podstatě sporu to vůbec nic nemění.
V událostech roku 1999 stockholmská arbitráž sice uvádí jako jeden z důkazů i onen údajně falšovaný zápis z jednání rady ze dne 2. 3. 1999, ale mnohem větší důraz je kladen na to, co následovalo, tedy i na dopis, který dr. Železný poslal radě následující den, to je 3. 3. 1999, a navrhl v něm nové principy pro svoji spolupráci se zahraničním investorem. Rada tyto jeho principy dopisem z 15. března potvrdila v šesti bodech, které v podstatě opisují návrh, a to někdy slovo od slova. Především toto byl důkaz, ze kterého arbitrážní tribunál usoudil, že se rada jednoznačně postavila na stranu dr. Železného, neboť - a opět cituji - nezaujatý čtenář tohoto dopisu si jej musí vysvětlovat jako jasný požadavek rady, aby ČNTS a CET 21 vyhověly všem požadavkům.
Kolegyně a kolegové, já jsem přesvědčena, že z arbitrážního rozhodnutí dosti zřetelně vyplývá, že Česká republika neprohrála arbitráž kvůli jednomu zfalšovanému zápisu, zaujatosti arbitrů apod., ale především kvůli postupu tehdejší Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, který mohl a měl být jiný, než fakticky byl. V této souvislosti chci upozornit, že neblahé dědictví této bývalé rady ještě uzavřeno není. Mnozí z vás si pravděpodobně vzpomenou na spor mezi radou a pražskou televizní stanicí TV 3. V tomto případě šlo o českého držitele licence, který se smluvně zavázal zahraničnímu investorovi k převodu licence na společně vytvořenou společnost KTV. A přestože celý postup byl v souladu se zákonem, rada převod licence zamítla, aby jej vzápětí převedla na společnost RTV Galaxie a pomohla ji tak dostat mimo dosah zahraničního investora. V důsledku tohoto postupu rady skončilo TV 3 v konkursu a zahraniční investice do TV 3 byla zničena. Rozhodnutí rady byla tehdy napadena žalobami. A i v tomto případě českému státu stále hrozí arbitráž pro porušení smlouvy o ochraně investic.
***