(10.20 hodin)
(pokračuje Bartoš)
Vzhledem k tomu, že počty žáků vzdělávaných v jednotlivých krajích a v různých oborech, navíc různě finančně náročných, nejsou v čase konstantní, lze podobně jako v případě škol obecních očekávat polemiku na téma - kdo, proč a na koho ze svého rozpočtu bude doplácet.
Nezanedbatelným by jistě nebyl ani nově vzniklý rozpor mezi pravomocí Ministerstva školství stanovovat učebními dokumenty závazné podmínky pro vzdělávání, tedy i finanční náročnost poskytované služby, aniž by ovšem totéž ministerstvo bylo činěno odpovědným za dostatečnost prostředků nutných na jejich zajišťování.
Z uvedených, ale i dalších důvodů, by tento způsob financování školství byl, mírně řečeno, nešťastný.
Řešení, jak financovat školství, existuje. Jestliže platí, že vzdělávání je veřejnou službou, a dokonce i v novém školském zákoně je to takto definováno, veřejnou službou, jejíž poskytování si stát objednává u jím registrovaných vzdělávacích institucí, není nic snazšího než stanovit standardní obsah a rozsah této služby, z něj odvodit její jednotkovou cenu, to znamená normativ na žáka, případně její podíl, který odpovídá veřejnému zájmu. Tuto cenu poukázat škole a kontrolovat, zda je opravdu vzdělávání poskytováno v souladu s objednávkou.
Podobně lze odvodit i nárokový normativ sloužící k úhradě zvýšených nákladů na vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, popř. paušální normativ poskytovaný základním školám, který by zohlednil jejich specifickou funkci zejména v malých obcích. Takový způsob podpory vzdělávání by nejen plošně garantoval jistou standardní úroveň vzdělávací služby, ale stal by se i přehledným, proto kontrolovatelným a efektivním. Navíc by nevyžadoval ony tisíce úředníků, kteří dnes podle nejasných a nekontrolovatelných pravidel prostředky přerozdělují.
Zákon o rozpočtovém určení daní má své opodstatnění. Jeho princip nekritizuji. Jeho dopady do školství by ovšem mohly znamenat nejen ekonomické ztráty a další posílení role školských byrokratů, ale i nevratný rozklad principů, na základě kterých je vzdělávání coby veřejná služba poskytováno. Z toho důvodu budu usilovat ve druhém čtení o takové kroky, které změní v návrhu zákona vymezený způsob financování vzdělávání.
Dámy a pánové, já vám děkuji za pozornost. (Potlesk v sále.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Kdo se další hlásí do rozpravy? Pan kolega Martínek.
Poslanec Radko Martínek: Vážený pane místopředsedo, vážení ministři, vážené kolegyně, kolegové. Setkáváme se tady prakticky po roce znovu se zákonem, který má prakticky provést další etapu převodu kompetencí na kraje, a to v podstatě finanční. To znamená, že jestliže jsme před nějakým časem převedli na kraje zodpovědnost za jednotlivé zákonem vymezené úseky života společnosti, tak nyní stojíme před rozhodnutím, zda na tuto zodpovědnost přeneseme krajům také finanční prostředky, tak aby s nimi mohly hospodařit, aby byly za ně zodpovědné, a mohly s nimi tedy racionálně a zodpovědně pracovat.
Tento zákon je předmětem rozsáhlé diskuse v Poslanecké sněmovně, samozřejmě i ve veřejnosti, a je to pochopitelné, protože znamená rozdělení finančních prostředků, příjmů a také výdajů mezi stát a samosprávné instituce. Je bezesporu jasné, že takovýto zákon musí být konfliktní, je konfliktní a konfliktní bude, ať už ho budeme probírat letos, nebo příští rok, nebo za dva roky.
Hlavní důvody, které vedou jednu nebo druhou stranu k tomu, aby ho buďto zatracovala, nebo naopak žádala jeho provedení, jsou pořád stejné. Ten důvod je jednoznačný. Mají samosprávné kraje mít své samostatné finance, nebo nemají, a do jaké míry.
