(14.40 hodin)
(pokračuje Bičík)
Stejně tak nelze souhlasit s tím, aby existovala povinnost státu hradit náklady na vzdělávání a neexistovala možnost to ovlivnit např. výší úhrady za vzdělávání u soukromých subjektů v závislosti na výsledcích vzdělávání. A konečně podle nás nelze v rámci proklamovaného naplňování veřejné služby naplňovat cíle, které veřejnou službou nejsou, anebo jednu část těchto cílů výrazně stavět nad ostatní.
Za druhé. Zcela anachronicky a nesystémově vyčnívá ze zákona zpoplatnění studia na jednom typu škol, zatímco studium na všech ostatních typech, včetně škol vysokých, je definováno jako bezplatné.
Druhým zásadním problémem, který podle nás zůstal nedořešen, je nalezení optimálního stavu a rovnováhy mezi obecnými cíli, potřebami a kvalitou vzdělávání a individuálními potřebami jedince. Tedy uplatnění specifických potřeb práv jedněch, nikoliv však na úkor druhých. Jako problém vidíme nalezení shody v určitém rozpětí a nalezení hranice a vztahu mezi vzděláváním a sociální službou. Tím vůbec nechceme zpochybňovat její potřebu, ale chceme, abychom se zamysleli nad tím, kde bude zdroj, odkud bude financována.
Třetím problémem, který zcela jistě neuzavře ani diskuse nad dnes projednávanými zákony, je výše rozdělení a směry toku finančních prostředků státního rozpočtu věnovaných vzdělávání. K tomu chci znovu připomenout, že vládní rozpočtový výhled kapitoly 333 -Školství do roku 2006 předpokládá z pohledu podílu na hrubém domácím produktu další snížení podílu školství a že absolutní plánované nárůsty v nejlepším případě těsně pokryjí potřeby prostředků vyvolaných případným přijetím dnes projednávaných školských zákonů. Co tím chci říci. Pokud ze strany vlády nedojde ke změně přístupu, k posílení kapitoly nad dosud plánovaný rámec, bude podle mého názoru ministerstvo nuceno provést další nepopulární, zřejmě i nekoncepční, přesuny prostředků v rámci kapitoly a omezit realizaci dalších rozvojových programů, z nichž řada směřuje přímo do regionu.
A ještě poslední poznámka, kterou vůbec nechci iniciovat nějakou několikahodinovou diskusi nad rozpočtovým určením daní. Myslím si ale, že pokud kdokoliv v této sněmovně již napevno počítá s tím, že v nějakém znění prosadí přijetí školského zákona, aby ho ještě před nabytím účinnosti prostřednictvím jiného zákona, a to v jedné rozhodující oblasti, tedy v oblasti financování, podstatně měnil, tak by bylo dobré, aby dnes na to upozornil, aby řekl, v čem se ten přijatý zákon případně bude měnit, konkrétně jaké jsou záměry vlády - a obracím se teď na pana místopředsedu vlády a ministra financí pana Sobotku.
Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: To byl pan poslanec Bičík v obecné rozpravě. Další přihlášku, jak se ukázalo, do obecné rozpravy nemám. Hlásí se zpravodaj pan poslanec Bartoš.
Poslanec Walter Bartoš: Vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, omlouvám se sněmovně, jestli vás zdržím poněkud delším projevem, nicméně některé záležitosti týkající se těchto tří sněmovních tisků mě tak trápí, že mám pocit, že bych se s vámi o ně měl v každém případě podělit.
Sněmovní tisky 602, 603 a 560, tedy návrhy tří nových školských zákonů - budu o nich mluvit v celku, neboť spolu věcně souvisejí - si údajně kladou za cíl zásadně změnit podmínky v oblasti tzv. regionálního školství. Je to oblast, která se přímo anebo nepřímo týká nemálo významným způsobem většiny občanů tohoto státu. Je to záležitost, která je podle mého názoru velmi důležitá, velmi zásadní. Nějaká širší diskuse o těchto návrzích, do které by se mohly zapojit i koaličně nezapojené subjekty, bohužel neproběhla. Až na výjimky cíle těchto návrhů, kabinetní způsob jejich přípravy a efekty, které lze očekávat po jejich přijetí, unikly ke škodě věci i pozornosti médií. Tedy snad až na prezentaci účelových nesmyslů o tom, že zákony odstraní tradiční školní biflování nebo zajistí prestiž učitelského stavu. Jsem přesvědčen o tom, že prvořadou ambicí při přípravě návrhu bylo evidentně co nejrychleji vyhovět přání paní ministryně, aby byl přijat nový školský zákon. Bohužel nový školský zákon je zde, ale je to bez nové školské vize.
