(11.30 hodin)
(pokračuje Kvapil)
Chtěl bych říci, že páter Merta byl souzen pro pedofilii, nikoli pro homosexualitu, byl pravomocně odsouzen. Zaměstnavatel tohoto kněze ho samozřejmě na základě tohoto rozsudku převedl na zcela jinou práci, kde nepřichází do žádného kontaktu s dětmi. Nevím tedy, o jakém dvojím metru v tomto slova smyslu může být řeč.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Vidím pana poslance Kopeckého, který chce reagovat pravděpodobně s faktickou poznámkou s časovým limitem. Prosím.
Poslanec Robert Kopecký: Pane předsedo, dámy a pánové, souhlasím s tím, že byl pravomocně odsouzen, ale pouze s podmínkou, i když to byla pedofilie. Byl to velmi nízký trest. Myslím, že je třeba říkat pravdu. Vždyť to není jediný případ. Mohu vám vyjmenovat některé rakouské a americké biskupy. Tam je situace podobná. Tak si neříkejme něco, co není pravda. Děkuji vám.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: O slovo se přihlásil pan poslanec Koudelka.
Poslanec Zdeněk Koudelka: Vážený pane předsedo, vážená Sněmovno, domnívám se, že přístup k tomuto zákonu jde, možná s výjimkou jedné strany, napříč politickým spektrem. Argumentovat, jestli určitý názor je levicový, nebo pravicový, argumentovat tím, jak se chová určitá církev někde v Americe, či ne, podle mne není správné.
Nicméně bych chtěl jasně říci, že tento zákon nepovažuji za nic, co ohrožuje současnou rodinu nebo současné manželství. Je totiž sice pravda, že homosexuálové někdy do manželství vstupují, ale je také pravda, že ho potom velmi často opouštějí. Za útok na manželství, za velmi nebezpečný útok na manželství bych považoval to, kdyby tento zákon byl obecný, jak se o tom také uvažovalo. To znamená, kdyby ho mohly využívat nejen osoby stejného pohlaví, ale i různého pohlaví. Pak by vlastně stát umožnil svazku muže a ženy, formalizovanému svazku muže a ženy, to, aby si tito lidé zvolili dvě formy, přičemž by zřejmě zvolili formu jednodušší, méně závaznou, to znamená formu podle tohoto zákona, a chtěli by se tak vyhnout více formalizovanému manželství. Takovýto zákon s obecnou platností by skutečně vážně manželství ohrozil a takový zákon bych nikdy nepodpořil.
Pokud ovšem tento zákon jen pro určitou skupinu obyvatel, která s tímto zákonem, s tímto formalizovaným svazkem, který je uznán veřejnou mocí, spojuje své životní štěstí, pokud toto životní štěstí stát prakticky nic nestojí nebo stojí velice málo, nevidím důvod, proč by stát neměl toto životní štěstí těmto lidem umožnit. Nevím, jestli umožnění životního štěstí je názor konzervativní, socialistický nebo liberální, ale myslím si, že to je názor správný. Děkuji.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Hlásí se pan poslanec Petr Nečas do obecné rozpravy. Prosím, máte slovo.
Poslanec Petr Nečas: Pane předsedo, vážení členové vlády, dámy a pánové, jsem velice rád, že se debata vrátila k rozumné argumentaci, a přestože nesouhlasím s vývody, které zde řekl pan poslanec Koudelka, musím říci, že jeho názory jsou řečeny velmi kultivovaně v této poněkud emocionální diskusi na rozdíl od názorů pana poslance Kopeckého, které podle mého názoru naprosto zbytečně posunují tuto debatu někam, kam i z hlediska elementárního vkusu tato debata určitě nepatří.
Dovolte mi, abych zmínil několik základních skutečností, které podle mého názoru by neměly být opomenuty. Ve chvíli, kdy přijímáme podobný zákon, zákon, který bude mít zásadní dopady na základní struktury této společnosti - a rodina bezesporu je jednou ze základních struktur této společnosti - bychom si měli být vědomi několika věcí. Jednou z věcí je bezesporu to, že všechny společenské procesy mají obrovskou setrvačnost. Setrvačnost, která někdy trvá celá desetiletí, někdy i staletí, protože se reprodukují jednotlivé kulturní vzory, které získáváme především v rodinách. Jestliže narušíme desetiletími a staletími zavedené zvyklosti a schémata, tak to může mít někdy i dalekosáhlé dopady.
