(14.10 hodin)
(pokračuje Severa)
Jsou to zločiny trestného činu znásilnění, kdy způsobí tímto činem smrt, trestný čin pohlavního zneužívání, způsobí-li tímto činem smrt, trestný čin vydírání, způsobí-li tímto činem smrt, trestný čin ublížení na zdraví, způsobí-li tímto činem smrt, loupež s následkem smrti, obchodování s lidmi s následkem smrti a braní rukojmí s následkem smrti.
Dámy a pánové, věřím, že toto číslo bude do budoucna daleko nižší v jednotlivých letech, a věřím, že diskuse bude plodná, a těším se na ni. Všem, kteří mi pomohli při zpracování novely, děkuji za spolupráci. (Slabý potlesk.)
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Stanislav Křeček. Prosím, pane zpravodaji, máte slovo.
Poslanec Stanislav Křeček: Paní místopředsedkyně, kolegyně a kolegové, o tomto poslaneckém návrhu platí totéž do jisté míry, co bylo řečeno o návrhu předchozím a co bude řečeno o bodu, který budeme projednávat následovně, totiž to, že takto se prostě trestní řád měnit nemá, že to není systémové řešení, že by se mělo vyčkat na vládní návrh zákona. A tyto všechny věci jsou samozřejmě pravdivé. Nicméně nepřeceňujme rovněž význam trestu pro prevenci trestné činnosti. Není žádná statistika, nejsou žádná relevantní čísla, která by kdykoliv vypovídala o tom, že přísnost trestu sníží kriminalitu. Taková čísla nejsou k dispozici, protože každý, kdo páchá trestnou činnost, počítá s tím, že nebude odhalen, nikoliv že by své úmysly řídil výší trestu, který mu tedy hrozí.
Nicméně přesto je tedy na druhou stranu pravda, že naše trestní sazby, jejichž výše je založena někdy v polovině 60. let, samozřejmě už neodpovídají dneska společenské potřebě, neodpovídají nápadu kriminality, neodpovídají trestné činnosti, která je k dispozici, takže se domnívám, že tento návrh má svůj hluboký smysl, že skutečně musíme nejen pro veřejnost, ale i pro ochranu té veřejnosti postupovat způsobem, který je navrhnut, se všemi nedostatky, s veškerou potřebou legislativních úprav a všech těchto věcí, které samozřejmě budou upraveny v projednávání ve výborech.
Navrhuji proto, abychom tuto zákonnou předlohu propustili do druhého čtení a přikázali k projednání ústavně právnímu výboru. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Otevírám obecnou rozpravu, do které mám zatím čtyři přihlášky, a to paní poslankyně Parkanové, Václava Franka, Jiřího Pospíšila a pana poslance Zdeňka Jičínského. Nyní uděluji slovo paní poslankyni Vlastě Parkanové.
Poslankyně Vlasta Parkanová: Vážená paní místopředsedkyně, kolegyně a kolegové, jak zde již moji předřečníci uvedli, tento návrh novely trestního zákona se týká především trestů a nad tímto pojmem bych se ráda chtěla pozastavit a zamyslet.
Sankce za trestný čin je součástí určité jurisdikce, přesto však nespadá výhradně do oblasti práva či právní teorie. Pojem trestu je už mnoho let zkoumán v právní i politické filozofii, a to s velmi rozporuplnými závěry. Nejde přitom pouze o to, co je to samotný trest (neklid v jednací síni, zazněl zvonec), na jakém základě může být udělen a kým, ale především o samotný smysl tohoto trestu. Už nejstarší známé zákoníky ze staré Mezopotámie uplatňovaly v trestním právu dva přístupy. Chammurapiho zákoník vycházel ze zásady odvety: oko za oko, zub za zub. A ještě o něco starší zákony Ur-Nammovy naproti tomu vycházely ze zásady hmotné náhrady: za zlomenou ruku tolik a tolik peněz. Oběti se tak dostalo satisfakce a provinilci šance na nápravu. Není třeba asi zdůrazňovat, že tento princip byl v minulosti vždy spíše okrajový a na významu nabyl teprve v moderní společnosti.
