(19.30 hodin)
(pokračuje Opálka)
Závislost výše důchodů na zaplaceném pojistném je sice správná, ale z pohledu dlouhodobě nezaměstnaných v regionech, kde zaměstnání nelze ani sehnat, velmi problematická.
Podpora sportovně talentované mládeže je sice chvályhodná, ale podpora masové tělovýchovy se mi jeví jako potřebnější. Statistika varuje. Mladá generace je čím dál tím méně fyzicky zdatná, což bude v budoucnu dělat problémy i při pracovní výkonnosti, nákladech na zdravotnictví i sociální oblast. Myslím, že do masové tělovýchovy je třeba směrovat pozornost větší než jen talentované mládeži.
A v neposlední řadě termín "vytlačování negativních projevů ze škol" dle mého pohledu znamená, že je jenom vytlačíme. Kam? Na okraj společnosti? To si myslím, že by neměl být cíl vlády.
Děkuji za pozornost. (Potlesk v levé části sněmovny.)
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Nyní vystoupí pan poslanec Oldřich Vojíř, připraví se pan poslanec Jiří Pospíšil a poté paní poslankyně Kateřina Konečná. (Nesouhlasné hlasy v sále.)
Já se omlouvám panu poslanci Vojířovi i panu poslanci Grospičovi. Nejdříve je pan poslanec Grospič. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Stanislav Grospič: Děkuji, paní předsedající. Vážená paní místopředsedkyně, vážená vládo, vážené dámy a pánové, mám za to, že jsme dnes svědky historicky ojedinělého úkazu, kdy stará vládní koalice, sestava stran, předkládá prostřednictvím staronové vlády další programové prohlášení v jednom volebním období.
Takové proměny polistopadové období vpravdě nepamatuje. Dokument, který je předkládán, je oproti původnímu na první pohled stručnější. Dvacet devět stran oproti padesáti charakterizuje, že jsme v polovině volebního období, a tudíž nám toho nová vláda má asi méně co říci. Také se tváří jako propagandisticky zajímavý, a dokonce i v oblasti sociální sféry se snaží rádoby kvalifikovaně a aktuálně reagovat na problémy naší společnosti. Bohužel v dosti obecné formě a s širokými možnostmi až protichůdného výkladu. Při podrobnější analýze ale vyvstanou mezi jednotlivými kapitolami rozpory, konkrétně mezi kapitolami 5.1, 5.2, 5.3, 5.5 a 9.1 s kapitolou 4.3 a mezi kapitolou 5.2 s kapitolou 5.4.
A také programové závazky neplnohodnotné jaksi vymizely. Například mohu citovat. "Vláda si je vědoma jistého rozčarování občanů z některých negativních jevů polistopadového vývoje spojených zejména s rozčarováním a s nestandardní privatizací rozsáhlého národního majetku, tunelování podniků, s krachy bank, kampeliček a dalších institucí společného investování. Vláda je proto rozhodnuta důsledně hájit prostor pro orgány činné v trestním řízení, od kterých očekává nestranné a současně nesmlouvavé vyšetření všech případů závažné hospodářské a finanční kriminality." Mám za to, že většina občanů naší společnosti si není vědoma jistého rozčarování z některých negativních jevů, ale cítí se skutečně podvedena všemi polistopadovými vládami a jejich přístupem k většině společnosti. Obávám se, že národ může být podveden opakovaně tak, jak již se to několikrát od listopadu stalo.
Ale nyní bych rád řekl několik vět v pořadí k páté reformě českého sociálního systému. Charakter českého sociálního systému byl nastaven v letech 1991 až 1992 a prvně realizován v roce 1993, a to po konzultacích s experty Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Třicet čtyři obligatorních a jedenáct fakultativních sociálních dávek tehdy čerpalo 12,8 % hrubého domácího produktu. Z této částky 92,4 % byly kryty příjmy z pojistného na sociální pojištění a zbytek, to je 7,6 %, z daňových příjmů státního rozpočtu.