O výsledku lidé z praxe a představitelé školských asociací říkají, že staré zákony jsou sice špatné, ale to, co ministerstvo vyplodilo dnes, je ještě horší.
Poprosím pana kolegu Kühnla prostřednictvím předsedajícího, aby mě nerušil. Chápu, že teď jsou sice důležitější věci na pořadu dne než školský zákon, nicméně rád bych se s vámi podělil o své pocity z těchto sněmovních tisků.
Zákony, o kterých mluví školská asociace, resp. představitelé školských asociací, říkají, že staré zákony jsou sice špatné, ale to, co ministerstvo vyplodilo dnes, je ještě horší. To ale evidentně není pro paní ministryni žádný argument, a tak s využitím stojedničkové koalice se rozhodla prosadit tento svůj záměr, ať to bude stát cokoliv. Zřejmě paní ministryně utrpí politický úspěch, ale školství a šance, jak zajistit dobrou veřejnou vzdělávací službu, dostanou další ránu. V případě nekompetentního vedení Ministerstva školství mě takový přístup ani moc nepřekvapuje.
Zcela nepochopitelný je ale náhlý názorový obrat dřívějších zásadních odpůrců podobného sociálněinženýrského charakteru návrhu školských zákonů ze strany unionistických liberálů. Maně si vzpomínám na debaty s bývalým panem kolegou, dnešním panem místopředsedou vlády Marešem v době, kdy býval ještě opozičním poslancem. Dnes navrhovaný způsob financování mu tehdy připadal stejně zásadně nepřijatelný jako byrokratický charakter tehdy i dnes navrhovaných legislativních změn. Mimo jiné jsme se tehdy shodli i v názoru, že vlastní příčinou chyb v konstrukci zákona je jen kuloárový přístup jeho přípravy a odmítání jakýchkoliv nesouhlasných připomínek ze strany zřizovatelů škol a školských asociací. Nic z toho se při přípravě tohoto nového zákona nezměnilo. Mně je velmi líto, že pan kolega Mareš nebyl tak hlasitě slyšet jako v minulém volebním období a při přípravě tohoto školského zákona se neozval. Plýtvavý a neefektivní způsob v zásadě nákladového financování už mu možná nevadí. Nevadí ani byrokratem podvázaná autonomie školy nebo to, že kvalita práce učitele a výše jeho mzdy má být posuzována nikoliv podle užitečnosti a výsledků práce, ale podle délky praxe a počtu certifikátů z různých školení.
Ano, dámy a pánové, charakter zákonů, o kterých teď máme rozhodovat, je principiálně špatný. Je odmítán těmi, kteří by se jím měli posléze řídit, a hrozí vážnými negativními důsledky. Je založen na apriorní nedůvěře v rodiče žáků, že pro své děti dokážou zvolit správný způsob vzdělávání, a je založen rovněž na nedůvěře v ředitele škol a učitele, že bez dohledu úředníků dokážou vzdělávání vhodně a ku prospěchu dětí zorganizovat. Tato symptomatická nedůvěra v občana a přesvědčení v neomylnost úředníka, který jediný ví, co je pro občana správné a vhodné, se prolíná celým tímto textem. To jen paní ministryně nám a občanům bude donekonečna vykládat své účelové pohádky o tom, co nového a pěkného nám její návrhy přinesou a že ve školství po jejím přijetí nastane divné obecné blaho.
Samozřejmě žádné obecné blaho nenastane. A tak jen pro demonstraci toho, jaké vzdělávací blaho nás může přijetím těchto návrhů zákonů čekat, uvedu několik praktických ukázek důsledků aplikace těchto dvou předložených návrhů zákonů - k návrhu zákona školského a zákona o pedagogických pracovnících.
***