Bylo zde argumentováno pane profesorem Jičínským, že např. ve Francii, kde byl zaveden tzv. občanský pakt, to nemělo žádný vliv na stabilitu rodiny, na zvýšení nebo snížení tzv. krize rodiny, že se dokonce zvedla natalita. Řekl bych, že jsou to slova docela odvážná, protože podobné dopady podobných kroků je možné měřit teprve v rozsahu několika desetiletí, ne v rozsahu několik let.
Mimochodem - natalita ve Francii roste především díky rodinám přistěhovalců, z nichž většina je muslimského vyznání. To je jen poznámka pod čarou.
Chtěl bych připomenout dlouhodobé dopady celé řady dnes běžně přijímaných rozhodnutí, která kdysi byla tabu, pak přestala být tabu, stala se součástí legislativy. Klasickou ukázkou je např. rozvodovost. Ve své době rozvody byly dokonce nemožné, ani občanské zákoníky je neumožňovaly, protože toto rodinné právo bylo regulováno církevním právem. V určitém okamžiku z hlediska i emancipace společnosti - někdo to viděl jako nevyhnutelný pokrok - byly rozvody umožněny. Důsledkem byla postupná a rychle rostoucí míra rozvodovosti v naší společnosti. Dnes se má za prokázaný jev, který jde dokázat různými sociálně demografickými daty jak v naší společnosti, tak ve společnostech západního typu, kam řadíme i českou společnost, že zvyšující se, někdy dokonce obrovsky vysoká míra rozvodovosti, jako je např. v České republice, evidentně vede k vyšší četnosti výskytu různých sociálně patologických jevů, ať je to již např. kriminalita, otázka drogových závislostí, těchto dalších sociálně patologických jevů.
Čili ve své době, kdy bylo hlasováno o tom, zda občanské zákoníky umožní rozvody, tehdy těžko mohla být známa tato data, která se objevila až po celé řadě desetiletí.
Opět lze dokumentovat na konkrétních případech - např. sociální politiky za vlády amerických demokratů v šedesátých letech; na to jsou, dámy a pánové, celé studie, které ukazují, že v afroamerické komunitě zvýšené sociální dávky vedly k tomu, že bylo preferováno soužití lidí bez formálních svazků. Důsledkem bylo to, že významná část - dnes prakticky 50 % - příslušníků afroamerické komunity vyrůstá v neúplných rodinách se všemi sociálně patologickými dopady, včetně zvýšené míry kriminality, včetně velkých problémů s drogami a včetně reprodukce tohoto sociálně patologického chování. To znamená opětovných rozvratů manželství lidí, kteří vlastně vyrůstali v neúplných rodinách. Dnes jsou na to zdokumentovány celé práce, které ukázaly, že někdy i dobrý úmysl vede k velice špatným a kritickým koncům.
Další klasické opatření, které na první pohled vypadá libozvučně, je příklad Číny a její politiky jednoho dítěte. Dnes je zjevné, že věc, která ve své době vypadala nesmírně pokrokově a nesmírně skvěle, kdy Čína řešila problém s obrovskou porodností, vede k deformované struktuře společnosti, kdy začínají převládat osoby mužského pohlaví. Očekává se, že v horizontu deseti až patnácti let bude rozdíl činit dokonce několik desítek milionů osob, což bude mít nesmírně závažné sociální dopady, dopady na standardní život společnosti, na její elementární fungování.
Z tohoto pohledu je vidět, že někdy dobrý úmysl, který se tváří navíc velmi pokrokově, může vést v dlouhodobém horizontu ke společenským krizím a výskytu celé řady sociálně patologických jevů. Proto bych, dámy a pánové, nepřecházel jenom tak lehkým mávnutím ruky to, že si musíme být vědomi toho, že přijetím podobného zákona spouštíme věci, jejichž důsledky se mohou projevit až v horizontu několika desetiletí, a že ty důsledky opravdu mohou vést k tomu, že bude oslabena úloha tradiční rodiny, že bude oslabena úloha tradiční reprodukce klasického chování, které vzniká v rámci tradiční rodiny.
Druhý problém, podle mého názoru, který s tímto dlouhodobým pohledem musíme spojit, je podle mého hlubokého přesvědčení otázka - a nyní vím, že řeknu kontroverzní názor, ale je to mé hluboké přesvědčení - zda náhodou určité skupině obyvatel neudělujeme privilegium. Vím, že to zní paradoxně, protože naopak zastánci tohoto zákona tvrdí, že někoho zrovnoprávňujeme, ale jsem přesvědčen, že ve skutečnosti udělujeme privilegium.
***