(15.00 hodin)
(pokračuje Bartoš)
Zbytek ceny má uhradit zřizovatel, škola samotná nebo ti, co se vzdělávají. Záleží tedy na jejich solventnosti, jaké podmínky mohou pro poskytování veřejné služby vytvořit. A aby to nebylo tak jednoduché a přehledné, výpočet částky peněz, které nakonec škola na zajišťované vzdělávání od státu dostane, může být v souladu se zákonem upravován na krajské úrovni podle názoru tamních úředníků.
Vy, dámy a pánové, kteří budete pro tento zákon hlasovat, tedy vězte, že svým hlasem mj. podpoříte i paradoxně právě sociální demokracií navrhované nesociální a nesolidární chování státu, který se zříká ekonomické odpovědnosti za to, co vyhlašuje za službu ve veřejném zájmu.
Praktické důsledky vašeho rozhodnutí ponese například handicapovaný žák, který se vzdělává v běžné škole a je v praxi nižší dotací trestán za to, že nevyužil státem preferovanou možnost navštěvovat školu speciální. Důsledky ponesou i kraje a obce, neboť na ně zejména jsou přenášeny stále rozsáhlejší povinnosti zajistit podmínky, které si stát pro poskytování vzdělávání vymýšlí, aniž by za ekonomické zajištění těchto podmínek stát hodlal nést jakoukoliv odpovědnost. Neblahé důsledky ponesou i školy, neboť rozsah vzdělávací služby je učebními dokumenty stanovován stále maximalističtěji, ale peníze na zajištění požadovaného rozsahu jim nikdo nepřidá. V konečném důsledku na podobnou ekonomickou politiku doplatí každý občan v tomto státě. Z jeho daní sice do školství poplyne stále větší peníz, ale bude se mu za to dostávat stále skromnější a stále méně nárokované poskytované služby.
Ukázka pátá. Kdo je a kdo není pedagogický pracovník. Deklarovaným cílem návrhu zákona podle tisku 560 je údajně přispět ke zlepšení prestiže učitelského stavu a definovat možnosti jejich kariérního postupu mimo tzv. věkový automat. Všimněme si tedy, koho se vlastně zákon týká, jak závazná jsou uvedená zákonná ustanovení a jak může být aplikace zákona v praxi prospěšná.
Na rozdíl od školského zákona se tento má z nějakého důvodu týkat i zařízení sociální péče a jejich pracovníků, nicméně ne úplně všech, ale jen těch, kteří vykonávají tzv. přímou pedagogickou činnost, a tou je podle § 2 jen taková činnost, která se - a teď si dovolím odcitovat - "uskutečňuje na základě zvláštního právního předpisu". Tím je, s odkazem na poznámku pod čarou, školský zákon. Zákon o pedagogických pracovnících se tedy může týkat jen těch zaměstnanců zařízení sociální péče, kteří zajišťují vzdělávání podle školského zákona. To například znamená, že pro svou vzdělávací činnost mají zařízení sociální péče zpracovaný školní vzdělávací program. Navíc nelze dovodit, že i jejich činnost není kontrolována a hodnocena školní inspekcí.
Bez ohledu na výše uvedené je ale jasné, že jako pedagogický pracovník vykonávající tzv. přímou vzdělávací činnost může být označen jen ten, který získal tzv. odbornou kvalifikaci. Ta je pro jednotlivé činnosti zákonem specifikována. Nemá-li tedy například učitel takovou zákonem předpokládanou odbornou kvalifikaci a působí-li už jako učitel více než pět let, lhostejno, jak dobře dosud pracoval, pedagogickým pracovníkem podle § 3 a § 32 není a přímou pedagogickou činnost potom nesmí vykonávat.
Že by se v důsledku přijetí zákona náhle do škol začali hrnout jen kvalifikovaní učitelé, tak to bych se odvážil velmi pochybovat. Striktní dodržení tohoto zákona proto nakonec může v řadě škol způsobit i vážné problémy, jak vzdělávání personálně zajistit.
Ukázka šestá. Kariérní perspektiva pedagogických pracovníků. Zákon o pedagogických pracovnících je také někdy nazýván zákonem o kariérním řádu pro učitele, a právě od nových kariérních perspektiv si učitelé mnoho slibovali. Všimněme si tedy, o co tady v podstatě jde. Především se část o kariérním systému, tedy i možnost pověřit učitele určitou činností, vztahuje jen na učitele škol zřízených státem nebo orgány veřejné správy. Nejspíš existuje nějaký zvláštní a jen ministerstvu známý důvod, který nám nesdělilo, proč ve školách jiných zřizovatelů, rovněž poskytujících veřejnou vzdělávací službu, nejsou nároky na práci učitelů stejné.