Teorie, které opravňují trest, lze v zásadě i dnes rozdělit do dvou skupin podle toho, zda jsou zaměřené na minulost, anebo do budoucna. Retrográdní, na minulost zaměřená teorie hledá důvody trestu v jednání provinilce, které trestu předcházelo. Dostatečným důvodem trestu je zde samotný čin, který dotyčný spáchal. Trest je odplata, kterou za postiženého, a tudíž v jeho zájmu vykonává stát. A míra tohoto trestu by měla odpovídat míře provinění. Naproti tomu anticipační, na budoucnost zaměřené teorie oprávnění k trestu zdůrazňují jiné aspekty. Nejčastěji zmiňované bývají nápravně výchovné či ochranné. Zájmem pachatele v tomto případě je vlastní náprava, zatímco zájmem společnosti je ochrana před pokračující trestnou činností pachatele a současně potvrzení řádu, které odstrašuje další potenciální pachatele. Míra trestu je pak hledána tam, kde lze očekávat splnění těchto cílů.
Jak retrográdní, tak anticipační teorie mají své krajní póly, které odhalují jejich slabiny. K návratu do barbarské minulosti, kdy za smrt byla zase a pouze jen smrt, směřuje princip odplaty, zatímco nebezpečné omyly naivního humanismu se zase snaží vyložit zločinné jednání jako nemoc, kterou ubohému, bezbrannému jedinci připravila zločinná společnost. Moderní právní filozofie proto mezi těmito teoriemi hledá kompromis, který bude vyvažovat jak zájmy pachatelů a jejich obětí, tak společnosti jako celku.
Náš předložený návrh novely trestního zákona vychází z přesvědčení, že platná koncepce trestání závažných trestných činů, která vznikla na počátku 60. let, je z tohoto pohledu nevyvážená, a proto velmi málo účinná. Naplno se v ní projevuje nejen soudobá víra v neomezené možnosti převýchovy lidí, ale i popírání lidské svobody a důstojnosti, jehož logickým důsledkem je popření osobní odpovědnosti, a tedy i popření viny.
Zpřísnění trestů u nejzávažnějších násilných trestných činů je dnes všeobecně akceptovatelným požadavkem. Náš návrh však nezpřísňuje jenom tresty, ale mění i pohled na recidivu a to považuji za neméně důležité. Opakované odsouzení téhož pachatele pro stejný nebo podobný trestný čin signalizuje selhání převýchovných metod i odstrašujících účinků trestu. Já jsem přesvědčena, že za těchto okolností musí před zájmem pachatele dostat přednost zájem společnosti, tedy před výchovnou funkcí trestu trest samotný.
V době, kdy byl tento návrh novely trestního zákona připravován, ale i poté, co byl předložen, se z úst řady právních odborníků, politiků i novinářů ozývalo, že s principem třikrát a dost zásadně nesouhlasí. Bylo to logické a já jsem jejich argumenty sdílela. Institut, podle kterého by měl být pachatel při třetím odsouzení za specifikované závažné trestné činy automaticky odsouzen k doživotnímu trestu, by nepřijatelně paušalizoval stanovení trestu v konkrétním případě. A ani z praktických důvodů se nedomnívám, že bychom společnost ochránili tím, že pachateli zabráníme ve spáchání čtvrté vraždy. To by opravdu bylo poněkud málo. Předložený návrh novely ovšem nejde touto cestou, a všichni, kteří se k němu vyjadřovali, vyjadřovali se prakticky k něčemu úplně jinému.
K tomuto návrhu, který vám leží na lavicích, lze zcela zásadně předeslat, že zachovává individualizaci při ukládání trestu i možnost přihlédnout k jedinečnosti každého případu a každého pachatele. V našem návrhu jde především o posun horních, někdy i spodních sazeb při zachování rozhodovací volnosti soudu, jak vysoký trest uloží. Provedení spočívá v tom, že se zvyšuje maximální výměra trestu odnětí svobody z 15 na 25 let a výjimečným trestem, kterým je v platné úpravě míněna sazba 15 až 20 let, anebo trest odnětí svobody, má napříště být pouze trest odnětí svobody na doživotí.
***