(9.50 hodin)
(pokračuje Rozehnal)
A všichni, kteří hlásají iluze sociálního státu, se na tom podílejí. To je nezvratný fakt, o kterém se zmiňuje řada spisovatelů a myslitelů současné doby. V tom s ní souhlasím.
Na druhou stranu musím říci, že riziko, které by přijatí tohoto zákona mělo, považuji za tak minimální a forma tohoto zákona, kterou paní předkladatelka předložila, je taková, že přestože jsem v minulosti hlasoval vždy proti zákonům, které byly pro registrované partnerství, tak tuto novelu podpořím. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Aleši Rozehnalovi. Vystoupí pan poslanec Vlastimil Ostrý, připraví se pan profesor Jičínský. Prosím, pane kolego, máte slovo.
Poslanec Vlastimil Ostrý: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, dovolte mi také několik slov na podporu této normy.
Již poněkolikáté je do Parlamentu předložen návrh na zákonnou úpravu registrovaného partnerství osob stejného pohlaví. Jako jeden z nynějších předkladatelů bych chtěl upozornit na důvody, které mě vedou se spoluautorství tohoto zákona. Základní a nejpodstatnější důvod spočívá v tom, že bude dán důstojný legální rámec partnerským vztahům osob stejného pohlaví. Registrované partnerství nikdy nebude samozřejmě většinovým jevem. Jde především o vstřícný krok vůči párům, které se rozhodnou svůj vztah tímto způsobem formalizovat.
Je pošetilé se domnívat, že po schválení zákona se netrhnou dveře matrik s homosexuálními dvojicemi. V éře individualismu, kdy rapidně klesají i počty manželských svazků, jde spíše o jev ocenitelný.
Kromě symbolického významu má návrh také praktické dopady. Jde především o vzájemnou zástupnost při vyřizování zcela běžných životních situací. Stěží si umíme představit moment, kdy by sanitka odvezla ženu do nemocnice a manželovi by lékař odmítl sdělit důvod, stav či prognózu. Současná právní úprava při důsledné aplikaci zakazuje lékaři sdělit informace o stavu pacienta komukoli jinému než nejbližšímu rodinnému příslušníkovi. Homosexuální partner za stávající úpravy takovým rodinným příslušníkem není.
Další důvody, pro které je důležité tento zákon přijmout, jsou např. vzájemná vyživovací povinnost, dědění po partnerovi při jeho úmrtí. Tato norma má sloužit párům, které zakládají svůj společný život na partnerském soužití, nikoli na společném bydlení. Takových situací, které jsou manželským párům zcela běžné, bychom našli ještě mnohem více.
Argumenty, že jde o podporu jedinců, kteří nejsou pro stát přínosem, je mylná. Významnější smysl než žít pro někoho s někým v lidském životě neexistuje. Pokud komukoli není dáno žít pro své vlastní potomky, neberme mu potom šanci žít pro partnera či partnerku. Jde především o vzájemný závazek těch dvou, legalizace jejich vztahu nikoho dalšího neomezuje. Majetkové záležitosti u základu tohoto právního řešení nestojí. Z tohoto důvodu ani nemůže být ohrožení klasické rodiny. To, že již existující svazek dvou lidí bude legalizován, stěží může demotivovat jiné, heterosexuální jedince v uzavírání sňatků nebo plození dětí.
Registrované partnerství je moderní evropská norma, která má v naší tolerantní společnosti jistě své oprávněné místo. Proto vás žádám o jeho podporu. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Vlastimilu Ostrému. Vystoupí pan profesor Zdeněk Jičínský, připraví se pan kolega Petr Pleva. Prosím, pane profesore, máte slovo.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegyně, myslím, že jednání o této věci už poněkolikáté ve sněmovně probíhá v jiném prostředí, v jiném ovzduší. Teď nemám na mysli hluk na pravé straně, to nebyl důvod, proč jsem mluvil o jiném prostředí. Mám na mysli to, že už tu neplanou takové vášně, které mi připomněl kolega Tollner, se kterým jsem se tu včera nebo předevčírem setkal, ale nemyslím si - dovolte mi toto odlehčení - že by sem přišel oživovat své výroky z tehdejšího jednání. Tím myslím dáváme najevo, že změny ve společenském vnímání určitých jevů vnímáme i my a že přistupujeme k tomuto problému, jakkoli přirozeně k němu máme různý přístup, s vědomím toho, že je třeba o těch věcech jednat pokud možno klidně, věcně, s respektováním rozdílů, které jsou spjaty s tím, že toto nejsou otázky, které mají jenom racionální odůvodnění, ale jsou to otázky víry. Jestliže někdo má určitou víru a s ní spojené vědomí jistých společenských institutů, pak samozřejmě racionální argumenty nestačí k tomu, abychom tuto pozici víry změnili. A o to také nejde. Ti, kdo si myslí, že to není správné, s tímto pocitem nepochybně odejdou, protože jak říkám - racionální argumenty tu nestačí.
Ale musíme si zároveň uvědomit roli práva, co právo může, co nemůže. Já jsem stoupencem toho, aby se tato úprava přijala, podporoval jsem to od začátku, když tyto návrhy byly podány, byť proti prvnímu návrhu jsem hlasoval, protože podle mého soudu nebyl právně dobře připraven. Myslím si, že tento návrh je z hlediska právního v takové podobě a pozici, kterou by sněmovna měla akceptovat alespoň v prvním čtení a pustit ji do dalšího projednávání.
Když říkám, že si musíme uvědomit roli práva, pak v tom smyslu, že samozřejmě právo nemůže společnosti vnucovat určité hodnoty, které jsou menšinové. Ale zároveň jestliže právo a zákon tady tuto úpravu přijme, potom udělá něco, co je podle mého soudu důležité - a tady oponuji kolegyni Parkanové - protože dá této menšině pocit společenského uznání, který je spojen s právní podobou tohoto svazku nebo přípustnosti tohoto svazku.
Jakkoli to říkám nerad, protože jsem přece jen leccos zažil, pamatuji v době svého dětství, jaké bylo společenské vnímání nebo společenský postoj k osobám této orientace. Považuji v tomto směru, byť si nemyslím, že společenský vývoj znamená nějaký jednoznačný pokrok, považuji v tomto směru společenský vývoj za něco pozitivního, protože se oprostil od různých předsudků. Kolega Zvěřina ví lépe než já, že tyto předsudky měly podobu i jistých lékařských stanovisek, že se považovalo za možné homosexualitu léčit apod. Tyto věci tady nastaly, tyto změny společenského vědomí tu jsou. Myslím, že v tomto směru právní uznání tohoto svazku bude společensky pozitivní.
Chápu to, co říkala kolegyně Parkanová o obavách, o ohrožování hodnot manželství a rodiny. Bohužel společenský vývoj je takový, že rodina je v krizi, a to není žádný problém specificky český. Dokonce si myslím, že možná určité jevy ani ještě českou společnost tak nezasáhly. Sledoval jsem tuto problematiku ve Francii. Ve Francii se dnes více než 50 % dětí rodí mimo manželství. Přitom Francie je méně sekularizovanou zemí než Česká republika. Ve Francii v roce 1997 byl přijat tzv. pakt solidarity. Na rozdíl od naší úpravy tento pakt solidarity nerozlišuje mezi pohlavími, ale tehdy to bylo chápáno jako něco, co je proti instituci rodiny. Bylo zajímavé, že v Národním shromáždění klasické politické dělení se projevilo v tom, že veškerá levice byla pro, veškerá pravice bez rozlišení proti. V tomto směru naše politické strany jsou diferencovanější v postoji k této otázce.
***