Druhým aspektem, který stojí za povšimnutí, je to, že se sice hovoří o jakémsi kariérním systému a o kariérních stupních, ale co to pro kariéru konkrétního učitele prakticky znamená, není jasné. Jedna z klíčových otázek, na kterou ovšem zákon nedává odpověď, může například znít: Je splnění podmínek pro zařazení do jistého, takzvaného kariérního stupně například nárokem na vyšší plat? Odpovědí bude nejspíš konstatování, že u někoho ano, ale u někoho ne. Čili orwellovský přístup. Jedni jsou si rovni, druzí jsou si rovnější.
Jaký tedy mohou učitelé od navrhovaného kariérního systému požadovat efekt? Vidím to asi tak, že sice přibude byrokracie, ale příležitost schopných být za svou nadstandardně užitečnou práci nadstandardně odměněni zůstane stejná jako dnes, tedy minimální. O zhruba 90 procentech platů totiž budou rozhodovat tarify.
Dámy a pánové, já se sněmovně omlouvám, pokud jsem byl poněkud dlouhý. Měl jsem pocit, že zmínit tyto připomínky k zákonu je důležité, neboť, dámy a pánové, budete rozhodovat o tak zásadní normě, jako jsou tyto tři sněmovní tisky představující školské zákony.
Přestože původní vládní návrhy školských zákonů byly opravovány více než stovkou pozměňovacích návrhů, výsledek těchto pozměňovacích návrhů a výsledek této práce, podle mého názoru, je nevalný. A budou-li přijaty, lze se nadít nejen toho, co jsem právě nastínil. Těch vad na kráse je nepočítaně a jejich vlastní příčinou jsou chybné základy, na kterých se celá legislativní konstrukce postavila.
Při setkání s řediteli škol nebo starosty, a připomínám, že to nebyli jenom příznivci ODS, jsem téměř vždy slyšel tento názor - dnes platné školské zákony jsou sice zastaralé a špatné, ale to, co předkládá ministerstvo, je výrazně horší a ke zhoršení stavu ve školství by přijetím předložených návrhů evidentně došlo. Měli by to mít na paměti všichni ti, kteří z neznalosti nebo jen z důvodů prostých politických kalkulací budou pro přijetí takto fundamentálně špatných návrhů hlasovat. Já osobně ani klub ODS pro takovéto návrhy zákonů hlasovat nebudeme. Z toho důvodu jsme se také nepodíleli na pozměňovacích návrzích, neboť nelze opravit dům, který je postaven na špatných základech, kosmetickými úpravami.
A proto jménem klubu ODS navrhuji zamítnout sněmovní tisk 560, sněmovní tisk číslo 602 a sněmovní tisk číslo 603.
Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost. (Potlesk v pravé části sálu.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Ptám se, jestli někdo další se hlásí do obecné rozpravy. Pokud ne, tak obecnou rozpravu končím, a pravděpodobně vystoupí ministryně školství Petra Buzková.
Ministryně školství ČR Petra Buzková: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, já si dovolím pouze několik velmi stručných poznámek na závěr.
Je pravdou, že skutečně musím přiznat panu poslanci Bartošovi, že je veliký bojovník. Uznávám, že jej muselo stát spoustu práce připravit si takto dlouhý projev na téma zločinnosti všech navrhovaných zákonů, které se týkají školské legislativy, nicméně musím bohužel konstatovat, že se spíše jednalo o souhrn populismů a polopravd.
Tyto zákony prošly o pravdu velice rozsáhlou diskusí ve školské veřejnosti a bezesporu uznávám, že zůstala celá řada rozporů. Jsou to ovšem rozpory, které se vyřešit nemohou, protože tzv. odborná školská veřejnost obsahuje takové množství různých směrů, různě zaměřených organizací, že ani oni sami se velmi často neshodnou v tom, jakou legislativní úpravu si přejí. To znamená, že žádná diskuse nemůže zaručit to, že z odborné školské veřejnosti budou spokojeni všichni. Tak tomu prostě bohužel je a věřte mi, že po zkušenosti, kterou jsem učinila v pozici ministryně školství, dnes vím, že není možné napsat takový návrh školského zákona, na kterém by skutečně našly shodu veškeré organizace sdružující tzv. odbornou školskou veřejnost.
Já se nechci v žádném případě vyjadřovat ke všem problémům, které zde pan poslanec Bartoš zmiňoval, protože si myslím, že by to byla dlouhá a poměrně zbytečná diskuse, protože jsem přesvědčena o tom, že tyto problémy, které zde byly nadnášeny, byly ve většině případů samoúčelné.
***