(15.10 hodin)
(pokračuje Páralová)
Organizací se jedenkrát za rok prožene inspektor, najde povinně svých x závad a odchází. Je proto třeba vzájemně informace propojit mezi jednotlivé inspektory. To bohužel neexistuje.
Není vybudován vlastní informační systém v oblasti legislativy bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Dostupné komerční programy neobsahují například ani technické normy, přitom inspektoři jejich znalost a dostupnost ke svému výkonu dozoru potřebují.
Také systém vzdělávání inspektorů nevychází ze skutečných potřeb systému. Alarmující situace je v oblasti právní. Mám zjištěno, že třetina odvolání proti rozhodnutí inspektorátu končí zrušením rozhodnutí pro závažné pochybení inspektorů, a to nemluvím o zrušených rozhodnutích tichou cestou na inspektorátech. 90 % inspektorů má technické vzdělání a právní stránce se věnuje nepatrná pozornost. Přitom dobrá polovina rozhodnutí bývá formulována tak, že je nevymáhatelná. Inspektoráty hřeší na to, že se podniky neodvolávají. Kdyby se podniky odvolávaly, vzaly si schopné právníky, tak inspektorátům neprojde téměř jediné rozhodnutí. Inspektoři, ale i jejich nadřízení mají závažné nedostatky ve znalostech rizikologie. Málokterý inspektor by dokázal riziko zhodnotit, nebo dokonce propočítat podle některé z obecně známých metod. Přesto laicky posuzují a často hodnotí opatření organizace a ukládají za to postihy a vysoké pokuty. V oblasti vzdělávání jsou tedy veliké mezery, a to nemluvím o nových technologiích, procesech řízení rizik apod.
Je potřeba také přistoupit k reformě organizační. Na jednoho inspektora už připadá téměř jeden obslužný pracovník. Je zde spousta vedoucích, jejich zástupců, sekretářek. Je to úřednický moloch. Například v Dánsku existuje ředitel, jeho zástupce a pak samí inspektoři. U nás je kolem toho ohromná administrativa, která se prodražuje.
Věcí, které by se daly reformovat uvnitř systému inspekce práce, je daleko víc a dnes, protože je pátek odpoledne a všichni spěcháte domů, nebudu pokračovat, ale doufám, že ve druhém čtení vás s těmito problémy seznámím.
Domnívám se, že tyto zásadní věci by bylo potřeba řešit, systémově řešit. Odborná veřejnost na to čeká, ale vzhledem k tomu, že ministerstvo není schopno personálně tyto zásadní problémy řešit, tak předkládá zákon, který je velmi zmatečný, a bude pouze pokračovat chaos.
Vláda předkládá návrh zákona, kterým opravdu prokazuje pokračující legislativní neschopnost v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Tato neschopnost se projevila již při vydávání nařízení vlády k provedení některých ustanovení části druhé hlavy páté zákoníku práce, kterými měla být ukončena implementace základních směrnic Evropské unie. Záhy se ukázalo, že většina uvedených vládních nařízení je nepoužitelná pro podnikatelskou i dozorovou praxi. Příkladem za všechny je zejména vládní nařízení č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí.
Zásadní nedostatky návrhu zákona o inspekci práce jsou:
Návrh změnou působnosti dosavadního státního odborného dozoru nad bezpečností práce - Český úřad bezpečnosti práce a inspektoráty bezpečnosti práce - problematiku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci dále více vtahuje do oblasti pracovněprávních vztahů upravených zákoníkem práce, čímž zůstává mimo velká skupina podnikajících fyzických osob, tzv. OSVČ, které jsou v pracovním procesu každodenně vystavovány stejným rizikům jako zaměstnanci, přičemž však pro ně dosud nebyl vytvořen žádný systém proškolování, přezkušování a ověřování odborné způsobilosti.
Návrh nepředkládá žádné přesvědčivé důvody pro tak zásadní změnu působnosti dosavadního státního odborného dozoru nad bezpečností práce, a naopak v důvodové zprávě přiznává, že neexistuje žádná evropská směrnice upravující tzv. inspekci práce a že dozor v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci není v Evropské unii řešen podle jednotného modelu; takže navrhovaná změna působnosti a vytvoření nového systému tzv. inspekce práce je v tomto případě samoúčelná.
Dále. Návrh je nesystémový, protože se vůbec nezabývá tzv. vyhrazenými technickými zařízeními, která jsou důležitým, historickým vývojem daným, fenoménem bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v České republice, a předpokládá, že v této souvislosti bude dál platit torzo zákona č. 174/1968 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, a s tím související existence Institutu technické inspekce Praha, jehož monopolní postavení je v této oblasti dávno překonané a je neúnosné.
Návrh s předpokládanou účinnosti od 1. ledna 2005 nebere v úvahu, že působnost zákona č. 218/2002 Sb., služební zákon, právě před chvíli jsme se rozhodli - tedy my ne - že ho pustíme do druhého čtení, a platnost jsme odložili od 1. 1. 2007, čili tady se dostáváme do kolize.
Také by mě zajímalo, pane ministře, proč se mění název Český úřad bezpečnosti práce na Státní úřad inspekce práce. Původní název já považuji za značku. Od roku 1968 nebylo třeba tuto značku měnit a nevidím nejmenší důvod ani nyní, proč by se měla měnit. V tradici je přece síla.
Dále. Kontrolní činnost návrh zákona rozšiřuje naprosto zbytečně o režim zákona o zaměstnanosti, o některé věci, které zajišťují úřady práce. Budou s tím spojeny rozsáhlé transformační náklady. Jedná se o kontrolu dodržování právních předpisů spojených s odměňováním zaměstnanců, náhradou mzdy, cestovními náhradami atd. Zbytečně to znamená nárůst počtu zaměstnanců a nákladů. Slovenský úřad inspekce práce tuto kontrolu provádí v předstihu asi dva roky a na Slovensku s tím mají velké problémy. Proč jsme se nepoučili z chyb na Slovensku, když jsou Slováci dva roky před námi? Mne překvapuje, že po těch zkušenostech, které na Slovensku jsou, my postupujeme úplně stejným směrem. Zřejmě si bereme pouze špatné příklady.
Nevidím nejmenší důvod k tomu, aby roční program kontrolních akcí byl projednáván s odborovými orgány. Jaké postavení má potom státní exekutiva? Rovněž za nesmyslné pokládám předkládat tento plán ministerstvu ke schválení. Pokládám to za administrativní aroganci úředníků, že si něco takového dovolí. Ministerstvo se má starat především o národní politiku v oblasti bezpečnosti práce a mezinárodní spolupráci, a nezvládá to.
Myslím, že jsem zde uvedla dostatek důvodů pro to, aby tento zákon sněmovna neschválila, a doufám, že v průběhu projednávání ve druhém a třetím čtení budou všechny poslankyně a poslanci věnovat této závažné normě pozornost a stejně jako já poznají, že tento zákon je nesmyslný. Přináší další náklady a bude našim zaměstnavatelům, ale i úředníkům a kontrolorům pouze komplikovat život.
Děkuji vám za pozornost.
***