Já bych se nechtěl teď v prvním čtení pouštět do diskusí, co je správné a co není správné, protože na to zcela jistě bude dostatek času při jednání jednotlivých výborů a projednávání tohoto zákona; nemusí to být už jednání tak složité, protože tento zákon se téměř neliší od toho zákona, který jsme probírali na jednotlivých výborech před rokem.
Byl jsem přítomen jednání na přípravě tohoto zákona, byl jsem přítomen na všech jednáních, kdy zástupci krajů, zástupci Svazu měst a obcí, zástupci jednotlivých ministerstev a Ministerstva financí připravovali tento návrh zákona, a musím říci, že tento návrh, který máme před sebou, je výsledkem kompromisu - kompromisu, který vznikl na základě rozsáhlých diskusí. Myslím si, že o málokterém zákoně se diskutovalo tak, jak se diskutovalo o tomto zákoně, a byl tak probírán i s těmi, kterých se přímo týká.
Samozřejmé je, protože je to kompromis, že ten výsledek je zase kompromisní a neuspokojuje všechny. Je zcela logické, že kraje mají zájem, aby do rozpočtového určení přišly další a další peníze, protože jejich vlastním zájmem je, aby těch peněz bylo co nejvíce. Je také zřejmé, že stát se snaží, aby ty peníze přišly do té míry, aby zase na druhé straně nenabouraly chod státního rozpočtu a chod státních institucí, a proto právě vzniká tento kompromis.
Poslouchal jsem velmi pozorně to, co tady bylo řečeno, a myslím si, že ty důvody a zdůrazňování problémů tohoto zákona zůstávají a jsou v podstatě stejné, tak jak byly před rokem. Chtěl bych vás, vážené kolegyně a kolegové, ovšem poprosit, abychom opravdu bez předsudků přistupovali k tomuto zákonu, abychom mu nekladli ty cíle, které nemá a mít nemůže, protože například to, o čem tady kolega Bartoš hovořil, to je samozřejmě závažné, je to věc velmi významná, zajímavá a věc, o které by se mělo diskutovat, ale tyto diskuse se mají odehrávat u jiných zákonů, které určují právě to, jak budou vytvářeny krajské normativy, jak bude placeno školství. Toto všechno má stát v rukou a má to v rukou prostřednictvím školského zákona. Myslím si, že nemůžeme přenášet tuto diskusi na zákon, který v podstatě určuje jenom operativní hospodaření s prostředky, nikoliv vytváření koncepcí.
Já bych tedy, vážené kolegyně a kolegové, na závěr vás znovu chtěl požádat, abychom udělali další krok, který je nutný. Je nutný především k tomu, aby krajská zastupitelstva se začala chovat stejně, jako se chovají dnes i v převážné většině města a obce, jako ti, kteří mají své příjmy, kteří vědí, že jim nikdo nic dalšího nedá, a kteří musí své problémy vyřešit. Protože pokud necháme tento dvoukolejný systém dál fungovat, pak to bude znamenat, že ta zodpovědnost bude nutně dělená a bude tady probíhat neustálá diskuse, tak jak jsme se ostatně s tím seznámili už včera, kdy se tu diskutovalo o nemocnicích - kdo za co může. Myslím si, že by to mělo být tak, aby ten, který zodpovídá, tak aby měl tu operativní funkci, a aby ten, který zodpovídá za celý stát, měl v rukou ty nutné nástroje, kterými ovlivňuje celostátní situaci a celostátní koncepci. A to bezesporu stát má prostřednictvím jak koncepcí zdravotnictví, školství, tak jednotlivých zákonů.
Já bych na závěr chtěl poprosit, pane předsedající, abyste, až budete dávat hlasovat o přikázání, dal projednat tento zákon také výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí, který se tímto problémem dlouhodobě zabývá a měl by se jím zabývat i při projednávání ve druhém čtení. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane kolego. Kdo se další hlásí do obecné rozpravy? Pan poslanec Walter Bartoš. Prosím
Poslanec Walter Bartoš: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, já bych chtěl jenom navrhnout, aby tento zákon byl přikázán také výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, neboť 28 miliard je dost velké číslo na to, abychom se zabývali touto normou - 28 miliard ve školství. Takže navrhuji také výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Ano, takže ještě další výbor s dlouhým názvem. Kdo se další hlásí do obecné rozpravy? Prosím, pan kolega Braný.
***