(16.50 hodin)
(pokračuje Filip)
Připomínám, že nebudu dávat v této věci pozitivní návrh ani do článku 25, ani do článku 87, tzn. do pravomocí Ústavního soudu, jak jsem tomu učinil, ale říkám to proto na plénu Poslanecké sněmovny, že jsem kdykoliv připraven k této diskusi v rovině ne odborné, ale i historicko-právní, která ukazuje, že náš ústavní systém měl dobré autory od roku 1920 a že někdy ve spěchu jsme zrušili i věci, které měly smysl.
Pokud jde o další věc, která je podle mého soudu zásadní, a debata o ní zanikla, je to otázka pravomocí prezidenta republiky ve věci milostí. Opět nebudu dávat pozitivní pozměňovací návrh, protože jsem byl touto Sněmovnou odmítnut v návrhu, který jsme zpracovali spolu s kolegy. Stejně tak byla odmítnuta kolegyně Dundáčková se svým návrhem, který se týkal téže věci nebo téhož tématu, ale jiným způsobem řešeným. Je tedy jenom otázka, že pokud se dotýkáme článku 62, resp. článku 63 Ústavy České republiky, je si třeba odpovědět, jakým způsobem budeme nadále respektovat to, že prezident republiky je součástí výkonné moci a za rozhodnutí prezidenta republiky odpovídá vláda jako celek, tedy za realizaci toho rozhodnutí prezidenta republiky, a jestli se tedy nemáme vrátit v celé míře rozhodování o milostech k principu spolupodpisu, a tedy jakéhosi rozhodnutí dvou lidí, nikoliv pouze jednoho, tak abychom si řekli, jestli je, nebo není tato věc důležitá.
Přednáším to proto, že někdy mi připadá, že mluvíme o téže věci a trošičku z toho politického souboje, který mezi sebou některé politické strany zastoupené v Poslanecké sněmovně vedou, zabráníme té kvalitní diskusi na toto téma tak, aby došlo, jak přednesl kolega Koudelka jako zpravodaj, k dohodě v celé šíři politického spektra. Považuji to za chybu, protože debata o ústavě není debatou o současném výsledku voleb nebo o tom, který přinesly poslední volby; debata o ústavě je o tom, jaký výsledek přinesou volby příští, přespříští a jakým způsobem chceme udržet stabilitu našeho politického systému.
Je věcí samozřejmě vážného jednání Poslanecké sněmovny ale postavení Ústavního soudu. Zde si neodpustím jednu připomínku, že postavení Ústavního soudu v České a Slovenské Federativní Republice bylo mnohem lépe vyvážené, než je postavení českého Ústavního soudu. Říkám to proto, že zkušenost jedenácti let fungování Ústavního soudu České republiky je minimálně dvojí. Jedna je ta, že Ústavní soud přijímá pozitivní zákonodárství, což je zkušenost velmi negativní, protože se stává v podstatě třetí komorou Parlamentu. A mohl bych vyjmenovat nejméně pět zásadních rozhodnutí, kde byly stanoveny lhůty rozhodnutím Ústavního soudu, které jsou vlastně pozitivním právem, nikoliv negativním zákonodárstvím, tak jak je vlastní smysl Ústavního soudu. Ale mohl bych jmenovat i případy, které nás poškodily v očích veřejnosti nejméně v Evropě. Připomínám zprávu vlády, která byla projednána myslím minulý měsíc, kde je jasně řečeno, jakým způsobem se odehrávají výsledky jednotlivých žalob občanů České republiky nebo právnických osob České republiky proti České republice u Evropského soudu pro lidská práva a jakým způsobem se nám může začít vyvíjet ono rozhodování u Evropského soudního dvora po 1. květnu, ve chvíli, kdy jsme se stali subjektem jeho jurisdikce.
Problém je totiž v tom, že Evropský soud pro lidská práva rozhoduje ve věcech, které si myslíme, že u nás skončily. Většinou to dopadne tak - říkám většinou a pro mne žel - většinou to dopadne tak, že Česká republika je tím, kdo odchází od štrasburského soudu poražen. Nemusí to být velká částka, tu je to tisíc eur, tu také šest tisíc eur, devět tisíc eur, ale je problém v tom, že nějakým způsobem nejsme schopni tuto judikaturu svým způsobem promítnout do rozhodování našich soudů.
Já si myslím, že není možné a nebylo by ani správné, abychom v podstatě otevírali znovu z důvodu právní jistoty pravomocné soudní rozsudky. Ale je pravděpodobně velmi důležité, abychom se pokusili najít způsob, jakým zesouladíme jednání ve věci přijímání zákonodárského rozhodování Ústavního soudu, tak abychom se nedostali do ještě větších problémů v soudním systému.
Ústavní systém našeho státu je založen na svrchovanosti lidu a výkon té státní moci prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní a ústavně stanovených též přímo, v referendu jsme to již provedli, se nám malinko vymkl. Zákonodárná moc přísluší současně oběma komorám Parlamentu, který podle současného ústavního pořádku je jediný oprávněný přijímat, rušit a měnit ústavní a běžné zákony. Princip svrchovanosti se projevuje též v poslaní a činnosti základních a vyšších územních samosprávných celků, které mají právo v mezích své samostatné působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky. Jak pro zákony, tak podzákonné právní předpisy, tak pro obecně závazné vyhlášky zásadně platí presumpce jejich ústavnosti, protože při opačném postupu by došlo k vážnému narušení právního vědomí a právní jistoty společnosti. Výkonná moc - o té jsem hovořil - patří prezidentu, vládě, vrcholným orgánům ve vztahu k ministerstvům a ostatním ústředním orgánům státní správy. Při koncipování pravomocí Ústavního soudu České republiky při zabezpečování souladu zákonů a podzákonných právních předpisů s ústavními zákony, resp. běžnými zákony a s mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, se vycházelo z toho, že v moderním státě lze připustit určité přesahování jednotlivých složek státní moci, aby bylo zvoleno takové řešení, že Ústavní soud je oprávněn je přímo rušit, derogovat nebo aprobovat.
Ústavním zakotvením pravomoci přímo rušit účinné právní normy se Ústavní soud stal orgánem s negativní zákonodárnou pravomocí, a to bez ohledu na závazná pravidla, která v demokratických právních státech platí pro tvorbu práva včetně novelizace účinných právních norem. Zejména z pohledu § 86 až § 89 zákona o jednacím řádu naší Poslanecké sněmovny, případně § 98 až 112 zákona o jednacím řádu Senátu, vymyká se legislativním pravidlům vlády České republiky. Zákony a jiné právní předpisy obsahují totiž právní normy, které mají mít přesnou právní strukturu a které mají být každému bez složitého výkladu po jazykové stránce srozumitelné. Ústava však nepoužívá pro účely ochrany ústavnosti pojem právní norma, ale jednotlivé ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu.
Z dosud vydaných svazků Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu lze zjistit, že Ústavní soud použil svou derogační pravomoc nejméně ve třiceti případech, přičemž jeho výroky znějí, že se zrušuje nejen zákon, jeho článek, paragraf nebo citované ustanovení, ale též v závorce či pouhá slova, například ode dne účinnosti tohoto zákona. "Ústavní" a "má trvalý pobyt na území České republiky" nebo "a Nejvyššímu kontrolnímu úřadu", "nestanoví-li zákon jinak", "soudcům a podobně". Pravomoc rušit jen část jednotlivých ustanovení právního předpisu Ústavní soud odůvodňuje názorem, že článek 87 ústavy nelze interpretovat ve smyslu ryze formální hierarchizace práva rozlišující paragrafy, články, odstavce apod.
***