(17.10 hodin)
(pokračuje Filip)
Ale nic nenamítáme proti tomu, aby v podrobné rozpravě ve druhém čtení ten odstavec 3 čl. 14a byl vymazán, protože je skutečně nadbytečný. Je tam vlastně opakující se z jiných textů jak zákonů, tak ústavy.
Pokud jde o výhradu, kterou tady vznesl pan předseda výboru a dočasné komise kolega Pospíšil, já tomu rozumím. Rozumím té otázce na slovenštinu, nakonec jsem, já říkám, federální dítě - maminka Slovenka, tatínek Čech; takže podotýkám jenom tolik, že samozřejmě je možné, aby v opačném zákoně, zákoně o používání českého jazyka, bylo uznáno, že slovenský jazyk je v České republice naroveň postavený češtině, ale nikoliv v ústavní rovině, ale v rovině obecného zákona.
Proč to říkám? Protože podstatou uznání toho státního, národního jazyka, nebo chcete-li úředního jazyka, je přece to, že Evropská unie zásadním způsobem chrání a respektuje všechny úřední jazyky jednotlivých států. A zde mi dovolte jednu maličkost. Návrh Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu říká docela jasně, že státní suverenita je na Evropské unii a v té sdílené a omezené formě i na jednotlivých národnostních státech a že pohyb té suverenity směrem od národních států k unii je jasný - aspoň v té úvaze, která tady existuje nebo byla úvahou v Konventu, ale že tato Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu chrání národní identitu. A nezlobte se, národní jazyk je také součástí národní identity. Čili i předpokládaná, zatím ještě neschválená Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu nás přímo vybízí, abychom takovou úpravu provedli.
Jsem přesvědčen, že zamítnout tento návrh ve druhém čtení po obecné rozpravě nebo i před rozpravou podrobnou je podle mého názoru předčasné, že ta debata může klidně pokračovat. Bude pokračovat jistě i v Senátu. Ale vezměme v úvahu, v jaké situaci dnes jsme. Jestli máme usilovat podle návrhu Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu národní identitu, nebo ji máme snižovat. K čemu nás tato smlouva vyzývá? Já myslím, že nikoliv k omezování, ale k posunování národní identity. A součástí každé národní identity je i národní, nebo chcete-li úřední jazyk.
Vzpomínám na jeden zajímavý článek v časopisu, který má dlouhou historii, 100+1 zahraničních zajímavostí, a v tom bylo uvedeno, že každý den zaniká jeden až dva jazyky, které užívají národy etnické skupiny tohoto světa. Ano, řeknete si, ano, nějaký indiánský kmen z povodí Amazonky prostě vymřel, protože jsme vykáceli deštné pralesy, a například obnovování jednoho jazyka, kterým mluví jenom osm lidí na tomto světě, bylo zajímavým experimentem, který podporovalo právě UNESCO, který podporovaly mezinárodní organizace, protože i to je kulturní dědictví celého světa, všech občanů na světě. A myslím si, že my sami bychom se měli snažit o to, abychom se nedostali do situace, kdy jednou Evropská komise řekne: ale vy přece nemáte žádný národní úřední jazyk, nebude tedy ani jazykem Evropské unie. Nevím, jestli je to tak špatné, tak nacionální, chcete-li v uvozovkách, že je to pro vás nepřijatelné. Zvažte, nakolik jsme ochotni, nebo nejsme ochotni šetřit naši vlastní národní identitu uvnitř nového společenství, kterým je Evropská unie. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu místopředsedovi sněmovny Vojtěchu Filipovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Marian Bielesz, připraví se pan poslanec Jičínský.
Poslanec Marian Bielesz: Děkuji, pane předsedající, za slovo. Szanowny panie przewodniczacy, panie i panowie, Jestesmy panstwem wielonarodowosciowym, panstwem, w ktorym historycznie žyje wiele narodow a wlasnie te narody tworza dzisiejsze panstwo czeskie. Jestem dumnym na to, ze jako obywatel czeski, jako posel czeskiego parlamentu moge dzisiaj przemawiac do Was we swym wlasnym jezyku, jezyku niemalego pocztu obywateli naszego panstwa, ktory tutaj reprezentuje. Pozwala mi na to tradycja naszego demorkatycznego parlamentu i tolerancyjnosc naszych ustav a ja zrobie wszystko, co w moich silach, aby tak zostalo i w przyszlosci. (Potlesk.)
