(16.40 hodin)
Poslanec David Šeich: Kolegové, já rozhodně nechci devalvovat práci ústavní komise, ale je potřeba říci, že vláda jako předkladatel tohoto tisku měla ve své důvodové zprávě označit tuto novelu za technickou novelu ústavy, a nikoli za komplexní. Pod pojmem komplexní si představuji cosi úplného a zásadního. V tomto případě se rozhodně o žádný úplný a zásadní text nejedná. Jedná se o maximum kompromisu v jednotlivých technických bodech. Jestliže tedy půjde o technickou novelu ústavy a vláda to označí v důvodové zprávě, pak se nejedná o žádnou komplexní novelu ústavy.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Dobře. O slovo se přihlásil pan poslanec Koudelka s faktickou poznámkou.
Poslanec Zdeněk Koudelka: Možná je to zbytečné, protože většina poslanců zná zákonodárný proces a ví, že v okamžiku, kdy jakýkoli navrhovatel podá návrh zákona do Poslanecké sněmovny, přestává být pánem tohoto návrhu, rozhoduje o něm Sněmovna, popř. příslušné orgány.
Když vláda podávala návrh, ve své důvodové zprávě hovořila o svém návrhu, kde samozřejmě byla přímá volba prezidenta, kde bylo mnoho dalších návrhů, které nakonec ústavněprávní výbor vyloučil. Důvodová zpráva se vztahuje k původnímu návrhu, a je to tedy k tomu, co bylo podáno, a je tam odůvodněno vše správně. Ale Sněmovna a popřípadě ústavněprávní výbor nebo jakýkoli jiný výbor se mohou rozhodnout jakkoli, a také se tak stalo. V okamžiku, kdy je podán návrh zákona, přestává být navrhovatel pánem tohoto návrhu.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. Hovořit bude pan poslanec a místopředseda Sněmovny Vojtěch Filip, připraví se pan poslanec Miroslav Beneš.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji, pane místopředsedo. Vážení páni ministři, paní a pánové, já začnu trochu netradičně.
Musím říci, že každý návrh, který se týká změny ústavy, je podle mého soudu zásadní. Je to komplexní zásah do systému zákonů, které se od ústavy, od konkrétního článku ústavy odvíjejí, a jakousi komplexní nebo zásadní změnu ústavního systému snad nechystá žádná z parlamentních stran. A tady bych si dovolil vaším prostřednictvím, pane předsedající, upozornit kolegu Šeicha, že bych nerad snižoval význam některých slov.
Protože není rozhodnuto, který návrh bude při projednávání vzat za základní, je před tímto rozhodnutím při podrobné rozpravě potřeba říci, ke kterému tisku budeme dávat pozměňovací návrhy, to znamená, jestli k samotnému tisku 349, o kterém tady hovořil pan zpravodaj Koudelka, nebo jestli k tisku 349/2, tedy k textu, který předložil ústavněprávní výbor.
V této souvislosti si dovolím říci, že každý vnímáme určitým způsobem naléhavost jednání o ústavě. Naléhavost, která je dána tím, že s ústavou žijeme přece jen už jedenáct let a že přece jen po deseti letech je zcela legitimní, aby se diskutovala jednotlivá ustanovení ústavy, což ovšem neznamená, že je chceme zásadním způsobem měnit. Jde jen o to, jestli to konkrétní je, nebo není účinné, jestli se ukázala jednotlivá věta v Ústavě České republiky jako článek, který nám umožňuje reagovat včas a správným způsobem na potřebu ovlivňovat život společnosti, a to nejen v souladu se zákonem, ale také s ústavou, s přijatými závazky z mezinárodních smluv a s přijatým závazkem, potvrzeným referendem, o našem vztahu k Evropské unii.
Připomínám plénu Poslanecké sněmovny, že v jednotlivých orgánech Poslanecké sněmovny jsme se shodli na tom, že je nanejvýš aktuální nejpozději od roku 2000, aby se změnila kompetence Nejvyššího kontrolního úřadu. Texty, jak text, který je v návrhu vlády, tak text ústavněprávního výboru, jsou samozřejmě možným řešením této věci. Já v podrobné rozpravě budu předkládat návrh o něco širší, odpovídající spíše větám a článkům ústavy než textu rozdělenému do jednotlivých odstavců a pododstavců.
Jde tedy o to, abychom se rozhodli hlasováním o tom, kterému návrhu dát přednost. V každém případě ale již teď v obecné rozpravě podotýkám, že ať bude, nebo nebude můj návrh přijat, tak novelu ústavy ve věci článku 97 v každém případě podpořím, protože jsem přesvědčen, že tohle je, jak já říkám, zanedbaná část ústavního systému, kterou jsme měli upravit skutečně před prvními volbami do krajů.
Druhou věcí, která je také obsažena v návrhu předloženém vládou, je v podstatě postavení poslanců, postavení prezidenta republiky. Další část, která z toho vyplývá, je pak postavení Ústavního soudu v systému České republiky. Budu teď hovořit právě o těchto bodech proto, že jsem přesvědčen, že existuje řekl bych takový spíše reportérský způsob komentování Ústavy České republiky, místo aby se o tom vedla odborná diskuse.
Prvním takovým tématem je návrh o možnosti ztráty mandátu poslance. Tento návrh tady byl několikrát diskutován, byl dokonce jednou předložen jako konkrétní tisk v roce 1998. Musím říci, že se tato tematická část ústavy začala znovu objevovat před dvěma lety a letos. Jde o to, jestli má smysl, abychom od roku 1992 neměli žádné ustanovení, které umožňuje, aby mandát poslance vykonával člověk potrestaný rozhodnutím soudu pro úmyslný trestní čin. Myslím, že ústavní systém platný v bývalém Československu do roku 1992 takové opatření znal a že toto opatření bylo poměrně účinné. Nebylo možné zpochybňovat rozhodnutím politických orgánů nezávislá rozhodnutí soudu, že pokud byl někdo uznán vinným z úmyslného trestného činu, nebylo vhodné pro společnost jako celek, aby nadále vykonával mandát poslance.
Stejně tak je diskutována otázka ztráty mandátu poslance v pochybnostech o ztrátě jeho volitelnosti a neslučitelnosti výkonu funkcí poslance, popřípadě senátora. Týká se to momentálně článku 25. Vždycky se tady řeší to, jestli vůbec Poslanecká sněmovna nebo Senát může rozhodnout o vlastních členech jinak, než je rozhodnutí mandátového a imunitního výboru. Připomínám, že v první republice Československé takové opatření bylo, existovalo, ústava z roku 1920 ho znala a všechny ústavní systémy až do roku 1992 tento systém respektovaly, a to jak rozhodnutí soudu při odsouzení za trestný čin, tak rozhodnutí na návrh politické strany, jejíž poslanec se nějakým způsobem provinil proti nejpřísnějším morálním zásadám. A tady tu ztrátu mandátu za první republiky vyslovoval Nejvyšší správní soud. Je tedy třeba vážně diskutovat o tom, jestli se k tomuto systému nevrátit například tím, že by o takové ztrátě mandátu rozhodoval Ústavní soud České republiky, Nejvyšší soud České republiky nebo Nejvyšší správní soud, a jestli při posuzování řekl bych otázek spíše morálních nebo mravních, etických, chcete-li, popřípadě odkazujících na jiná ustanovení zákona, která nejsou postižena přímo trestním zákonem, by to ten Nejvyšší správní soud tak, jak tomu bylo za první republiky, neměl být.
***