(14.50 hodin)
(pokračuje Bartoš)
To aby se ti, kteří i přes vážná upozornění, zaznívající zejména od praktiků ze školských asociací nebo zástupců samosprávných orgánů, obcí a krajů, pro ně nakonec zvednou ruku, nemohli za rok vymlouvat, že nevěděli, nebo že netušili, nebo neměli dostatek informací o tom, co schvalovali; tak pojďme si tedy všimnout jen několika vybraných oblastí a důsledků, které je možné od eventuálního přijetí školských zákonů očekávat.
Ukázka první. S trochou nadsázky bych to nazval paradox nechtěného. Předpokládejme, že zákon podle tisku 602, tedy školský zákon, bude přijat v navrhované podobě. Den po nabytí účinnosti vstoupí do školy inspekce a chudák ředitel se možná nebude stačit divit. V inspekční zprávě se mu dostane poučení, že nedostál zákonným povinnostem, neboť nemá zpracovaný školní vzdělávací program pro školní jídelnu, která je součástí školy. Totéž se může stát například i řediteli školského zařízení, které se nazývá služba škole, které do škol dodává učebnice, sešity a školní pomůcky, nebo se totéž může stát řediteli pedagogicko-psychologické poradny.
Teď vidím z tváře některých kolegů, že se na mě dívají poněkud nedůvěřivě, kroutí hlavou a usmívají se. Že bych mluvil úplné nesmysly? Ale samozřejmě že něco podobného může být evidentní hloupost, nicméně při troše právního fundamentalismu právě takový nesmyslný požadavek lze ze zákona vyčíst. Školský zákon totiž v § 1 vymezuje vlastní působnost výslovně jen pro předškolní, základní, střední, vyšší odborné a některé vzdělávání ve školách a školních zařízeních. O nějakých jiných činnostech, nazvaných například školské služby, se paragraf vymezující působnost zákona nezmiňuje. Pravda, v textu se o takzvaných školských službách, a to v souvislosti se školskými zařízeními, dočteme. V § 7 jsou školská zařízení definována tak, že poskytují služby a vzdělávání. Zdůrazňuji spojku "a". Služby a vzdělávání. A opakuji také, že podle zákona musí zařízení poskytovat právě služby a vzdělávání.
Nějaké vzdělávání musí tedy poskytovat i ta školní jídelna, služba škole i pedagogicko-psychologická poradna. Jinak by nemohly být školskými zařízeními. Jaké vzdělání mají ale poskytovat? To je velká otázka. Prostě nějaké vzdělání tato zařízení budou poskytovat. Hlavně je ale podle § 7 musí zajišťovat pedagogičtí pracovníci. Nelze to tedy chápat jinak, než že i v případě školních jídelen, školských účelových zařízení nebo pedagogicko-psychologických poraden je nutné trvat na tom, že vedle svých tzv. školských služeb, poskytovaných ovšem mimo oblast působnosti zákona, poskytují předmětná školská zařízení i vzdělávání, pro které musí být zpracován speciální školní vzdělávací program, a jejich vzdělávací činnost musí být zajišťována pedagogickými pracovníky. Jsme teď u inspekce a divení se ředitele školy, že je mu vytýkána neexistence vzdělávacího programu zpracovaného pro školní jídelnu.
Ukázka druhá. Bianko šek na tvorbu vzdělávacích dokumentů. Předmětem onoho problému nejsou ani tak nějaké konkrétní obsahové nedostatky v tzv. rámcových vzdělávacích programech, které zákon předpokládá - tedy ne že by takové problémy neexistovaly. Tím, co mám na mysli, je okolnost, že o rámcových programech coby nových závazných učebních dokumentech sice zákon mluví, ministerstvo a jeho výzkumné ústavy nad nimi dobře už alespoň šest let bádají, ale dosud je nikdo v nějaké definitivní podobě, a to pro všechny oblasti a obory vzdělávání, neviděl. A to minimum, co zatím bylo představeno, navíc jen v pokusném tvaru, je všechno jiné než něco, co by se dalo nazvat normativním rámcem podmínek pro zajišťování vzdělávání. Ale možná to, že zákon předjímá něco, co reálně neexistuje, není náhodou. Možná je ona představa jen rámcově vymezených podmínek pro vzdělávání něčím, co ministerstvo ve skutečnosti ani nezamýšlí. Vždyť nikoliv mnohotvárnost a možnost samostatného rozhodování škol a občanů, ale uniformita z moci úřední je to, co ministerstvo zřejmě v posledních dvou letech praktickými kroky prosazuje.