Vážený pane předsedo, dámy a pánové. Hovoříme o ústavním zavedení češtiny jako tzv. národního jazyka. Mně se ale zdá výstižnější slovo - nacionálního. Pokud se totiž podíváme na význam latinského natio, znamená narození, rod, národ, kmen, avšak právě to převzaté slovo nacionální má velmi pejorativní nádech, a i když by jeho použití bylo správnější, co se jazykové korektnosti týče, smysl sdělení by byl posunut do naprosto jiné roviny.
"Národní" je ve své podstatě něco, co se dotýká jednotlivých národů, kmenů, a těch na našem území žil v průběhu dějin nemalý počet. Češi, Moravané, Slezané, Valaši, to vše jsou historické kmeny, které se naučily žít nejen pospolu, ale též s Němci, Poláky, Židy, Slováky a nevyjímaje ani Romy, Araby a další. Proto by nebylo správné určovat češtinu za kulturní dědictví "jen" Čechů, Moravanů a Slezanů. Čeština není jazykem jediného národa, je to jazyk občanů České republiky.
I proto je Ústava České republiky postavena na občanském, a nikoliv národním principu, jak to ve svém nesouhlasu vyjádřila i vláda. Jsou to občané, a ne národy, kdo v souladu s duchem demokracie rozhoduje. Národní princip se může velmi snadno vymknout kontrole nebo se může stát nástrojem nebezpečné manipulace, jak nás koneckonců již několikrát přesvědčily dějiny.
Předkladatelé ve prospěch návrhu argumentují obavou, že by čeština mohla být vytlačena z používání v běžném životě. To však není možné nejen z důvodů praktických - přece se nelze obávat vzniku jakéhosi novodobého Babylonu, kde každý mluví jinou řečí, a proto nikdo nikomu nerozumí - ale ani z důvodu platné legislativy. Veškeré právní normy, zákoníkem práce počínaje a občanským soudním řádem konče, přesně vymezují, v jakých situacích je čeština úředním či jednacím jazykem a kdy musí být chráněna např. ve vztahu ke spotřebitelům a zaměstnancům.
Navíc je takto předkládaná úprava ústavního zákona čistě deklarativní záležitostí, která i kdyby byl její smysl a význam zcela jasný, by neměla naprosto žádné praktické uplatnění. Nadto v sobě skrývá i zásadní rozpor, a to zejména ve vztahu k občanům jiných národností žijících na našem území, čili národnostních a etnických menšin. Věty jedna a dva určují češtinu de facto za jediný oficiálně uznatelný dorozumívací prostředek; jsou totiž v přímém rozporu s větou třetí, která menšinám zaručuje respektování Listiny základních práv a svobod garantující možnost jednání např. před soudem v rodném jazyce občana. Přestože u tohoto návrhu není určena jeho vymáhatelnost, příslušník hlásící se např. k polské menšině by musel na úřadě či u jiného orgánu veřejné moci v místě bydliště, kde ho všichni znají a mluví stejným jazykem jako on, mluvit spisovně česky. Takové jednání by asi nepřineslo mnoho užitku ani jedné ze zúčastněných stran.
Evropa je multinárodnostní seskupení, které dává příslušníkům většin i menšin svrchované právo udržovat si své tradice, ať již kulturní, duchovní nebo jazykové. Walesané mohou, chtějí-li, mluvit welšsky, Irové gaelsky, Frísové frísky, Poláci mohou mluvit polsky, Němci německy, Češi, Moravané, Slezané česky.
Národ svým jazykem mluví, dorozumívá se a zařazuje jeho prvky do jazyků národů, se kterými se často či pravidelně stýká.
***