V uplynulých jedenácti letech byl český sociální systém čtyřikrát reformován. Naposledy vloni při reformě veřejných rozpočtů. Na sociální transfery jsme vynaložili 13,4 % hrubého domácího produktu, to je o pouhých 0,6 procentního bodu více než v roce 1993, ale při vyšší nezaměstnanosti o 347 tisíc osob. Z toho 84,3 % výdajů bylo pokryto příjmy z pojistného na sociální pojištění a pouze zbytek, to je 15,7 %, z daňových příjmů státního rozpočtu.
Vidíme, že hlavní příčinou nárůstu insolvence sociálního systému není tedy jeho špatné nastavení, ale zejména vysoká nezaměstnanost, která sužuje naši zem. Naopak parametrické nastavení českého sociálního systému je velmi skromné a ostatní státy Evropy jsou podstatně velkorysejší. Například v sousedním Německu dosahuje poměr sociálních transferů k hrubému domácímu produktu cca 20,3 procentního bodu, ve Francii 24 %, ve Švédsku 25,1 %, v Itálii 18,7 %, v Rakousku 20,3 % a tak bychom mohli postupovat u všech zemí Evropské unie. Průměr za všechny země bývalé patnáctky pak činí 19,5 %. Na sociální účely je tedy v České republice vynakládáno podstatně méně vytvořených zdrojů, než je v Evropě obvyklé, a za loňský rok jde o částku 146 mld. korun.
Podhodnocení sociálního systému cca o třetinu by mohlo být ze strany evropských partnerů považováno za nepřiměřený dumping, a konečně obavy z nepřiměřeného a nezaslouženého sponzoringu Česka a dalších transformačních ekonomik již zazněly z Německa, Švédska i z Belgie.
Od roku 1996 je 11 ze 45 sociálních dávek vázáno na konstanty životního minima, které determinují nejvyšší výši dávek, ale též parametry nároků na jejich poskytování. Rozhodující je tedy výše životního minima.
Naposledy bylo životní minimum valorizováno k 1. říjnu 2001. Důsledkem téměř tříleté inflace a potažmo růstu životních nákladů sociálních skupin výrazně poklesla kupní síla sociálních dávek, a to o 14,7 procentního bodu. Vyjádřeno v korunách, jde o částky 11 až 2380 korun. Z toho u dětských přídavků od 11 do 37 korun, u sociálních příplatků o 43 korun, u porodného například o 390 až 2387 korun, u dávek sociální potřebnosti od 193 až do 670 korun a u příspěvku na péči o osobu blízkou to činí od 175 do 300 korun. A mohl bych takto pokračovat dál. Jde o částky za měsíc, nikoliv za rok, když roční újmu kromě porodného je nezbytné násobit dvanácti.
Dle současného zákona má k další valorizaci dojít k 1. lednu příštího roku. Údajně ale vláda zpracovává legislativní úpravy, aby k valorizaci nemuselo dojít, a programové prohlášení se této otázky dotýká velice mlhavě. Samozřejmě že jde o výrazný zdroj úspor, ale je nutné varovat před touto politikou. Lidé závislí na sociálních dávkách transformační dluhy nezpůsobili. Oni nezodpovídají za tunelování podniků, bank, kampeliček ani za vysokou nezaměstnanost.
Dalo by se pokračovat analýzou oněch 2320 korun, tj. základní částky životního minima, v porovnání se spotřebním košem a bylo by vidět, jaké parametry jsou nastaveny pro velkou část naší společnosti. Na tomto šetřit nelze.
Mnoho se také hovoří a vláda chce ve spolupráci s orgány Evropské unie rozvinout systematický boj se zneužíváním sociálních dávek a s prací načerno. Lze s tím souhlasit. Ale prvně dejme lidem práci, a zatím je u nás 11,6 nezaměstnaných na jedno volné pracovní místo a v některých regionech až 85,6 nezaměstnaných na jedno volné pracovní místo, a to v podstatě již po řadu let.
Před dvěma lety byla komunistickou stranou současná vládní koalice upozorňována na absenci programových závazků vlády ve vztahu k řešení dlouhodobé nezaměstnanosti a k aktualizaci zákonů o životním minimu a sociální potřebnosti.
***