Nevysloveným záměrem tedy může být nejdříve přijmout zákon, nechat si vyplnit bianko šek na tvorbu učebních dokumentů, a teprve potom je prosadit v podobě, aby si ti různí Waldorfové či jiní pedagogičtí alternativci ani neškrtli. Samozřejmě to myslím ironicky, nechci zpochybňovat waldorfské školy ani alternativy - právě naopak, mám velkou obavu z toho, že ministerstvo prosadí něco, co tyto alternativy zahubí.
Ukázka třetí. Malotřídky kontra požadavek výchovy v kolektivu a pro kolektiv. Jednou z mnoha kauz, kterým dnes ministerstvo čelí, je povolování výjimek pro takzvané malotřídky, neúplné nebo málo početné školy. Přitom důvody, pro které má být i v takových školách s ohledem na dostupnost povinné školní docházky vzdělávání umožněno, nebo alespoň nemá být omezováno zbytečnými administrativními překážkami, jsou nasnadě. Je to jasné rodičům dětí, je to jasné učitelům a je to jasné i zastupitelům obcí, kteří s ohledem na potřeby občanů zvýšené náklady na provozování školy v místě hradí ze svého obecního rozpočtu. Jen Ministerstvo školství si myslí, že ono jediné má onen správný patent na rozum. Paní ministryně v této věci dokonce vydala svůj speciální pokyn, podle kterého ministerský úředník má mít právo rozhodnout, zda si obec smí dovolit za své peníze provozovat školu. Jeden by řekl, že když už podobnou nesmyslnost paní ministryně provedla, že už jí někdo škodlivost tohoto podobného počínání vysvětlil a zákon věc napraví, ale bohužel, opak je pravdou.
Po přijetí zákona může být paradoxně ještě hůře. V § 23 je takový nenápadný text o tom, že ministerstvo vyhláškou stanoví nejnižší počty žáků ve třídách a v jednotlivých typech škol. Výjimku z uvedených počtů sice může nově povolit samotný zřizovatel, ale jen v rozsahu čtyř, resp. 20 % žáků. Pod tuto hranici nelze jít. Dostane-li se škola pod uvedený limit, musí nejspíše přestat existovat, a to přestože ministerstvo mluví o normativním financování podle počtu žáků a zvýšené náklady jsou vždy na vrub zřizovatele. Státní rozpočet to tedy nestojí ani korunu navíc.
Již při prvním představení návrhu zákona jsem se ptal, proč vlastně ministerstvo s nějakými minimálními počty operuje. Reakce ministerstva byla přinejmenším pozoruhodná a stojí za citaci. Stanovení minimálních počtů dětí, žáků a studentů ve třídě a omezení kompetence zřizovatele snížit tuto hranici pouze o 20 % vychází z toho, že vzdělávání ve škole je vzděláváním kolektivním. Dále následuje obava ministerstva, že jinak by se vzdělávání mohlo stát vzděláváním individuálním. Napadaly mě sice různé důvody, které možná na podporu svého návrhu ministerští uvedou, ale musím se přiznat, že něco podobného bylo pro mne opravdu silnou kávou.
Ukázka čtvrtá. Důsledky navrhovaného staronového způsobu financování školství. Jeden by řekl, že je-li vzdělávání veřejnou službou, měla by pro možnost jejího využívání platit zásada stejných šancí. Při stejném oboru vzdělávání by nemělo záležet na tom, ve které obci se vzdělávám nebo ve které škole se vzdělávám. A pokud stát navenek říká, že v rámci veřejné služby je zajišťováno i respektování tzv. speciálních potřeb hendikepovaných, talentovaných nebo nadaných žáků, mělo by i pro tento případ platit totéž. Takto by to mělo být - ale text zákona navrhuje něco jiného.
Především stát ze svého rozpočtu ve skutečnosti nehodlá podporovat uhrazení ceny vzdělávání, ale jen takzvaných přímých vzdělávacích výdajů - tím mám na mysli zejména platy učitelů - a to nikoliv normativně podle počtu žáků, ale podle takzvaného limitu počtu zaměstnanců.
***